S prvním albem THE DOORS to vydavatelská firma Elektra vymyslela lišácky. Odolala pokušení vrhnout desku na předvánoční trh 1966 a nasadila „The Doors“ těsně po novém roce, kdy na něj bylo mnohem víc vidět. Celý měsíc se marketingově věnovala výhradně tomuto albu a dokonce skupinu vyvěsila i na billboardy podél silnic, což se prý předtím žádné kapele nepoštěstilo. Nastával velký rok THE DOORS. Ovšem nejen jich!

Dekadence v New Yorku

V rámci propagace začala firma skupinu vozit i po pódiích mimo rodnou Kalifornii. A hlavně je poslala do New Yorku – centra světové kultury a teď také dekadence. Po ulicích ve stínech mrakodrapů se v té době začaly pohybovat extravagantní postavičky s neotřelými uměleckými vizemi a nekonvenčním chováním. THE DOORS se s nimi střetli v místním klubu Ondine, kam je firma poslala na několikatýdenní hraní. Každý den na stejných prknech, každý den nové publikum a místní osobnosti, které pořádaly nekonečné mejdany a umělecké happeningy, jaké svět neviděl. Jako zástupce tohoto světa si uvedeme jedno jméno a bude tím řečeno všechno: Andy Warhol!

Nadčasový umělec, postava z jiné dimenze, nazvěte si ho jak chcete, v ale Ondine kraloval společně s partou stejně naladěných lidí. Warhola úplně fascinoval Jim Morrison a chtěl ho zlanařit pro některý ze svých dekadentních projektů, třeba jako hrdinu „filmu“, kde by Morrison před kamerou veřejně souložil. Tomu se frontman THE DOORS s chutí vysmál, jinak mu ale téma snímku vůbec nebylo cizí. Seznámil se totiž v New Yorku s vycházející hvězdou Nico – divnou, ale přitažlivou modelkou a zpěvačkou, která ve stejném roce vstoupila do dějin hudby na kultovním albu THE VELVET UNDERGROUND. Morrison s Nico spolu na krátkou dobu vytvořili značně rozdivočelý páreček, který se silně přitahoval, ale kde se ocitl, odtamtud ostatní radši zdrhali. K tomu měl Jim „kontakty“ s asi milionem dalších holek, jeho „dlouhodobá“ partnerka Pamela Courson si pro změnu nabrnkla podivína z vyšších kruhů spojeného s drogovou scénou. No prostě pro normálního člověka naprosto šílený životní styl. Ovšem uvědomme si jednu věc – na druhé straně kontinentu právě rozkvétalo Léto lásky!

Píseň Léta lásky

Když na jarní prázdniny 1967 přijelo do kalifornského San Franciska víc rozdováděné mládeže, než bylo zvykem, ještě asi nikdo netušil, že je to jen začátek mnohem větších věcí. Že se mladí v pestrobarevném oblečení po víkendu nerozjedou domů, naopak, že se usídlí v městské čtvrti Haight-Ashbury a bude jich tam neustále přibývat. Že si vybudují vlastní vesmír a na jednu sezónu se pokusí vytvořit ideální svět plný lásky, sdíleného majetku i vlastních těl. A že jich nakonec bude ve městě tolik, až zaplní obrovský Golden Gate Park u břehu oceánu.

THE DOORS se v San Francisku během Léta lásky vlastně ani pořádně neobjevili, protože je firma honila po všech čertech, ale do dějin vzpoury americké mládeže se pořádně zapsali. Jako to? No jednoduše: „Light My Fire“. Firma Elektra tehdy nenechala nic náhodě, singl s nejsilnějším songem z desky do detailu načasovala a „Light My Fire“ pak vybuchl jako ohňostroj! Byl všude. Na každé ulici. V každém repráku, co vydával nějaký zvuk. Hrál se až tak moc, že je dnes považován za hymnu Léta lásky a hippiesácké civilizace, i když v tomhle ohledu „Light My Fire“ soupeří ještě s jednou klasikou.

Velká vlna Léta lásky se zvedala i na festivalu Monterey Pop, kde se v červnu 1967 do mramoru tesaly dějiny rockové hudby. První opravdu velký koncert tu předvedl Jimi Hendrix, Janis Joplin tu získala kontrakt na album, a jako reklamní znělka pro festival byla napsána píseň, kterou si přisvojila celá generace hippies. Jasně, kultovní „San Francisco“, kterou nazpíval Scott McKenzie, ovšem napsal ji lídr kultovních THE MAMAS & THE PAPAS John Phillips. Festival Monterey Pop organizoval mimo jiné další slavný hudebník Paul Simon, a možná by tu zazářili i THE DOORS … kdyby se na ně jaksi nezapomnělo. Nebo špatně nevyhodnotilo, že právě tahle kapela by se do atmosféry fesťáku výborně hodila. No, stalo se, nutno ovšem dodat, že Ray Manzarek, John Densmore a Robby Krieger neúčasti litovali až s odstupem času, kdy se ukázala historická důležitost oné akce. A proč vynechávám Morrisona? Protože tomu to uprostřed nekonečných mejdanů a kocovin patrně bylo úplně jedno.

Morrisonův rozklad

Festival Monterey Pop THE DOORS sice nestihli, stihli ale něco důležitějšího. Natáčení druhé desky. Když se kapela v únoru 1967 vrátila do studia Sunset Sound v Hollywoodu, bylo to jen měsíc po vydání debutu, ovšem půlrok po jejím vydání. Šéfovské místo ve studiu teď znovu obsadil Paul Rothchild, který už věděl, co a jak s kapelou pořídit, a na procesu to bylo znát. Věděl, že THE DOORS je výrazně pocitová hudba, a že jim je potřeba vytvořit prostředí. Třeba studio začoudit různými aromatickými vykuřovadly, nechat je hrát skoro potmě, a pak že ta psychedelická a čím dál víc taky mystická mlha z kapely bude proudit jedna báseň.

To mohlo perfektně fungovat, kdyby v kapele nebyl Jim Morrison. Zatímco tři hrající muzikanti byli zodpovědní a plně soustředění, Morrison si dělal, co chtěl. Když byla dobrá konstelace, skládal a fantasticky zpíval, když se nezadařilo, zdejchl se a nikdo o něm celé dny nevěděl. Nepřišel třeba do studia několik dní po sobě. Velká hvězda se někde bavila nebo vyspávala opici. Jako kdyby věděla, že všechny svody světa musí stihnout rychle, protože jí zbývá jen pět let života. O zbytek se vlastní blbostí sama připravila.

Mladý lev

Ono to bylo vidět i na koncertech. Jeden byl skvělý, strhující a magnetický. Druhý naprostý průser, protože Jimovi zrovna „nebylo dobře“. Spoluhráči na to reagovali všelijak – kytarista Robby Krieger byl smířlivý typ, který pomohl řešit malér, když bylo potřeba. Bubeník John Densmore byl na Morrisona naopak čím dál víc naštvaný a zpruzelý. No a Ray Manzarek přijal Jimovo šílenství jako fakt a velmi efektně s tím pracoval třeba v rozhovorech. Co je jisté – Jim Morrison se rozkládal, mířil obří rychlostí do pekla a bylo mu to úplně jedno.

Pořád se motáme kolem Morrisonových avantýr a jeho vzhledu, pro příběh THE DOORS je to ale opravdu důležité. Obří úspěch kapely byl totiž s frontmanem velmi úzce spojený. Když v New Yorku pořídil fotograf Joel Brodsky nejdřív snímky kapely a poté samotného Morrisona s korálky na krku a pózou jako Ježíš Kristus, byl to přelomový okamžik. Frontman úplně přesně zhmotnil to, po čem toužily miliony nedospělých fanynek v Americe i ve zbytku svobodného světa. Titulní strany časopisů s Morrisonovým ksichtem propojily statisíce roztoužených holek s hudbou THE DOORS a ta se mohla raketově rozletět do světa.

Rušíme konvence!

Vraťme se ale do studia. Deska, která měla dostat název „Strange Days“, se natáčela vlastně velmi dlouho – postupně mezi únorem a srpnem 1967. V mezidobí kapela jezdila po koncertech, propagovala první desku nebo naháněla nezodpovědného Morrisona. Protože hudba přibývala v takhle rozsáhlém časovém období, mohli hudebníci a jejich tým během tvůrčího procesu nasávat spoustu impulsů. Byl rok 1967, kultura a umění se točily hlavou dolů jako prádlo ve ždímačce, a každý den přicházelo něco nového.

Třeba „Sgt. Pepper´s Lonely Hearts Club Band“. Slavná osmá deska THE BEATLES, kde liverpoolské hvězdy úplně opustili dosavadní vzorce a začali hudebně experimentovat. Jakkoli, co je zrovna napadlo. Můžeme diskutovat, jestli je „Seržant“ nejlepší deska „Brouků“ nebo není, rozhodně je však přelomová. Změnila celý náhled na hudbu. Nebo přesněji na to, co se v hudbě smí nebo nesmí dělat. Že se může na desce dít cokoli, pokud to zní umělci z duše. A tohle byl nesmírně důležitý impuls pro THE DOORS – nahrávka nových THE BEATLES se k nim dostala ještě než vyšla oficiálně a revoluční pojetí „Seržanta Peppera“ je motivovalo také experimentovat. Zkoušet. Hledat. A na druhé desce THE DOORS je to znát!

Dobrodružství ve studiu

Třeba hudební nástroje. V té době vzniku „Strange Days“ se na trhu objevil syntenzátor – novinka, se kterou se daly dělat různé ty pazvuky, ohýbání soundu a hračičky s rytmem mnohem efektněji než dřív. Moogův syntenzátor byl snad úplně poprvé na albu použit u THE DOORS a kapelu to zvukově velmi ovlivnilo.

Deska je taky víc kytarová. I když je „Strange Days“ vlastně dvojčetem „The Doors“ a spousta písniček vznikala v té stejné době, zvukově je výrazně jinde. Alespoň v některých číslech – zatímco pro debut mě jako dominantní prvek napadnou Manzarekovy klávesy, na „Strange Days“ je to kytara Robbyho Kriegera. Různě nazvučená, jednou psychedelická, podruhé bluesová, tady se vůdčí motiv skladby odehrává ve vybrnkávaných akordech, tamhle je to ve skvělém kytarovém sólu nebo v tvrdém podkladovém riffu. Jakoby THE DOORS léta Páně 1967 prorokovali, že hudba je v obrovském pohybu a že za dva roky to vezme do ruky Jimmi Page s jistými LED ZEPPELIN. I tak je ale hudba THE DOORS univerzálně čtyřčlenná – ten nebo onen dominantní nástroj je přes svou viditelnost prostě jeden ze čtyřech rovnocenných. Tak skvěle to uměli naši kalifornští hoši napsat.

Omamná mlha

Lhali bychom si totiž do kapsy, kdybychom znovu nezdůraznili umění Raye Manzareka. „Strange Days“ vstupuje hned v titulní skladbě do omamné mlhy, čarovného světa kláves a synťáků. Zase čirá psychedelie, a přitom je něco jinak než dejme tomu v „The Crystal Ship“. Tentokrát je ten opar takový nějaký … pohádkový. Sound je spíš hladivý než znepokojivý, Morrisonův čím dál vyzrálejší hlas magnetizuje a působí jak kazatel zmateného, vykolejeného světa, který je cizí a nebezpečný, přesto nekonečně svádivý. Jestli o sobě Morrison celý život vykládal, že není rocková hvězda, nýbrž básník, tady mu to nejvíc věřím. Nečekaný začátek alba, a tááákhle, tááákhle přesvědčivý! Jedna z úplně nejlepších skladeb THE DOORS.

Druhá věc, a mystika pokračuje. „You´re Lost Little Girl“ je stejně hypnotická, do téhle mlhy se milovník THE DOORS požitkářsky zachumlá a prožívá nejlepší chvíle své existence. Skladba je jemná a citlivá, v hudebních nástrojích i ve zpěvu, od rebela a zkažence Morrisona až nečekaně. Že by se enfant terrible vyřádil a našel v sobě skrytou něhu?

Chlápek dvou tváří

Ne, nenašel. Ve třetí „Love Me Two Times“ je všechno jinak a máme tu zase toho pouličního Morrisona, který s mírně grázlovským výrazem mrká na fanynky a ví, jak mu visí na rtech. Skladba je na svou dobu dost tvrdá, nástroje zní obnaženě až na dřeň, no a v textu se přestalo hrát na city a jde zase o počet. Samozřejmě si slova můžeme vysvětlovat různě. Buď jako krédo rockové hvězdy, která si v době největší slávy může dělat co chce, zájemkyň bude vždycky dost. A nebo může jít o poslední večer vojáka, která má zítra nastoupit do války a ještě se snaží stihnout, co se dá. „Love Me Two Times“ je každopádně velký hit a ostřejší tvář kapely. I když – ve chvíli, kdy Manzarek hrábne do kláves a místo moderního keyboardu má pod rukama historické cembalo, zní skladba velmi, velmi umělecky. THE DOORS si prostě dělají, co chtějí, a zní to sakra dobře!

„Unhappy Girl“ je zase návrat do mystiky. Řekl bych typičtí THE DOORS, kdy celá skladba zapluje do melancholie, zpěvák se v ní volně proplétá a vy vlastně nedokážete říct, jestli z toho máte smutnou nebo veselou náladu. A vlastně mě i napadá, jestli se na „Strange Days“ nezačalo formovat něco, čemu se později bude říkat „gotický rock“.

Vzpomínka na pláž

„Horse Latitudes“ netřeba zásadně rozebírat. Nejde o klasickou písničku, nýbrž o půl druhé minuty recitace podmáznuté zmodulovanými zvuky. Tenhle typ produkce nás začne u THE DOORS zajímat až za hodně dlouho, takže teď přeskočíme k „Moonlight Drive“. Ke skladbě, která to všechno začala. Kterou Jim Morrison tehdy v létě na pláži v Los Angeles zanotoval Rayovi Manzarekovi a byl z toho vznik THE DOORS. Měla být už na prvním albu, ale ve studiu se nějak nedařila, tak šla až na „Strange Days“. Což je dobře, protože na druhém albu ji mohla kapela vyfintit synťákem a různými rozpustilými zvuky, které definují psychedelickou filozofii. Morrison si v textu surfuje po cestách zalitých měsíčním světlem, tráví noci na střeše plážového bejváku a kolem kvete Léto lásky. Idylka.

Ne tak ovšem v „People Are Strange“. Tady se Morrison inspiroval za úplně jiných okolností. Některý z jeho nekonečných chemických výletů mu neudělal dobře a on zavolal svým spoluhráčům, aby ho přišli vyvést z temnoty. Kámoši vytáhli zpěváka do kopců nad Los Angeles a Morrison tam, hledíc do vycházejícího slunce, vymyslel písničku. O tom, že jsou lidé cizí, k sobě oškliví a jak je na světě někdy divně. V „Poeople Are Strange“ vytvořil jeden ze svých úplně nejsilnějších zpěvů. Nejlepší skladba THE DOORS? Klidně.

Krátká deska

„My Eyes Have Seen You“, není klasicky stavěný song, nýbrž spíš takové rozsáhlejší intermezzo na psychedelických vlnách, se zpěvem, který vám zůstane v hlavě několik hodin. Funguje to přesně takhle, vyzkoušeno na vlastním těle. A u další, trochu „milosrdnější“ skladby „I Can´t See Your Face In My Mind“, mě napadá, jak je „Strange Days“ vlastně krátká deska. Za dvacet minut jsme projeli devět písniček a i když závěrečná „When The Music´s Over“ bude mít monstrózních jedenáct, celkový čas alba je 35 minut. Pane jo, to je věc – jen něco přes půl hodiny a tolik skvělé hudby! A to jsme ještě několikrát za sebou přeskočili z psychického oceánu na špinavou ulici, od něžných srdcí k čirému cynismu, zazněla sbírka epochálních hitů … „Strange Days“ je fakt mimořádné album!

Dalším fenoménem desky je obal. Firma chtěla zopakovat fígl s fotkou kapely a výrazným frontmanem, Morrison ale odmítl hrát roli hezkého ksichtu do novin. Snažil se ukecat Elektru, aby desku zdobila buď nějaká ženská, nebo aby na obrázku byla kapela obklopená smečkou psů. Protože prý když se pes, anglicky „dog“, řekne obráceně, je z toho bůh, tedy „god“. Nakonec to dopadlo úplně jinak – kdesi uprostřed New Yorku se sešlo pár domluvených lidí a před objektivem ztvárnili skupinu bláznivých pouličních umělců.

A takhle to pak vyšlo na desce. Obrázek bláznivé partičky … a to je vše! Žádné logo, žádný název desky. Pouze když přebal obrátíte, na fotce s jinou scenérií zaregistrujete malý plakátek, který pozornému posluchači prozradí, o koho a o co tady vlastně jde.

Když hudba utichá

„When The Music´s Over“ končí desku podobně jako minule „The End“. Jedenáct minut muziky, které nejdřív dominují nástroje a melodické nápady, pak se to rozpustí v pocitech, a na konci se recituje nebo mumlá nazdařbůh pod fousy. Stejně jako „The End“ vznikala „When The Music´s Over“ za pionýrských časů v klubech na Sunset Stripu, kde z ní THE DOORS postupně vytvořili veledílo. Je zvukově tvrdší než „The End“, má velmi silný klávesový motiv v úvodu, oproti sestřičce z první desky je to víc blues. A celkový dojem? Asi jako když celou noc obrážíte kluby, a nad ránem zapadnete do jakéhosi podzemního pajzlu, kde pro dřímající ztracené existence pobrnkává kapela. Bezejmenná parta, ale strašně dobrá. Objednáte si dvacáté pivo té noci, a jak nápoj postupně větrá, vy se noříte do stavu polovědomí. Nevíte, kolik ubíhá času, jestli je ještě noc, nebo už nový den. Až to pak v jakousi chvíli někdo utne, zhasne za barem a vyexpeduje vás domů. Protože „když hudba utichá, zhasínají světla…“.