Kdo by to byl před pár lety řekl, že nějací FOSSILIZATION budou brzo hrát první OSDM ligu a na jejich záznamy se bude čekat se stejným napětím jako na ty od vůdčích sestav žánru? Už první EP „He Whose Name Was Long Forgotten“ znamenalo velmi výrazně zvednutý prst, debutové album „Leprous Daylight“ pak definitivní průlom mezi vybranou stylovou smetánku. Chvála je sice hezká věc, nicméně generuje rostoucí očekávání. Rychlý postup mezi elitu se může snadno stát koulí u nohy, vysoko nastavenou laťkou, kterou nebude jednoduché překonat druhým pokusem. I já osobně jsem od Brazilců nečekal desku, která „jen“ potvrdí jejich pozice, ale nahrávku, která bude dalším odvážným krokem kupředu směrem k vážené skupině těch nejzásadnějších žánrových leaderů. Už předem ale mohu prozradit, že FOSSILIZATION na nové desce vsadili na jistotu a po rychlém nástupu se rozhodli trochu vydýchat a stabilizovat svou pozici. Možná před dalším odvážným útokem na špici a nebo taky další deskou, která už definitivně potvrdí, že rčení „sky is the limit“ je prostě určené jen několika málo vyvoleným.

FOSSILIZATION obměnili sestavu, když bicí soupravu opustil Paulo Pinheiro Fornazza (jeho místo zaujal hostující bubeník ukrývající se pod jednoduchou visačkou „F.“) a kytarovou sekci naopak posílil jistý Fernando da Silveira. To jsou výrazné změny, které by už mohly pohnout kormidlem a nasměrovat Brazilce na trochu jiný kurs. Jenže hlavní personou je ve FOSSILIZATION Thiago Oliveira a ten si do toho evidentně moc mluvit nenechá. Brazilci tak místo podnikavého kroku vpřed usedávají do pohodlného křesla a v klidu vybrušují svůj zavedený styl. S tím nemám až tak velký problém. Jen jsem čekal, že to budou činit trochu odvážněji.

Vítězný mix se nemění. Vedoucí úlohu opět dostává hrubozrnný death metal většinou kvapící kupředu ve velmi rychlých tempech, vedlejší role si pak rovnoměrně rozdělují spříznění bratranci doom a black. Deathmetalové složce samozřejmě dominuje oldschoolová klasika, v masivním soukolí však občas zaskřípe i disonantní příměs (viz „Scalded By His Sacred Halo“). Asi nejvýstižnějším přirovnáním jsou DEAD CONGREGATION, tedy až na jejich melodickou stránku, kterou mají Brazilci o dost skromnější. Tak výrazně chytlavou položku, jakou byly na předchozím albu „Wrought In The Abyss“ a „Advent Of Wounds“ zcela určitě nenajdete. Úloha zjemňujících prvků tak připadá občasným doommetalovým črtům (odkazujícím až na prastaré polohy Švédů KATATONIA; slyš „While The Light Lasts“ ) nebo potemnělým harmoniím jako vystřiženým z kuchyně IMMOLATION. Jinak plesnivé víko prastaré kobky zůstává hermeticky uzavřeno a dovnitř nepropouští ani paprsek denního světla. Pokud bych chtěl začít tahat z kapsy nějaké „revoluční“ novinky, musel bych zabrousit hodně do detailu a zmínit sólo v páté „Servo“. To proto, že sólové výlety FOSSILIZATION ve své DNA zakódované zcela určitě nemají (že by příspěvek nového kytaristy?).

Brazilci tentokrát volí stabilizaci. Po skladatelské stránce nepovolili svou konzervativní uzdu a rozhodně se nevydali směrem k větší pestrosti/komplexitě (jak to činí třeba CRUCIAMENTUM) ani k nějakým obskurně-ritualizujícím polohám (jakými vládnou třeba SPECTRAL VOICE). U druhých jmenovaných ještě chvíli zůstanu a pro srovnávací účely si vypůjčím hrdlo Eliho Wendlera. I když je Oliveirův vokál trochu více vytažený než na „Leprous Daylight“, pořád se jedná o velmi hluboký low growl, který rezonuje stále ve stejném navíc velmi limitovaném rozpětí. Kapele by prospělo, kdyby tvůrčí mozek FOSSILIZATION začal se zpěvem pracovat alespoň z malé části tak, jak to činí nekonvenční vokalista SPECTRAL VOICE. To, že si pozvu do studia Justina Stubbse ze stylově spřízněných entit ENCOFFINATION a FATHER BEFOULED (zapěje nám ve třetí „Scalded By His Sacred Halo“), není úplně ideální řešení, neb Joshův hlas mručí v podobně bažinatých tóninách jako ten Thiagův.

Člověk se nesmí spokojit s málem a libovat si ve stále stejných receptech. I když jsem konzervativní až hrůza, přeci jen čas od času uvítám nějakou tu inovaci. Zvládli to jiní, proč by to nemohli zvládnout i FOSSILIZATION. Brazilce jsem si za těch pět let zařadil do škatulky „ambiciózní OSDM/doom“ a tam holt nějaký ten progres očekávám. Materiál je z pohledu základních žánrových hledisek v naprostém pořádku, nicméně v rámci celkového hodnocení musím za tuhle sázku na jistotu nějaký ten bodík odečíst. I tak je to samozřejmě velmi zdařilá deska. Závěrem se ještě společně pomodleme za to, aby podzimní evropská tour, kde FOSSILIZATION spojí své síly s PHOBOCOSM (kteří shodou okolností na své novince „Gateway“ rovněž nezaznamenali kdovíjaký progres), měla i svou pražskou zastávku. Snad se jich někdo ujme. Tahle koalice by totiž naživo mohla mít mimořádně destruktivní následky.