Ta předlouhá pauza asi byla nakonec potřebná. CONVERGE jí možná zpočátku ani neplánovali protáhnout na dlouhých více než 8 let (bokovku s Chelsea Wolfe nepočítám), ale nebyl jsem sám, kdo po doznění závěrečných taktů alba „The Dusk In Us“ cítil, že skupině tak trochu dochází šťáva. Tedy abych byl přesný, cítil jsem to zejména v době sepisování recenze jejich do letošního února posledního alba. Když jsem jej ale v rámci přípravy na sepsání posudku jejího následovníka opět po letech prohnal sluchovody, už jsem ve svých odsudcích tak příkrý nebyl.

A možná se na tom podepsaly i veskrze pozitivní dojmy z letošní nahrávky. Jak již bylo řečeno, na tu se čekalo nezvykle dlouho, byť pauzy mezi jednotlivými alby americká kapela v posledních letech postupně natahovala. Jasně, jsou tady i jiné aktivity jednotlivých členů a navíc nikdo nemládneme, takže tyto čekací lhůty lze kvitovat především pozitivně a spokojeně si mumlat něco o soudnosti těchto veteránů zámořské hc scény. Soudnosti, který jim velí nechrlit nahrávky jak na běžícím pásu a na jejich přípravě tím pádem nic nepodcenit. O té letošní to tedy platí bezesporu.

Když se na ní podívám ze širší perspektivy a z nadhledu, nic nového v zásadě nepřináší. Já vím, že tohle jsem o CONVERGE už říkal takřka před dvěma dekádami, takže to letos mohu jen podtrhnout. Říkal jsem ale zároveň, že brát to u této skupiny jako výtku je vzhledem k jejím tvůrčím dispozicím poměrně krátkozrakým postojem. Odpálit hned na úvod alba rovnou jeho titulní skladbu ukazuje na přesvědčení skupiny o to, že jeho vrcholy ještě jen budou následovat. Co rozhodně zaujme ihned, je hutný a těžký zvuk. Čistý a přehledný zároveň. Vysoká kvalitativní úroveň produkčního ošetření studiových nahrávek byla u této kapely vždy jistotou a letošní sázka na zatěžkanější zvuk je však z mého pohledu tahem určitě překvapivým.

A co tedy takového již dříve slyšeného nám letošní CONVERGE nabízejí? Tak za mě osobně v první řadě rozhodně potěší tak trochu návrat někam do možná nejkreativnějšího období skupiny v první polovině nultých let. Očekávat od nich tu neurotickou a nepředvídatelnou porci z kloubů veškeré normality úplně vylomenou porci zdivočelého hardcore, nebo co to vlastně tehdy bylo, už asi nemůžeme, ale odkazy na toto období dokážou stále spolehlivě pohánět nové skladby i o více než dvě dekády později. Zejména již zmiňovaná úvodní „Love Is Not Enough“ a vůbec hned několik po ní následujících skladeb ukazuje kapelu neméně lačnou a divokou, kde hraje prim neodolatelný a jasně rozpoznatelný řev Jacoba Bannona. A taková „Distract And Divide“ by se rozhodně neztratila ani v playlistu z mého pohledu vrcholného díla kapely, alba „Jane Doe“ z roku 2001. Není v tom žádná únava, žádná na jistotu odehraná rutina. Minuta a půl odehraná doslova do plných se stejně zuřivým Bannonovým projevem, jako tomu bývalo kdysi.

Album vás však nehodlá rozemlít na kaše udolat svojí neurvalostí. Když trochu povolí nápor úvodního bloku skladeb, CONVERGE výrazně podřadí a prostřednictvím propojeného dvojbloku kusů „Beyond Repair“ a „Amok Amok“ podstatně změní tempo a potažmo i atmosféru. Zatímco první zmiňovaná slouží jako vyklidněný akustický předěl mezi divokými úvodními písněmi a následujícím děním, ta druhá je tíživou a hutnou, snad až sludge-metalově pojatou tryznou, ukazující další nekompromisní tvář americké skupiny. Američané sice hned vzápětí opět dupnou na pedál, ale už to není ta rubanice hlava-nehlava z úvodu nahrávky. Postupně se do jejich skladeb dostává rytmické pestrosti a dění na alba tak postupně obohacují o další osvědčené prvky ze svého rejstříku. Mezi ty můžeme směle zařadit i emocionální hloubku a důraz na prožitek, zejména pokud jde o vokální rejstřík Jacoba Bannona. Ten ani ani s narůstajícím věkem neztrácí nic ze svého typické barvy hlasu a schopností s touto pracovat od úpěnlivého vzlykání až po psychopatický řev. Že v tom není ani zbla samoúčelného vzteku a přehnaného tlačení na pilu, už snad u této kapely asi nemusím připomínat.

CONVERGE si letos vystačili se skromnou půlhodinovou stopáží. Na případnou otázku ve stylu „A není to po těch letech“ málo by se dalo odpovědět odkazem na ono otřepané rčení o kvalitě přebíjející kvantitu. Skutečně, Američané si letos věci příliš nekomplikovali a jali se stvořit syrové a nekompromisní dílo, tak trochu hledající svoje kořeny. Ubylo metalové melodiky, ubylo košatosti v aranžmá a zůstaly jen silné ozvěny prapůvodní podstaty existence této pozoruhodné kapely. Je to po více než třech dekádách její existence málo? Vezměte na to jed, že v jejím případě rozhodně ne!