Na počátku tisíciletí si bratři Lauri a Esko Itälovi s pár kamarády založili ve finském Turku kapelu GLADENFOLD a hned od počátku řešili, jakým směrem se vydají. Na finském nebi tou dobou ještě zářili STRATOVARIUS, ale do popředí se dostávali i jejich učedníci SONATA ARCTICA. Za mořem se vyloupli KAMELOT. Na druhou stranu jim škatulka melodického power metalu byla málo a chtěli hrát i něco ostřejšího. V té době byli ve Finsku (ale nakonec i jinde v Evropě) velmi populární CHILDREN OF BODOM. Své extrémní choutky si částečně uspokojili u black/death smečky FROSTBITTEN KINGDOM, ale přeci jen chtěli mít obojí v rámci jedné kapely. A tato dichotomie je od těch dob provází. Máte-li rádi kapely, které v rámci jedné skladby protočí dva i více žánrů, mohli by vás GLADENFOLD zaujmout.

První album přineslo vyvážený stylový mix, a ač ještě trpělo některými neduhy, jako byl ne vždy dotažený songwriting a pochopitelně lacinější zvuk, špatné nebylo. Navazující „When Gods Descend“ rozšířilo výrazové spektrum o „rhapsoďácké“ refrény a vylepšení produkce, ale současně bylo i posunem více do melodického metalu a kapela tím ztrácela dynamičnost. Covidová pauza nakonec vyústila v album „Nemesis“, které bylo konečně vyspělým materiálem a současně se vrátila dravost, nabroušené kytary a více toho řevu. Na „Nemesis“ kapela dosáhla svého vrcholu a konečně zněla tak, jak si kdysi předsevzala, jako CHILDREN OF KAMELOT. Bohužel jí ten zápal nevydržel pro aktuální album (s čestnou výjimkou skladby „Helix Of Hate“, která jako jediná připomíná jejich původní styl). Opakují svůj přístup s druhým albem, lidově řečeno opět vyměkli. Netvrdím, že čím ostřejší, tím lepší. Jenže se svou aktuální polohou splývají s mnoha dalšími podobnými kapelami a ztrácejí tak svůj punc jinakosti. Na „Soulbound“ se pár povedených písní najde (otvírák „Fire Wind“ a třeba i singly „For My Queen“ či „Wardens of Time“), zbytek je už poněkud nevýrazný.