Ještě před psaním recenze jsem přemýšlel, zda seriál hodnotit jedním pohledem pro všechny nebo odděleně pro znalce knih či komiksů a pro úplné nováčky. Obojí by dávalo smysl, protože jejich zážitek bude výrazně odlišný. Pokusím se ale článek pojmout tak, abych nic zásadního neprozradil a zároveň vysvětlil, proč první díl může působit nečinně či prázdně. Pokud jste seriál zapnuli bez znalosti předlohy a po úvodní epizodě si říkáte „co se vlastně dělo?“, je to v pořádku. Celý příběh se totiž rozjíždí pozvolna, skládá se z drobných detailů a míří k události, která má pro Západozemí mnohem větší význam, než se na začátku zdá.

Centrální linkou seriálu je cesta panoše Duncana, jenž už dávno opustil své jinošské roky, ale stále hledá vlastní identitu a místo ve světě. Jeho pán, rytíř nepříliš slavný a často terčem posměchu, zemře, aniž by jej stihl pasovat. A tak si panoš vezme jeho štít i meč a v duchu nejčistší středověké romantiky se rozhodne, že se rytířem stane sám; skutky a činy. Na cestě potkává zvláštního chlapce se jménem Egg. Malého, pobledlého kluka, jenž vypadá více jako onkologický pacient než jako kluk, jenž by dokázal přežít v drsné zemi, kde se příběh odehrává. Nicméně kluk je až překvapivě bystrý. Jejich dvojice, která se zpočátku jeví jako náhodné spojení dvou nesourodých světů a díky tomu má parádní chemii, míří na rytířský turnaj. Ten by měl být prvním krokem k získání slávy. Právě tam se začínají nitky příběhu stahovat a komplikovat. Hrdina se sám ocitá v šedé zóně – není to klasický epický bojovník, ale spíše člověk vlečený událostmi, které neumí plně ovlivnit, a přesto si zachovává určitou čistotu a lidskost.

Jak už jsem zmínil na počátku, předlohou k seriálu je povídkový materiál George R. R. Martina. A právě to je cítit na každém kroku. Vyprávění je komornější, zaměřené na drobné interakce a pomalé rozkrývání vztahů, nikoliv na velkolepé intriky či královská dramata. Postavy, které se postupně objevují, mají své pevné místo ve světě Západozemí a divák, který zná širší lór, v nich rozpozná významné jiskry budoucích událostí. Casting se navíc mimořádně povedl – jednotlivé role působí autenticky, civilně a přesně odpovídají tomu, jak si čtenáři představovali obyvatele této malé, špinavé, ale o to uvěřitelnější části světa.

Tvůrci velmi dobře dávkují flashbacky a náznaky minulosti postav, aniž by sklouzli k přehlcení informacemi. Tempo se postupně zrychluje, i když nikdy nedosahuje epického rozmachu Hry o trůny. Rytíř sedmi království je mnohem špinavější, realističtější a zemitější. Souboje jsou tvrdé, syrové a nepůsobí jako choreografie, ale jako fyzická námaha dvou mužů, kteří se snaží přežít. Tato neuhlazenost je jedním z největších kladů seriálu.

Trochu zarážejícím, ale nakonec vlastně osvěžujícím prvkem, je občasný humor. Místy působí jako lehké „WTF“, někdy sklouzne až k fekálnímu žertování. Doslova. Ale právě tato grotesknost tu funguje jako kontrast k jinak pochmurnému a drsnému tónu. Tvůrci si zároveň dávají záležet na věrnosti předloze, což potěší fanoušky Martina. Poslední epizoda nepůsobí jako dramatické vyvrcholení, spíše jako dlouhý epilog. To ale odpovídá povídkové povaze předlohy a celkově odlehčenému konceptu.

Rytíř sedmi království je návratem do známého světa, avšak tentokrát viděného z jiné perspektivy. Ne z výšin mocenských her, ale skrze oči obyčejnějších lidí, kteří si razí cestu syrovou realitou. Seriál nabízí příjemně střídmou stopáž, komorní prostředí a charakterově silné postavy, aniž by se snažil o laciné epické momenty. Je to Západozemí, jaké jsme dlouho neviděli: blátivé, drsné, maloměstské. Výsledkem je dílo, které stojí samo o sobě, je přístupné novým divákům, ale zároveň ctí svět, který znají čtenáři i fanoušci Martina.