Poslední den prvního měsíce tohoto roku si ve smíchovském klubu dalo dostaveníčko zajímavé seskupení kapel a jejich příznivců. Celou akci zahájili, dokonce ještě pár minut před oficiálně stanoveným začátkem, Američané LIFE CYCLES s vizáží mexických mafiánů a s rytmickou sekcí jednoznačně spadající do kategorie obézních (o těžkopádně tlukoucího bicmena jsem měl tedy opravdu strach, zda se dožije závěru jejich ani ne půl hodinového setu). Živelným tahounem souboru byl asi 160cm vysoký frontman se silným hrdelním projevem a HC energií a kapela za velmi solidního zvuku (nakonec nejlepšího tohoto večera) předvedla už za podpory slušné části obecenstva dobře zahraný hutný metalcore, jen výjimečně osvěžený nějakou tou melodickou kytarovou vyhrávkou.

To Holandsko-slovenští DISTANT jsou z jiného těsta, když se za pomoci rozostřených disonantních riffů a brutálního vokálu (mnoho odnoží growlu připomene frontmana úspěšných LORNA SHORE) snaží o moderní vyznění tvrdé hudby, žel ale ne příliš nápaditě. Alespoň opticky však soubor nenudil, když zpěvák úspěšně hecoval fanoušky k circle pitu a úsporně hrající kytarista o to více fyzicky řádil na pódiu. I oni si však vystačili s půlhodinovým časovým prostorem.

Jako z jiného světa poté působil nástup zkušené Americké technodeathové úderky REVOCATION, když bylo hned evidentní, že tomuto uskupení jde o hudbu až v první řadě. Hoši předvedli umně propracovaný, skvostně a čitelně zahraný death metal staršího střihu, při kterém velmi spoře využili i akustické vstupy a čisté vokály, přičemž během jejich produkce bylo opravdu velmi znát, jak moc je muzicírování baví. Lídr a zároveň sólový kytarista Dave Davidson s výzorem čerta (krátké kudrny, zastřižený plnovous) absolvoval celé vystoupení se sveřepým výrazem, když se v nijak výrazných growlech (možná jediné slabší stránce souboru) střídal s baskytaristou. V rámci přiblížení své tvorby mladším ročníkům dokonce i REVOCATION úspěšně vyzvali k circle pitu, a svolili tak k tomu, aby se během něj stala jejich hudba pouhou kulisou fanouškovského řádění. Na oplátku však od návštěvníků obdrželi pořádnou a zaslouženou dávku pozitivního ohlasu, oceňujícího jejich instrumentální zručnost, a to po celou dobu čtyřicetiminutového vystoupení.

Přebusterovaný zvuk živé produkce britských SYLOSIS mě pak od pódia vyhnal až do zadní části sálu, jenž byl tou dobou již akurátně zaplněn takovými 350 hlavami. I zde však rezonovala vytažená rytmika (zejména tedy basa), která v podstatě znegovala hru doprovodné kytary (která je pro zvuk SYLOSIS poměrně zásadní), a degradovala tak účast Connora Marschala na pozici hlavou točícího větrného mlýnu. Kytara i hlas šéfa kapely Joshe Middletona pak byly sice nazvučeny poměrně čitelně, přesto však jejich technicky úderný, přitom melodický thrashmetalcore zůstával ve zvukové kouli daleko za tím, jak jej známe ze studiových nahrávek (a těšme se na novou!). Vizuální (více než hodinová) live show ale přesto nakonec byla hodna hlavní hvězdy večera, když energie a snaha rozvášnit fanoušky z pódia přímo stříkala. 

Pokud bych měl tedy závěrem shrnout koncert jako celek, pak pozitivem byla určitě dochvilnost kapel, neboť pauzy mezi vystoupeními byly minimální, dále solidní návštěvnost a pro ni adekvátně zvolený prostor. Naopak negativem byl zprasený zvuk SYLOSIS ve stylu: „Když už je někdo headliner, tak přece nutně musí být nejhlasitější". 

FOTO: POUZE ILUSTRAČNÍ MLHOVINA