Norové COURSE OF FATE na mě letos udělali slušný první dojem. Vyladili totiž svůj prog metal do efektně stavěné mnohotvárné podoby tak dovedně, že na mě zafungoval jakýsi wow efekt. Až se mi „Behind The Eclipse“ v první chvíli zdálo jako nejlepší album ledna 2026. Nadšení sice dalšími poslechy trochu opadlo, ale asi na tom má podíl i výborná deska Dánů COLD NIGHT FOR ALLIGATORS. Těm se totiž podařilo stvořit silně melodické a podmanivé dílo „With All That’s Left“, které vše ostatní zastínilo. Ale ani „Behind The Eclipse“ není albem skoupým na povedené songy a výrazné melodie, dokonce si po oživení již pozapomenutých předchozích počinů skupiny troufnu tvrdit, že se tahle parta vzepjala ke svému prozatím nejsilnějšímu albu. Povedlo se jim totiž hezky vystihnout tematické zaměření, kdy v rozmanitých žánrových polohách zhudebňují alegorické ztvárnění temnoty a světla.

Síla desky spočívá především v propracovaných a rozložitých aranžích, které různými žánrovými polohami budují hladce plynoucí skladby. Až se ta plynulost občas utápí v sladkobolných a líných polohách. Místy trochu přibrzděné tempo je tak zřejmě hlavní slabinou a podkopává jinak solidní songwriting. Za příklad uvedu třeba skladbu „So It Goes“, jež disponuje hezky stavěnou strukturou a silnými melodiemi, jen v některých momentech ale jako by se jelo s přitaženou ruční brzdou. Slušelo by jí výrazně svižnější tempo. Chápat se samozřejmě dá, že je to záměrný fokus na baladičnost, ale i tak to zde trochu skřípe. Rozvleklou ospalost ale umí skupina pročísnout i silovější formou (slyš razantní „Acolyte“), a dokonce by se z celkového pohledu dalo mluvit o jejich prozatím nejtvrdším albu. Zvuk i riffy jsou totiž často správně důrazné. Energicky pojatá místa navíc disponují řadou progresivních zvratů. Objevují se postupy připomínající rukopis PAIN OF SALVATION, například v proměnlivě složitější struktuře „Behind The Eclipse“, ale také QUEENSRŸCHE („Sky Is Falling“) nebo SOEN ve zmíněné temněji melodické „Acolyte“.

Možná trochu překvapivé je i přitvrzení ve skladbě „Hiding From The Light“, kde dojde dokonce na chvilkový growling, což pro skupinu není vůbec typické. Vokál totiž Eivind Gunnesen drží v hladce melodické poloze se znatelnou snahou o procítěně emotivní zabarvení. Nejvíce to vystupuje na povrch v baladě „Don't Close Your Eyes“, která trpí na výše zmíněnou rozvleklou pomalost, ale i díky využitým smyčcům disponuje silnou atmosférou.

„Behind The Eclipse“ je albem, které nabízí technicky kvalitně ošetřenou kombinaci melodické atmosféričnosti s důrazným zvukovým provedením a oním razantnějším přístupem jako by skupina překrývala často poněkud ospalá tempa. A nakonec to funguje. Mnohé zajímavě stavěné melodie by sice zasloužily poněkud energičtější provedení, ale i tak si nesou efektní baladickou atmosféru, která mi dokonale sedla při prvním poslechu. Ale ani trvanlivost albu nechybí, je dostatečně pestré a hned tak se neoposlouchá.