Další návrat po dlouhých deseti letech. Tolik totiž uplynulo od vydání předchozího alba „Machina Viva“ Švédů WOLVERINE. Ano, bylo tady sice EP „A Darkened Sun“ (2021), to ale profičelo nepozorovaně mimo mě, takže jsem na tuhle partu trochu pozapomněl a je neuvěřitelné, že od jejich zásadního počinu „Still“ už je to dokonce celých dvacet let. Teď se Švédové vrátili v totožné sestavě jako u posledního alba a žádná zásadní změna se neudála ani v jejich hudebním zaměření. Zakládající členové zpěvák Stefan Zell a bubeník Marcus Losbjer drží kontinuitu a potvrzují vývoj, kterým skupina prošla. Od původně deathmetalového základu se WOLVERINE rychle posunuli do vzdušné progmetalové melodiky se zaměřením na emotivně melancholické nálady. Již debut „The Window Purpose“ vymezil styl, který vykvetl do působivé podoby především na třetí desce „Still“. Zde už Stefan nalezl tu správnou vokální polohu, která svědčí jeho hlasu.

Deska „Anomalies“ představuje posluchačům principy, které od WOLVERINE známe z minulosti. Tedy ladnější a uvolněnější progmetalovou, většinou vlastně spíše progrockovou, formu, která je primárně zaměřená na nevtíravé melodie, melancholii a emoce. Vzdušnost kompozic vyplývá i z jediné kytary v sestavě, tu druhou nahrazují klávesy a elektronika, kterou se WOLVERINE naučili citlivě využívat již na předchozích albech. Skladby tak často nestojí na kytarovém riffu, ale na nosných, mnohdy líně se vlekoucích, melodických linkách, ve kterých dominují klávesy a procítěný vokál Stefana Zella. Někde mám dokonce pocit, že kytara je pouhým doplňkem, který kompletuje povinnou nástrojovou paletu. Až do takto vzdušně uvolněných poloh se současní WOLVERINE posunuli. O to víc oživující je, když si občas Švédové vzpomenou na své drsnější metalové kořeny a předvedou, že umí být i razantně ostří.

Ty hrubší polohy představují třeba tuhé a silové riffy v úvodní „A Sudden Demise“ nebo druhá část singlovky „A Perfect Alignment“, kde se skupina nejvíce přibližuje své metalové minulosti. Částečně je to též rockově kytarová a rytmicky přímočará skladba „Nightfall“ obdařená i efektním sólem. Druhou hraniční polohou alba jsou naopak éterické skladby, které často disponují až ambientními aranžemi. Skupina zde nezřídka využívá i bicí automat, což dává kompozicím studeně odosobnělý ráz. Především díky procítěnému vokálu se ale ani zde neztrácí emotivní rovina. Sem spadá třeba skladba „Circuits“ postavená na zvuku syntezátorů. Není to samozřejmě pro skupinu nic nového, podobný přístup známe již z minulosti. Vezměme třeba skladbu „Puls“ z alba „Communication Lost“ nebo v tomto smyslu hodně stylovou „Machina“ z minulé desky „Machina Viva“.

ČTĚTE TAKÉ

WOLVERINE - Still

Hvězda WOLVERINE stoupá. Švédská kapela, založená v roce 1995, rozhodně patří k tomu druhu hvězdných úkazů, kterým není souzen trudný osud hudebních komet. Svým přístupem i proměnlivostí mají všechny předpoklady k tomu uchytit se v přeplněné galaxii rockových úkazů a svým podmanivým svitem upoutat dalekohledy pozemských hvězdářů, které zvídavými čočkami pátrají v temném nekonečnu po spanilé hvězdě s barevným prstencem emocí.Že se děti ze souhvězdí vlkodlaka hodlají v teple posluchačského zájmu ukotvit na delší dobu, naznačilo už album „Cold Light Of Monday“ z roku 2003 – experimentátorsky pojatá verze progu (?

WOLVERINE - Still

Hvězda WOLVERINE stoupá. Švédská kapela, založená v roce 1995, rozhodně patří k tomu druhu hvězdných úkazů, kterým není souzen trudný osud hudebních komet. Svým přístupem i proměnlivostí mají všechny předpoklady k tomu uchytit se v přeplněné galaxii rockových úkazů a svým podmanivým svitem upoutat dalekohledy pozemských hvězdářů...

Nosnou vlnu alba ale představují klasicky baladické rockové skladby, které nikam nespěchají a v nichž to hlavní odvádí kombinace výrazných klávesových partů a dojemných vokálních linek. Takže je tu akustikou zjemňovaná artrocková položka „My Solitary Foe“, citlivá balada „This World And All Its Dazzling Lights“, celkem energicky vedená „Losing Game“ či teskně klavírní „Automaton“. V některých okamžicích tak současní WOLVERINE připomenou například rozvláčnou náladovost Francouzů KLONE, ale najít by se daly i paralely k Polákům RIVERSIDE nebo k jemnosti THE PINEAPPLE THIEF.

„Anomalies“ není koncepčním dílem, přesto je protkané tematikou stárnutí a strachu ze smrti. Kdesi jsem četl, že Stefan Zell přiznal temné depresivní období, ve kterém se v noci budil s pocitem, že nedožije rána. To se promítá do textů, vezměme třeba skladbu „Nightfall“, a vlastně i souzní s hudební náplní, která nese prvky nejisté rozechvělosti a temnější náladové zabarvení. Snad i to je důvod, proč je sice „Anomalies“ albem plným procítěně vedených skladeb, ve kterých dominuje především baladická emotivnost, ale nedočkáme se tak výrazných melodií a až hitových ambicí, které nesly například skladby „A House Of Plague“ a „Bleeding“ z alba „Still“. Přesto má novinka povedenou atmosféru a tak je studiový návrat WOLVERINE příjemným doplněním současné progresivní scény.