Za dnešní kapelou se musíme vypravit do malého městečka Cavaso Del Tomba, jenž figuruje na samém úpatí italských Dolomit. Ideální poloha, na jedné straně vidíte v dálce vlny Jadranu a na té druhé strmí k nebi štít už jen spoře ledem zahalené královny Marmolady. Klidné místo, kde letargická, sluncem zalitá rána narušuje jen vrčení kávovaru a kovové cinkání vklíněnců či ferratových setů po dobrodružství lačnících horalů. Jen málokdo však ví, že v jednom ze zdejších sklepů, ve kterých obvykle zraje vynikající Recantina či Cabernet Franc, začalo po dlouhých jedenácti letech (pokud mluvíme v kontextu regulérních řadovek) znovu klíčit něco zlého. U červotočem prolezlých kvasných kádí se opět sešlo rodinné duo Enrico Scriminich & Alessandro Scriminich a jalo se navázat na debutovou desku „Nera Estasi“. Osobně jsem si ji musel dostudovat až zpětně abych mohl posoudit, zda/kam se GORRCH dokázali během více jak dekádu dlouhé tvůrčí pauzy posunout.

„Nera Estasi“ představovalo sympatickou fúzi tradičního black metalu s jeho inovativnější tváří. Posluchač tak na některých místech snadno trávil standardní devadesátkové riffy, ale na těch dalších se už nepříjemně zamotával do komplikovanějších, progresivně laděných struktur. Na „Stillamentum“ je to jinak, tradičních receptur černého řemesla si už moc neužijeme, o to více budeme vystaveni jeho experimentálním polohám.

DEATHSPELL OMEGA je bezesporu naprosto zásadní kapela a současně i velký inspirační zdroj pro celé zástupy následovníků. Jejich vlivu neunikli ani naši Italové, nicméně jen těžko se dají označit za standardní kopírku, jistě, vibes z období „Paracletus“ tu samozřejmě jsou, nicméně je to jen jeden z mnoha střípků, ze kterých se mozaika tvorby GORRCH skládá. Jako další bych měl zmínit nekonvenční těleso THANTIFAXATH, jehož vliv je na „Stillamentum“ rovněž hodně cítit. Jedním dechem je však nutno dodat, že Kanaďané jsou více „zasnění“ / chladně éteričtí, kdežto Italové působí více nepřátelsky. Jinými slovy, THANTIFAXATH vás elegantně otráví jedem, zatímco GORRCH vás budou vystavovat dlouhodobému působení mučících nástrojů. Co se ostatních paralel z blackového světa týče, můžeme bez problémů zmínit AOSOTH a nebo i další nevyzpytatelné Kanaďany GEVURAH. Neustálý tlak a častá přítomnost pokroucených „swarming“ disonantních pasáží nás však nutí připomenout i kapely orientované na nekonvenční blackened deathmetalovou produkci, na mysl se mi vkrádají KNOLL, lehce i PORTAL (z hlediska atmosféry) a hlavně pak exotičtí DEFACEMENT, tedy když zrovna cení zuby a nekolébají se na klidných post-metalových vlnách. Není úplná náhoda, že právě DEFACEMENT jeli předminulý rok z GORRCH krátké turné, při jehož příležitosti navštívili i aktivní bratislavský klubík Pink Whale (letos se tam třeba zastaví tour OF FEATHER AND BONE + CIVEROUS, zatímco nám znovu zbydou oči pro pláč, neb se nám tahle velezajímavá sestava vyhne).

Tracklist „Stillamentum“ obsahuje celkem šest skladeb s velmi vyrovnanou délkou okolo šesti minut. První dvě disponují podobným patternem, začne se velmi zostra (to však bezezbytku platí pro všech šest položek), ve druhé polovině pak přichází zvolnění a ruku v ruce s ním dorazí sborový zpěv. Sbory / chorály rovněž figurují ve všech skladbách bez výjimky, někdy mají buď naléhavější („Vorago“), častěji pak rituálně-zaříkávací charakter („Cryptæ“). První jmenovaná je pak vybavena výraznější melodikou, nicméně ani tenhle prvek nemá příliš šancí překlopit úzkostnou / klaustrofobickou atmosféru desky do pozitivních sfér. Tyhle melodie studí jako led, nepřináší kýžené odlehčení ani osvobození se od nepříjemně svíravých pocitů, které „Stillamentum“ navozuje. Temnou, nervní atmosféru ještě více umocní třetí „Larvæ“, nejrychlejší (až na samotný závěr se prakticky konstantně sype) a současně nejvíce prořezaná disonantními črty. Zmíněné zpomalení v závěru kompozice je opět spojeno s nástupem sboru. Právě v těchto pomalejších pasážích protkaných chorály vidím současně i slabinu. Chybí mi tady větší pestrost, snaha skladbu vygradovat, pozměnit její náladu nebo nějakým jiným způsobem posluchače překvapit a vytrhnout jej z objetí monotónnosti. Tohle naštěstí neplatí ve všech případech. V předposlední, více atmosférické skladbě „Angor“, je prostor pro chorál (tentokrát laděný do jakéhosi úzkostlivého zaříkávání) vyplněn skoro až pompézními nástupy a pestrými „fills“ bicích nástrojů. Přesně tudy vede cesta.

GORRCH se od rozevlátějšího „Nera Estasi“ posunuli směrem k velmi direktivnímu, přísně semknutému přístupu. „Stillamentum“ je mnohem temnější, disonantnější a ve všech aspektech méně stravitelnou deskou. Jako zásadní výhodu vidím klaustrofobickou, stísněnou a na posluchače až nepříjemně působící atmosféru. Skutečně zajímavé dílo, desku jsem si za těch cca dvacet poslechů důkladně nastudoval a dobře si zvědomil i některé její slabiny. Přesto mě něco neustále nutí si „Stillamentum“ zas a znova pouštět dál. Deska, která nepříjemný pocit z poslechu obrací ve svou hlavní přednost.