8 / 10

Popisovat můj složitý vztah s MAYHEM by vydalo na samostatnou recenzi nebo report. Dlouhé roky jsem k nim hledal cestu – ne proto, že bych musel, ale proto, že jsem cítil, že bych měl. A kdyby tahle osobní peripetie nebyla zásadní pro pochopení mého postoje k aktuální desce, nechal bych ji klidně spát. Jenže právě ona je klíčem k tomu, proč dnes píšu jinak než před deseti lety.

Existuje v rámci black metalu zásadnější jméno? Kapela, jejíž příběh je stejně silný jako její hudba? MAYHEM nejsou jen součástí historie žánru, oni ji spoluutvářeli. Jejich lór je natolik propletený tragédiemi, excesy a kulturním mýtem, že občas přehlušuje samotné desky. Z bezpečné středoevropské vzdálenosti se o tom všem mluví snadno – z pohodlí domova lze estetizovat šílenství a operovat pojmy jako KVLT či TRVE. Ale fascinace příběhem ještě neznamená automatickou lásku k hudbě.

Já ji dlouho necítil. Black metal jsem poslouchal spíš okrajově a přirozeně tíhl k progresivnějším a avantgardnějším formám. „Deathcrush“, „De Mysteriis Dom Sathanas“ i „Wolf’s Lair Abyss“ jsem si doplnil, protože jsem chtěl mít kontext, ne proto, že by mě ty desky bezvýhradně pohltily. Zásadní moment přišel až s Attilovým angažmá a jeho památným vystoupením na Brutal Assaultu. Stylizace do asketického mnicha proměnila koncert v téměř rituální zážitek, jenže atmosféru toho večera se mi do domácích poslechů nikdy nepodařilo plně přenést.

Roky plynuly, kapela se proměňovala a já se postupně smiřoval s tím, že MAYHEM zkrátka nejsou pro mě. Paradoxně mi k nim otevřela dveře až pozdější náklonnost k disonantním a vrstevnatějším podobám extrémní hudby – ať už šlo o AKHLYS či BLUT AUS NORD. Uši si zvykly na napětí, které není jen o rychlosti a agresi, ale i o architektuře zvuku. A tak přichází „Liturgy Of Death“. Deska, která nese jasný rukopis MAYHEM, ale zároveň působí otevřeněji než část jejich předchozí tvorby. Zatímco mnozí vyzdvihují „Ordo Ad Chao“ jako vrchol novodobé éry, „Liturgy“ mi připadá přístupnější, melodicky čitelnější a přitom stále dostatečně temná. Nesnaží se za každou cenu potvrzovat pověst nejextrémnější kapely světa; spíše působí vyzrále a sebevědomě.

Album pracuje s disonancí i atmosférou, s brutalitou i kompoziční promyšleností. Produkce je plastická, detaily (hostování Garma, tribalní motiv v závěru či výrazná „Realm Of Endless Misery“) nepůsobí jako ornament, ale jako přirozená součást celku. Možná je to určitý kompromis pro staré a nové fanoušky, možná jen další fáze vývoje. Pro mě je to ale první moment, kdy se naše trajektorie skutečně protly. Pokud jsme se s MAYHEM 30 let míjeli a „Liturgy Of Death“ mi otevřelo cestu tím správným směrem a těmi správnými dveřmi, pak mohu zcela jistě a s klidným svědomím říct, že MAYHEM vydali tu nejdůležitější desku vůbec. Pro náš vztah zcela určitě!

• 17. února 2026

8 / 10

Nejsem zrovna kovaný fanoušek této norské black metalové veličiny. Pekelný obelisk „De Mysteriis Dom Sathanas“ má pro mě spíše výpovědní hodnotu. Zkrátka ideální zvuková kulisa k četbě literatury o vývoji severské extrémní hudby. Experimentální „Grand Declaration of War“ (včetně jeho mini předchůdce) naopak považuji za vrchol v galerii MAYHEM. Za maniakální snahu utéct minulosti, za troufalé ohýbání žánru a hledačství neprozkoumaných hudebních obzorů. To bylo na téhle partě vlastně vždy nejzajímavější - dělat si věci po svém, bez ohledu na aktuální trendy. Přístup, který posluchačům přinesl nevěřícné zírání (z močálu vylovená mršina „Ordo Ad Chao“) i pocity obdivu z technické preciznosti (nelidsky drtivá „Esoteric Warfare“). A novinka? Je poněkud mrazivé, že „Liturgy of Death“ zkoumá z různých perspektiv právě otázku smrti, jež má v historii kapely bezesporu své symbolické místo (doporučuji prozkoumat texty). Pokud jde o hudební stránku, pak vše podstatné zaznělo v hlavní recenzi. Čili přidám jen několik osobních postřehů.

„Liturgy of Death“ má parádní zvuk - lehce zahuštěný černou jíškou, aby to pořád bylo true evil, zároveň však moderní, titánský a čitelný. Obsahem nahrávka nepřekvapí. Alchymistické pokusy už asi navždy zůstanou v osidlech minulosti. I bez odvážnějších odklonů mimo vyšlapanou stezku na mě deska přesto působí sebevědoměji než předchozí zásek „Daemon“. Je to vlastně povedený hybrid mezi starým a novým. Hobluje se hezky dle mustru raných devadesátek. Svůj prostor si nicméně kradou i progresivně pojaté pasáže, což zdaleka neplatí jen pro fenomenální pecku „The Sentence of Absolution“ – opravdu výstavní kus celé nahrávky. Do popředí se často derou objemně vystavěné fláky bohaté na širokou škálu disonantních riffů, divoké blast beaty i atmosféričtější momenty, kterým předcházejí nečekané breakdowny. Já jakožto nenáročný posluchač ale dokážu ocenit i přímočarou rubanici typu „Aeon's End“ s pěkným sólíčkem uprostřed a animálním chroptěním v něčem, co se vzdáleně podobá refrénu. Meditativní hromobití nad všemi podobami smrti je tedy tematicky sjednocené, hudebně patřičně proměnlivé a díky zvukovému uragánu těsně sešněrované. Jinak zůstává vše při starém. Kazatel Attila si udržuje svou vokální pestrost, rarášci z hmatníků vykřesávají jiskřičky a vrchní řezník Hellhammer ze své střelnice vypouští nelítostné prasopaly. Pro někoho málo, pro mě tak akorát. Spokojenost.

• 17. února 2026

9 / 10

V racionálnej rovine úplne pritakávam obom našim redakčným profesorom čiernej mágie. Ich argumenty sú presné, jasné, presvedčivé. Z čisto subjektívneho, možno až akéhosi podprahového pohľadu si však pri počúvaní novinky od MAYHEM úplne hoviem, priam sa rochním v tej zlobe a nenávisti. Krásny katarzný efekt, pri ktorom akékoľvek rozumné výhrady idú bokom. Nie je to taký WOW efekt ako keď som v roku 1997 točil stále dokola kazetu originálku „Wolf's Lair Abyss“, ale takto veľmi ma táto severská sebranka nebavila hádam aj štvrťstoročie. 

• 17. února 2026

7 / 10

Jak to ten Arrow dělá, že má dlouhodobě úplně stejný náhled na blackmetalový i jiný svět jako já? Kdybych byl gay... a kdyby Arrow byl gay ("kdyby" podtrhuji), jsme si souzeni.

No nic, tohle bohužel nedopadlo, všechna slova mám z úst vzata, tak aspoň heslovitě:
- když už zavolám Garma, nabídnu důstojnou roli, ne? Garm se se svým štěkem jen mihne, a navíc do skladby vůbec nepasuje. I tak je úvodní "Ephemeral Eternity" tím lepším,
- jede se velmi rychle, rychleji, intenzivně a intenzivněji od začátku do konce. Většinou však monotónně. Songy "Despair", "Funeral of Existence" či "Propitious Death" jsou proto zcela impotentní. I když stěžovat si na to, že black metal je rychlý, evokuje "to kyselo je moc kyselý a bramborák moc bramborovej", 
- občas se vynoří zpestření v podobě sóla, které do skladby, světe div se, pasuje, 
- tak jednoduchá aranžerská věc jako trylek (nebo jak to nazvat) dělá ze "The Sentence of Absolution" nejzajímavější věc desky; možná proto, že je střednětempá (možná ještě "Weep for Nothing" je možno vyzvednout, protože... se taky občas zpomalilo!),
- což je v kontrastu se zbytkem alba, v němž převažuje nahodilé kladení tremol na Hellhammerův koberec a blastbeating. V 56 letech takto bušit si zaslouží smeknutí klobouku. Ale proč? I důchodce Luka Modrič ví, že ty mladé v pohodě uběhá. Ale proč by to dělal, když je umělec a jedna šajtle ze středového kruhu na penaltu do ložené šance vydá na výraznější umělecký dojem než tři sprinty od vápna k vápnu?
- deska trpí skladatelským deficitem a i po 20 letech vnímám stesky nad Blasphemerovým odchodem. Jenže ony jsou namístě. Stačí si připomenout, jaké posluchačsky vstřícné a přitom hodnotné věci Rune tvoří s VLTIMAS.

Tato deska mi připadá jako podmáslový chleba. Léty prověřený recept se nemění. Stačí namazat máslem a zasytí. Jenže nic moc to se mnou nedělá. Necítím tam nic krom řemesla. A to je špatně. Nepečete chleba! Tvoříte hudbu! No dobře, pečte klidně chleba, ale čekal bych aspoň nejakou špaldu.

Dobrý podmáslový chleba je přesně za alibistických sedum. 

Jo a tohle - "Koncept smrti, konečnosti bytia a prázdnoty je v black metale atraktívny o to viac ak k nemu všetci svojím vekom konvergujeme" - si mohl drahý kolega odpustit. Ale zase... u Košičanů tento náhled na života cvrkot již v mladším věku lze  pochopit.

• 16. února 2026