Když tajemný Mystery Man poprvé opanoval prostor v halucinačním thrilleru Lost Highway (1997), projela mnou pravá nefalšovaná hrůza. V mých tehdejších zhruba dvaceti letech mi jeho představitel Robert Blake vůbec nic neříkal. Nevěděl jsem, kam jeho tvář vlastně zařadit. Vyvolával dojem úplného zjevení. S odstupem let se vlastně domnívám, že podobné pocity sdíleli i o poznání sečtělejší filmoví diváci. Tento vzrůstem nevysoký, avšak vizáží nepřehlédnutelný americký herec, se po celou dobu své pozoruhodné kariéry držel ve stínech reflektorů. Pokud ale dostal příležitost, dokázal na sebe strhnout pozornost. Ačkoliv si jej většina filmové obce spojuje právě s mysteriózní noční můrou Davida Lynche, na svůj herecký vrchol si Robert Blake sáhl již mnohem dříve. Ve znepokojivém kriminálním neonoirovém dramatu Chladnokrevně (1967) ztvárnil jednoho z dvojice nebezpečných ztracenců, kteří pro pár dolarů (doslova) vyvraždí čtyřčlennou rodinu. Skutečně výborní herci jsou bez nadsázky mistři přetvářek. Mrazivý výkon Roberta Blakea nám ale dodnes našeptává, že herec v sobě možná skutečně nosil i něco temného. 

Režisér Richard Brooks, odborník na knižní adaptace, se ve svých filmech často zabýval střetem jednotlivců s nějakým druhem společenského či státního systému. Střetem, který nezřídka vedl k otázkám o vině, trestu a zodpovědnosti. Skrze snímek Džungle před tabulí (1955) jako jeden z prvních režisérů poukázal na problematiku vzrůstajícího násilí na amerických školách, kdežto klasika Kočka na rozpálené plechové střeše (1958) pro změnu zkoumala přetvářku a sebeklam uvnitř bohaté jižanské rodiny bojující o dědictví. Respektovaný a na place patřičně nekompromisní Brooks si ve svých filmech nikdy nebral servítky, ale přelomové krimi Chladnokrevně zůstává dozajista jeho nejsyrovějším dílem. Nutno dodat, že i posledním opravdu dobrým dílem. 

Geneze budoucího trháku má bohužel kořeny v reálné tragédii. Roku 1959 došlo k masovému vyvraždění rodiny Clutterových. O život přišel otec Herbert, jeho manželka Bonnie, šestnáctiletá dcera Nancy a patnáctiletý syn Kenyon. V komunitě obce Holcomb, ve státě Kansas, byla farmářská rodina velmi oblíbená. Bezcitný masakr proto vyvolal celospolečenský šok, strach a pochopitelně i touhu po dopadení a ultimátním potrestání pachatelů. Na místě činu se nacházel spisovatel a výborný žurnalista Truman Capote. Na rozdíl od hloučku ostatních senzacechtivých novinářů, u kterých zájem postupně opadal, zůstával Capote vytrvalý jako lovecký pes a důkladně případ sledoval. Byl u toho, když na duo vrahů spadla klec a byl i u toho, když jim ostří spravedlnosti roku 1965 srazilo vaz. Hned následující rok vydal Capote non-fiction román Chladnokrevně, jednu z vůbec nejvlivnějších knih v americké historii. Není divu, že se krátce po vydání strhla ve filmovém průmyslu mela o získání knižních práv. Vyhrát mohly jen patřičně ostré lokty a přesně těmi disponoval Richard Brooks s Columbia Pictures v zádech. 

Vrabci na střeše si sice štěbetali, že určitou úlohu v přiklepnutí režijní židle sehrálo i kamarádství mezi Brooksem a Capotem, ale na takové detaily už se historie neptá. Brooks se během psaní scénáře držel zuby nehty zdrojového materiálu. Některé dílčí úpravy však byly v rámci filmového jazyka nevyhnutelné. Filmařská vize měla přesně vysoustružené hrany a Brooks rozhodně nehodlal ustoupit ani o píď. Navzdory námitkám ze strany Columbia Pictures například skálopevně odmítal hvězdné herecké obsazení. Filmová inkarnace knižního bestselleru měla mixovat hutné drama s takřka dokumentárním realismem, což zahrnovalo účast takových tváří, které by u diváků nevyvolávaly asociace na jiné filmové postavy. Tehdy začínající herecký talent Scott Wilson (fanoušci seriálu Živí mrtví si ho určitě pamatují jako dobrosrdečného veterináře Hershela Greena) se pro roli prohnaného kriminálníka musel nechat chvilku přemlouvat. Souhlasil až po vytrvalém nátlaku svého agenta. To druhý obsazený herec Robert Blake se promenádování před kamerou věnoval již od útlého dětství. Aniž by to čtyřiatřicetiletý Blake tušil, jeho hvězdný okamžik už pomalu klepal na dveře.

Děj jako takový je přímočarý, nicméně to, čím technická stránka filmu Chladnokrevně na konci 60. let tolik vynikala, byla originální skladba časové roviny. Čerstvě propuštěný kriminálník Perry Edward Smith (do kůže oděný Robert Blake) porušuje podmínku, když odcestuje do Kansasu za druhým bývalým trestancem Richardem „Dickem“ Hickockem (Scott Wilson). Prohnaný Dick má totiž v kapse zajímavý tip od jednoho spoluvězně. O pár stovek kilometrů dál se má nacházet honosný dům rodiny Clutterových. Hlava rodiny Herbert (John McLiam) má prý v pracovně sejf a v něm deset tisíc dolarů. Tutovka. Oba vyděděnci, kterým povýšená společnost nerozumí, se tedy vydávají na cestu s cílem vyloupit dům. Dick během road tripu velkohubě prohlašuje, že nemá v úmyslu nechávat za sebou svědky. Pozorný divák si na jeho přepáleném projevu jistě všimne spíše frajerského vychloubání nežli ryzího vražedného odhodlání. Protipólem Dicka je však zádumčivý pohled vnitřně traumatizovaného Perryho, který naznačuje, že hluboko v jeho nitru tiká časovaná bomba.

Zhruba do poloviny stopáže má snímek podobu standardní, leč perfektně natočené žánrovky. První, co současné oko okamžitě upoutá, je moderní look. Především statická kamera Conrada L. Halla a sterilně čistý střih Petera Zinnera. V úvodní třetině vyprávění sledujeme cyklické přepínání mezi cestou dvou nevyzpytatelných pobudů a idylicky laděnými výňatky ze života rodiny Clutterových. V knižní předloze mají obyvatelé domu značný prostor, včetně důkladného prokreslení jednotlivých členů, ale Richard Brooks je využívá jako emoční, téměř němou kulisu pro zvýšení napětí. Čím blíže predátoři jsou, tím více se o životy nevinných lidí obáváme. Pak přijde osudná noc a nečekaný úhybný manévr, jelikož film celou kritickou událost přeskočí. Vůz přijíždí před potemnělý dům, kriminálníci si navlékají rukavice a neklidný Perry svého parťáka nabádá, aby vycouvali, dokud ještě mají čas. Stačí jediný dotek střihačských nůžek a z černé noci je rázem den. Velmi chytré z hlediska udržení pozornosti a současně i velmi neotřelé. Otázka "proč" nás bude provázet téměř do konce.

 
Ráno dochází k objevení masakru. Tímto momentem se automaticky rozbíhá i usilovné policejní vyšetřování a hon na vrahy. Rovněž se dozvídáme, že spořivý pan Clutter měl peníze uložené v bance. Jediné, co tedy pachatelé obludného zločinu získali, je čtyřicet dolarů a přenosné rádio. Vidina tučné sumy se doslova rozplynula v báchorce vězeňského pohádkáře. Brooks druhou polovinu filmu opět rozděluje do dvou separátně plujících rovin. Tou první je policejní práce, tou druhou živoření Dicka a Perryho zahrnující vypisování falešných šeků, krátkou zastávku v Mexiku a zoufalou snahu proměnit pár drobných ve velkou hroudu zlata. A je to právě město hříchu Las Vegas, kde jsou oba dva zločinci dopadeni. Po uvěznění je tím slabším článkem nepřekvapivě Dick, kdo odhodí masku suveréna a sesype se pod tíhou důkazů a chytré manipulace. Nelítostnou popravu Clutterových svádí výhradně na svého komplice. Očekávaný ping pong s krvavým míčkem se však kupodivu nekoná. Perry vraždy přiznává, čímž se retrospektivně vracíme do oné noci.

Na snímku Chladnokrevně je kromě zmiňovaných řemeslných kvalit nejvíce fascinující dynamika ústředního dua protagonistů. Vidíme je v různých situacích, odlišných prostředích a pod vlivem proměnlivého psychického rozpoložení. Máme tedy dostatek času na to, abychom je důkladně poznali. Vidíme jejich rozpory i vzájemnou patologickou závislost. Dick má na všechno odpověď. Je to ten typ upovídaného mluvky a kluzkého podvodníka, který okolí obelhává falešným úsměvem, prohnaností a drzostí. Perryho mlčenlivost je naopak zlověstná. Ve svém křiváku a s akustickou kytarou na klíně budí dojem Elvise z pekla, jehož zjizvené tělesné části zrcadlí hluboké šrámy na krvácející černé duši. Jsou to bezcenní jedinci, ztracení ve svých zpackaných životech. Samostatně víceméně neškodní. Teprve spojením těchto toxických osobností dojde k probuzení destruktivního zla. Jeden vytvoří ideální podmínky, ten druhý provede čin. Dick je benzín, Perry oheň. Vina se ale stává sdílenou veličinou pro oba dva.

Chladnokrevně se nepokouší nijak ospravedlnit chování vrahů. Ostatně Brooks film natáčel ještě v době, ve které bylo nepřípustné sympatizovat s amorálními postavami, nehledě na fakt, že vražda skutečných Clutterových stále rezonovala v americké společnosti. I přesto režisér občas zdatně balancuje na hraně. Je zde třeba prosluněná pasáž, ve které Perry s malým chudým chlapcem sbírají skleněné vratné lahve podél prašné silnice. Perry i Dick se usmívají a ukořistěný zisk ze sběru si s chlapcem poctivě rozdělí. Rovněž četné flashbacky do traumatického dětství Perryho nám pomáhají rozkrýt jeho komplikovaný vztah s otcem. Tyto a podobné vsuvky umožňují alespoň částečně pochopit emoční zkrat, který vedl k nesmyslnému vyvraždění Clutterových. Z pozice pozorovatelů pociťujeme šok i zhnusení, ale v rámcově naznačených obrysech zároveň rozumíme cestě, která k činu vedla. Finální ortel nad osudy zločinců je od počátku zřejmý. Pokud s pomocí dýky a brokovnice vymažete čtyři lidské životy, není pro vás již cesty zpět. 

Poslední část filmu Chladnokrevně je v tomto ohledu opět působivá, neboť šestileté čekání vrahů na hrdelní trest je stejně bezútěšné jako jejich předešlé řádění v rodinném domě. Brooks odvádí perfektní práci. Jeho pečlivá montáž záběrů činí z posledních dvaceti minut dokumentární sondu do každodenní rutiny uvnitř cely smrti. Čekání na šibenici je rozškatulkováno do opakujících se rituálů, vzorců a úvah nad neodvratností konce. Je to dlouhé, je to skličující a krajně nepříjemné. Stáváme se svědky procedurální státem řízené popravy, skotačící na hřbetu administrativního šimla. Výsledkem je pocit zadostiučinění s výraznou pachutí na jazyku. 

Vysoce analytický přístup režiséra k látce bez jakékoliv sázky na efekt je drtivý, čemuž dopomáhá i „jazzový“ hudební podmaz Quincy Jonese a především hutný obraz. V době, kdy Hollywood hltal barevný Technicolor a nastupující Eastmancolor, zůstal Brooks věrný černobílé, aby zdůraznil chlad. K vyvolání zhnusení přitom vůbec nepotřeboval explicitní detaily. Pokud tento přístup porovnáme s tematicky podobným, poeticky laděným dramatem Zapadákov (1973), pak můžeme konstatovat, že Terrence Malick nechával násilí rozplynout v přírodní krajině, kdežto Brooks jej pitval s chladnou objektivitou. Filmy jako Chladnokrevně, Bonnie a Clyde (1967) či Strašáci (1971) pomohly uvolnit stavidla vysoce estetizovanému násilí v západní kinematografii. Nástup Nového Hollywoodu současně prokázal, že násilí může být součástí umělecké kinematografie a nikoliv výhradně braku, čímž se potvrdil trend, který v Evropě nastolili italští, francouzští a britští filmaři. 

Kriminální drama Chladnokrevně ve své době vyvolalo diskusi o hrdelních trestech, morálně zabarvené opovržení vůči autentické rekonstrukci podobných zločinů, ale především zaujalo filmové kritiky. Sám Capote dílo označil za bravurní destilát své spisovatelské práce. Důrazem kladeným na realismus, inspirací ve skutečném případě ale i natáčením choulostivých scén v domě, kde k vraždám skutečně došlo, se Brooks zařadil k popularizátorům filmového neorealismu. Oba herci v hlavních úlohách předvedli strhující výkon. Obzvláště Robert Blake se dokázal zažrat do mysli diváků. Pokud k tomu připočteme temnou koncovku, kdy byl herec obviněn z vraždy manželky Bonny Lee Bakley, dostává vše ještě zlověstnější tónování. Nad případem z roku 2001 sice dodnes poletuje mnoho otazníků, ale možnost, že by Blake mohl být vrahem i mimo plátno, je vskutku děsivá. I bez této bulvární omáčky okolo zůstává Chladnokrevně zásadním pilířem moderní kinematografie. Udrželo si jiskru, má perfektně ošetřené tempo vyprávění, může se opřít o nepřehlédnutelné herecké výkony a po jeho skončení se přemýšlivému divákovi usídlí na pár dní v hlavě. Vyústění příběhu je nadále platné a vyvolává tytéž polarizující reakce. Dokud se budeme nadále vraždit, zůstanou otázky viny a trestu trvalou konstantou našich etických rozepří.