V Norsku se ve druhé půli devadesátých let ustanovila zajímavá gothicmetalová scéna, která hudebně primárně vycházela z MY DYING BRIDE, PARADISE LOST a dalších death/doom žánrových budovatelů. Měla v sobě trochu příměsi blacku, nějakou tu vilnou dívčinu za mikrofonem a chmurnou severskou atmosféru. Zajímavé je, že ač škatulka „gothic“ sváděla hledat pojítko s Milosrdnými sestrami (částečně ano, hlavně pro mnohdy chytlavé refrény), Umírající nevěsta byla však větší inspirací. Nejprve to byli THEATRE OF TRAGEDY, kteří se však záhy vydali do elektronických experimentů, a tak prapor pozvedly kapely jako TRISTANIA, THE SINS OF THY BELOVED, TRAIL OF TEARS a další. Zvuk těchto kapel byl neodmyslitelně spojen s producentem Terjem Refsnesem a Soundsuite Studios, ale také s houslistou Petem Johansenem. Tuto scénu už víceméně odvál čas, rozplynula se do jiných kapel a žánrů, nebo skomírá hluboko v norských fjordech. Při životě se jí bez přestávky snaží udržovat původně klíčová postava TRISTANIA Morten Veland. Jenže jeho kapela SIRENIA postupem času na sebe nabalila symfonické vrstvy a oné charakteristické atmosféře se už také vzdálila. TRAIL OF TEARS se po dlouhé odmlce opět zformovali a před dvěma lety vydali velmi povedené čtyř skladbové EP „Winds of Disdain“. Od té doby čekám, kdy mě oblaží novým albem. Zatím to ale spíš vypadá na vydávání re-edic starších počinů.

EVIG NATT (v překladu věčná noc) mi tak dělají radost. Sice se s hlavní vlnou nesvezli, neboť začali s několika letým zpožděním, ale jsou oním podhoubím, které stále funguje a svou tvorbou mě vrací do vzpomínek na mou oblíbenou hudbu. Hlavní postava je Stein Roger Sund, který začínal u EINHERJER. Odtud se také bere i agresivní tvář této kapely. Mimo to vlastní nahrávací studio Black Dimension Studio, kde působí co by producent a zvukový inženýr pro další norské kapely. Po odchodu z EINHERJER v devadesátém sedmém hrál v podobně laděné kapele THUNDRA. Posléze (roku 2002) založil EVIG NATT, kam postupně natáhl i některé další členy THUNDRA. První album EVIG NATT „I Am Silence“ nahrál pouze se zpěvačkou Kirsten Jørgensen (kapele zůstala věrná dodnes). Na pozdějších počinech už figurovala celá kapela.

Letošní album „Vaketimen“ je dalším důstojným pilířem v diskografii. Potěší, ale nepřekvapí. Přichází po desetileté odmlce, ale v hudbě samotné to poznat není. Stále jde o střídání rychlejších pasáží s doomovými motivy, střídání mužského chrapláku a ženského zpěvu. Skladby jsou dlouhé, mnohdy i utahané, ale obsahují zajímavé melodie. A samozřejmě nechybí ponurá atmosféra. Z alba vypíchnu jen některé položky. Skladba „Death“ má v sobě znepokojivou atmosféru, chmurnou naléhavost, která jde ruku v ruce s textem. „Don´t be affraid, I´ll take you to that familiar place, When your time is up, I´ll bring you there…“ Lyrika z pohledu samotné smrtky, depresivní, leč pro severské kapely tolik příznačná.

„Sorrow My World“ má základy postavené na hutném kytarovém riffu a hlubokém chraptění zpěváka vyvolávající dojem, že se zbavuje posledních zbytků živé tkáně ve svém hrdle, ze kterých se za podpory dvoukopákové jízdy rozvíjejí dynamické pasáže postavené na Kirstenině zpěvu. Vlastně je to letité schéma, přesto stále funguje. Osmiminutová skladba „Eahparas“ je nejdelší na albu, ale současně i nejvíce strhujícím zážitkem, který cílí přesně na ty synapse ve sluchové paměti, kde jsou uloženy vzpomínky na norský gothic metal před pětadvaceti lety. Chytlavý refrén tyto pocity ještě umocňuje. Působivá je poslední skladba „At the End of the Night“. Je to emotivní ohlédnutí se do minulosti dvou stárnoucích smutných bardů (Jørgensen a Sund), zpěv za doprovodu piana, intimní záležitost v samotném závěru alba.

EVIG NATT nejsou originální. Jejich předností je, že se hlásí ke starému zvuku a atmosféře, která byla v jejich domovině dříve populární a oživují tak blednoucí vzpomínky. S podobnou hudbou se dnes nedá prorazit do širšího povědomí, ale to ani tahle parta nemá v úmyslu. Žijí si své civilní životy a vedle toho hrají to, co je jim blízké. Cílí na posluchače, jako je autor tohoto textu. Číselné hodnocení pak postrádá význam, ale nějaká cifra tam bude, jen pro pořádek.