Když jsem zde před necelými čtyřmi lety chválil debut lublaňských ENSANGUINATE, ani ve snu by mě nenapadlo, že jeho následovník celkem zásadně přehodí výhybku od staroškolského death metalu do neméně retrospektivního černého kovu. Tento překvapivý tah však slovinská kapela ustála s velikou ctí. Kde se její debut dokázal s grácií vypořádat s nástrahami deathového klišé, zde podobným způsobem dochází k reinkarnaci skandinávského black metalu devadesátých let.

Nečekejte však žádný bakelitový zvuk ani další formy neumětelství, coby důsledku mladické naivity. Tato čtyřčlenná banda přistoupila ke zvolené látce snad až s profesionální grácií. Nahrávka sice nepostrádá onen typický řezavý (chrchlavý, zvonivý …) zvuk kytar, ale jako celek disponuje velmi solidně čitelným a produkčně ošetřeným zvukovým provedením.

Největším překvapením pro mě však je kompoziční stránka celé věci. ENSANGUINATE totiž předvádí druhý díl velmi dobře zvládnuté variace na dávno provařené téma, ale přitom se zvládají prezentovat nejen jako zruční řemeslníci, ale i tvořiví skladatelé. Jistota, s jakou před třemi lety naservírovali porci smrtícího kovu se propsala i do drážek „Death Saturnalia“. Není to jen samoúčelná vzpomínka na časy (ne)dávno minulé. Naopak, je to svěží a sebejistě znějící nahrávka, která si ze základů žánru bere vše potřebné, aby to špatné ponechala jeho historii. Slovinci jsou velmi zdatní muzikanti a tyto svoje dovednosti nehodlají nijak skrývat. Jejich black metal tak nepostrádá velmi dobré kytarové riffy ani četná sóla. Stejně tak disponuje i velmi slušnou atmosférou.

Vlastně jedinou otázkou je, jak toto přijmou ortodoxní fanoušci černého kovu, pro něž je takováto kapela snad až příliš chameleonská. ENSANGUINATE zkrátka rádi zkouší různé směry extrémní metalové muziky a stejně tak testují i svoje muzikantské možnosti. Mně se obě jejich dosavadní podoby velmi zamlouvají a pokud se příště rozhodnou změnit směr a dokážou to zvládnout minimálně na stejné úrovni jako doposud, mají moji spoluúčast takřka jistou!