Na dějinách USA je názorně vidět, jak nová generace vždycky odmítá hodnoty té staré. Když skončila druhá světová válka a američtí vojáci se vrátili ze zámoří, byli si jistí, že to, co viděli v Evropě, doma nedopustí. Trosky měst, koncentrační tábory, hladomor... To jejich děti nesmějí zažít! Začali tvrdě pracovat, obrnili se proti komunismu a vybudovali si bohatý americký sen. Jenže jak hromadili majetek, někam se vytratily duchovní hodnoty. Něco, po čem tak toužily jejich děti – víc než po auťácích, plných obchodech a barevných reklamách. Mladí se tedy vzbouřili proti starým a vytvořili si vlastní svět. Ideje, svobodu, volnou lásku a vůbec styl života. Ameriku ovládla kultura hippies.

Uběhlo pár let a z roků lásky zůstaly zklamané naděje a zoufalci zničení drogami. Kdo se včas nevzdal tuláckého života a nevrátil do reality, stal se v podstatě bezdomovcem, podivným reliktem doby a poutníkem, který nemůže dojít k cíli. Amerika se přesměrovala zpátky a nová generace zase začala budovat jistoty. Jako bychom to už někde slyšeli: aby se jejich děti měly dobře a neuvázly ve vzduchoprázdnu. A tak přišly osmdesáté roky. Bohaté, křiklavé, úspěšné … a duševně otupělé. A historie se zase opakuje: přijdou devadesátá léta, nová generace se vzbouří proti prázdnotě, otevře se ideálům, vytvoří láskyplnou pospolitost a prostředí, kde se daří kultuře, umění i myšlenkám. Aby to po pár letech zase nabralo opačný směr a přišlo další období jistoty a nicoty. Dějiny jdou ve spirále a neexistuje síla, která by to mohla změnit…

Kocovina před mejdanem

Poválečná americká generace to skutečně neměla lehké. Rodiče, kteří zažili hrůzy druhé světové a chtěli pro svou budoucnost pravý opak, propadli kultu úspěchu a děsili se jakéhokoli levičáctví, což mohutně podporoval americký establishment. Do tohoto režimu pak měly nastoupit i tehdejší děti. Americký teenager ze začátku šedesátých let se měl nutně stát právníkem, vojákem, byznysmenem, a pokud to byla holka, pak dobře vdanou paničkou, která bude ohromovat vrstevnice svou „kariérou manželky“. Žádné velké myšlení, žádné posouvání hranic – společnost už nadiktovala, kdo má čím být, kdy se má zařadit a kdy naopak naostřit lokty, aby prorazil v konkurenci a uštědřil tvrdou ránu.

Což se logicky nelíbilo těm, pro něž byla taková budoucnost určena. Třeba jistému Jimu Morrisonovi. Narodil se do středostavovské rodinky, kde otec sloužil u armády a matka byla paní domácí. Velela zřejmě tvrdou rukou, protože „pán tvorstva“ byl pořád někde u útvaru, a přísná byla i k synovi. Ten měl splnit její soukromý sen a stát se některým z těch „moderních velmožů“, a jestli biografie nelžou, každý Jimův odskok od nakreslené linie přísně korigovala a trestala. Otec Jimovi zřejmě neprovedl tolik špatného; už proto, že byl neustále pryč, klukův osud ale i tak poznamenal. Při každém dalším stěhování k nové jednotce mladý Morrison ztratil nové kamarády, pokud si během krátké doby tam či tam vůbec dokázal nějaké najít. Kolem frontmana THE DOORS se dodnes víří nekonečno polopravd a „zaručených informací“, jisté ale je, že během ne úplně lehkého dětství si budoucí rebel k rodičům a vůbec k celé rodinné instituci vybudoval velmi odtažitý vztah.

Kalifornie v pohybu

Zatímco Morrisona styl jeho rodičů instaloval hned na začátku do role vyděděnce a rebela, jeho kolega Ray Manzarek to měl trochu jinak. Mládí měl asi docela v pohodě, a když mu osud přihrál pod prsty klavír, byl z toho úspěch jako hrom! Manzarek se na svůj osudový nástroj stal naprostým mistrem, a právě tenhle moment měl do budoucna určit vyznění kapely, kterou měl založit a jež měla posunout celý hudební svět.

Manzarek se podobně jako spousta jeho vrstevníků vzhlédl v umění a konkrétně ve filmu, takže si na startu dospělosti vymodlil studium filmařiny na Kalifornské univerzitě v Los Angeles. Jeho rodina mu byla natolik nápomocná, že se s ním do Kalifornie přestěhovala a z Raye se postupně rodila nepřehlédnutelná postava – sebevědomý mladý muž, který strhával pozornost, kam přišel, získával zkušenosti a možná to mohl u stříbrného plátna někam dotáhnout. Pobyt v dekadentním L.A. ovšem přinášel do studia i do života různé svody – pařící mejdany, rojení krásných holek a také drogy, u kterých v té době ještě nebyly úplně známy jejich devastující následky. Zvláště LSD, látka, která vybuzovala mozková spojení, jež by za střízlivého stavu zůstávala ve skrytu, byla v polovině šedesátých let v Americe velkým hitem. Experimentoval s ní kdekdo, a fantaskní, i když velmi nebezpečné účinky LSD rozpoutaly kolem této drogy až náboženské extáze. Málokdo z uživatelů tehdy tušil, že s napuštěným papírkem hraje ruskou ruletu a že tzv. „kyselina“ je kromě inspirátora také duševní vrah. Nebo minimálně věznitel.

Hrdinové se setkávají

Zatímco Ray Manzarek byl na studiích za frajera, Jim Morrison tehdy fungoval spíš jako podivín. Rodiče z něj chtěli mít kravaťáka, Morrison ovšem toužil po životě v umění, a taky tím mohl ukázat svoje „fuck off“. Byl tedy studentem filmu, tvořil svoje abstraktní dílka a jako všichni okolo do svého těla rval nekonečno pochybných látek a drinků. Zatím žádný „rockový bůh“, naopak obtloustlý týpek, kterému nikdo neprorokoval budoucnost. Tak to ve vysokoškolském životě často chodí, že i z leckterých ztracených existencí můžou později vyrůst netušené osobnosti.

Ale ještě tu máme dva další. Budoucí kytarista THE DOORS Robby Krieger a bubeník John Densmore se potkali taky ve svém kalifornsko-studentském období, začali obrážet parkety, balit holky (zatím jim to šlo hůř než Manazerkovi a Morrisonovi) a získávat drogové zkušenosti. S těmi se dost rychle dostali do hnusných stavů a namísto výletů na oběžnou dráhu si odřeli frňák depresivními kopanci. Aby si nějak napravili karmu, zavál je osud na seanci jistého Mahariši Maheše Jógiho, muže, který jako duchovní guru ovlivnil třeba THE BEATLES. Teď se tedy v jeho myšlenkách kolíbali dva budoucí THE DOORS a jednoho dne tam potkali nového kámoše – Raye Manzareka.

Zázrak na pláži

Ten mezitím dostudoval a chystal se na roli velkého kápa v Hollywoodu. Jenomže osud chtěl jinak – když se jednou procházel v Los Angeles na pláži, potkal tam Jima Morrisona, kterého znal ze studií. Jenže ten byl teď nějaký jiný. Štíhlý, sebevědomý, charisma až za obzor moře – tohle že je ten divný týpek, se kterým studoval?

Byl to on. Morrison taky dokončil univerzitu a maloval si kariéru filmového novináře v New Yorku. Moc pro to ale nedělal. Zatím bydlel u kámoše na pláži, přespával na střeše jeho bejváku a rval do sebe tuny drog. Buď ještě netušil, že ho to může zabít, nebo mu to bylo úplně jedno. Protože fetoval, nejedl. A protože nejedl, zhubl. Nestříhal si vlasy, a tak vypadal jako prokletý básník, rebel a muž z naivních snů mladých dívek.

Možná by nám právě tohle v povídání o hudebním albu mělo být jedno, ale nebudeme si nic nalhávat, v příběhu THE DOORS a jejich ohromujícím úspěchu byla vizáž Jima Morrisona klíčovým prvkem. Hodnoťme to, jak chceme, ale tak to v šoubyznysu chodí. Vypadáš dobře, máš šanci na úspěch. Otázka je, jestli k tomu máš co nabídnout. A to budoucí THE DOORS měli. Sakra, že měli! Jenže jim bylo vyměřeno pouze několik let na to, aby svůj talent zužitkovali. Protože dobře víme, že čím frontman Jim vzešel, tím taky sešel. Teď jsme ale teprve na začátku…

… Morrison a Manzarek seděli na pláži a povídali si o budoucnosti. Z Jima mimo jiné vypadlo, že píše a skládá písničky. To Raye zaujalo a přesvědčil Morrisona, aby mu něco zazpíval. Jim zanotoval – ještě ne moc přesvědčivě – pár veršů z „Moonlight Drive“ a budoucí kolega z THE DOORS zavětřil … tohle má něco do sebe! Možná zaznělo pár dalších motivů, možná je tahle historka víc legendou než skutečností, jedno je ale jisté – Ray Manzarek a Jim Morrison se poprvé hudebně setkali a už se nepustili!

První kapela

Za krátkou dobu Morrison bydlel u Manzareka a společně dávali dohromady nové věci. Ty začala hrát Manzarekova kapela, tedy Ray, jeho dva bráchové, o něco později přibyl John Densmore a za mikrofonem to začal zkoušet Jim Morrison. Ze začátku to šlo možná trochu klopotně, Morrison ještě neuměl moc zpívat a svůj ultra silný hlas teprve poznával. Co je ale důležitější – stále z něho padaly neotřelé nápady, které Manzarek převáděl do harmonií a přibývaly legendární songy, které pak naplnily první alba THE DOORS. Jeden z důležitých okamžiků v dějinách rokenrolu, úplně jednoznačně. Tehdy se pohnuly zemské desky!

S nově objeveným géniem to ovšem nebylo lehké. Už na některou z raných zkoušek prý nepřišel, protože vyrazil s kámošem na výlet do pouště a někde tam dostal přes držku. Rayovi bráchové na všechny ty novinky koukali všelijak, ale Manzarek měl naprosto jasno, že to co teď prožívají, je něco velkého. Prosadil i nahrávání dema, které místo původně plánovaných songů mělo nést nové Jimovy-Rayovy písně. Tedy první nahrávku THE DOORS, i když to vlastně ještě THE DOORS nebyli.

Tahle sestava se brzy rozpadla, protože sourozenci Rayovo nadšení nesdíleli a zamířili jinam. Zbytek kapely, tedy Jim za mikrofonem, Ray u kláves a John Densmore za bicími, povolali čtvrtého kámoše, kytaristu Robbyho Kriegera. Ten ještě před pár měsíci nebyl vůbec zvyklý na rockovou hudbu, ale velmi rychle se v ní zabydlel. A měli už i název – o něco dříve předtím Morrison navrhl „The Doors“. Inspiroval ho tehdy spisovatel Aldous Huxley a jakýsi jeho text o „dveřích do jiného světa“. Což dokonale ztělesňovalo zálibu mládeže v halucinogenech i umělecké charisma, které kolem skupiny poletovalo. Co je však ještě důležitější – kapela tehdy získala trvalou sestavu a zamířila raketovou rychlostí přímo k desce!

Bulvár zkaženosti

Abychom nezapomněli na další klíčový okamžik – THE DOORS začali pořádně koncertovat. Často, postupně líp a líp. Upíchli se na slavném Sunset Stripu, ulici v Los Angeles, která měla pověst nejzkaženější linie v Americe, ale také jako rodiště snad každé slavné kapely ze západního pobřeží USA. Naši frajeři našli angažmá nejprve v klubu London Fog, což byla jakási zaplivaná díra s mizerným zařízením, ale THE DOORS tu hráli většinu dní v týdnu dlouhatánské sety, při kterých se dokonale sžili s nástroji a z původních nápadů dotvářeli svoje monstrózní hity, která známe z první a druhé desky. Jim Morrison se navíc postupně stal velkým sexuálním idolem a magnetem na holky, protože se právě nacházel ve fázi svého hvězdného vzestupu, takže se to zájemkyněmi o bližší až nejbližší seznámení kolem THE DOORS jen hemžilo. Ve stejnou dobu do Morrisonova života vstoupila i jeho femme fatale, zrzavá kráska Pamela Courson, která byla nejen stejně atraktivní, ale taky stejně problematická jako Morrison a v Jimově krátkém životě byla jeho věčnou inspirátorkou, magnetem i přítěží.

Kapela brzy dostala lano od konkurence, slavného klubu Whisky A Go Go, kde se vydrápaly ke hvězdám snad všechny kalifornské kapely, na které si vzpomenete. THE DOORS zde párkrát excelovali, ale krátce po získání angažmá se museli zase poroučet. To když se Morrison nějak špatně zdrogoval, na pódiu bezuzdně řádil a budoucí superhit „The End“ provedl v hulvátské, až nechutné verzi, kde si v recitované pasáži pomyslně vyřizoval účty s rodiči a zatáhl do toho i něco, čemu se odborně říká „oidipovský komplex“. Provokace? Asi ano, ale na provozovatele Whisky A Go Go to bylo moc a THE DOORS dostali kopanec do zadní části těla. Naštěstí pro kapelu už ji tehdy měl v hledáčku jistý důležitý vydavatel, který žmoulal v ruce návrh smlouvy.

Historky ze studia

Tím zmiňovaným chlápkem byl Jac Holzman, majitel vydavatelství Elektra, které tehdy získávalo ostruhy a THE DOORS měli být jeho vstupem do extraligy. Holzman kapelu v podstatě hned nahnal do studia – dřív než nezvladatelný Morrison něco posere nebo kapela ztratí dech. A tak se začalo nahrávat. V hollywoodském studiu Sunset Sound šlo hlavně o to, aby z kapely vypadlo přesně to, čím dokázala omámit fanoušky na koncertech. Producent Paul Rothchild, který měl později za nehty třeba spolupráci s Janis Joplin, spoléhal na přípravu kapely ve zkušebně, kam ji předtím poslal dodělat skladby do finále.

Skupina byla připravená a ve studiu se všechno zmáklo zhruba za týden. Cílilo se hodně na intuici – když některá skladba nelícovala tak, jak by měla, sáhlo se po jiném čísle a původní píseň se nahrála druhý den. Jak deska vznikala, začalo být všem jasné, že se rodí něco naprosto přelomového – takový zvuk, takové charisma a takovou drzost jako THE DOORS zatím neměl snad nikdo jiný. Sound na pomezí jazzu, blues, klasické hudby a rocku byl tak unikátní, že když se pauzírovalo v nahrávání a šlo se pařit nebo spát, studio se zamklo na klíč a nikdo do něj nesměl vstoupit, aby nedejbože nesáhl na mixpult a nerozhasil nastavení šavlí. Parta v Sunset Sound totiž objevila recept na výrobu zlata a nehodlala připustit, aby o něj zase přišla.

Z doby natáčení existuje několik historek, které mohou a nemusí být pravdivé. Jim Morrison měl už tehdy pověst bouřliváka, když ale s pozdějšími excesy narostla do velikosti monstra, zvětšily se i historky do gigantických rozměrů. Není tedy pravda, že při nahrávání debutu Morrison vzteky rozmlátil televizi a prohodil ji sklem – zpěvák o ni ve skutečnosti jenom normálně zakopnul. Také v drogovém rauši nezdemoloval studio a nezastříkal mixpult minimaxem, „pouze“ si myslel, že uvnitř hoří, když ve tmě blikala světýlka na přístrojích, a tak šel hasit. Zájemci o zábavné excesy se ale nemusí bát – bude jich ještě dost a dost!

Řadové album, nebo „bestofka“?

Album „The Doors“ bylo nahráno v srpnu 1966 a v obchodech se ocitlo 4. ledna 1967. Už tehdy s velkým očekáváním, ale s pozdější proslulostí se dobový zájem ještě nedal srovnávat. Psal se rok 1967 a hudební svět vybuchl v možná nejvýživnější ohňostroj v dějinách. Ten rok prýštila genialita ze všech stran a v takových proudech, že si o tom dneska můžeme nechat jenom zdát. THE DOORS byli s deskou první, ale považte tu konkurenci: PINK FLOYD a jejich psychedelický manifest „The Piper At The Gates Of Dawn“. THE BEATLES a přelomový „Sgt. Pepper´s Lonely Hearts Club Band“. THE VELVET UNDERGROUND a banánové album se zpěvačkou Nico. Jimi Hendrix a kultovní „Are You Experienced“. První deska Davida Bowieho. THE ROLLING STONES a „Their Satanic Majesties Request“. Neskutečně silný rok!

A THE DOORS? Kromě toho, že ještě v roce 1967 stačili natočit a vydat druhou desku, jejich debut je jedním z nejsilnějších zápisů v historii rockové hudby. V podstatě každá skladba na desce je hit. Když jste fanoušci kapely, u kteréhokoli čísla stačí slyšet název, a už si v duchu zpíváte. Není to moc časté, aby řadové album skupiny nemělo jediný slabší okamžik a klidně by mohlo být vydáno pod názvem „Greatest Hits“. V případě „The Doors“ to tak ale bez jakýchkoli pochybností je!

První strana bible

Vytryskne to hned na začátku. Rytmus jako v tančírně, bossa nova z Manzarekova keyboardu, nezvyklý zvuk dává tónům atraktivní napětí. Přitlumená kytara, z bubnů jde jazzový základ Johna Densmora, a když se přidá vyzpívaný Morrisonův hlas, skladba zajiskří erotickým napětím. „Break On Through (To The Other Side)“. Žádná velká divočina, ale na svou dobu obrovská síla a jeden z velkých šlágrů rockových dějin. Krátká píseň, dvě a půl minuty hry, vyřízeno. Zná každý obyvatel planety Země.

„Soul Kitchen“. Druhá, zase poměrně krátká věc, ale úplně jiná nálada. Kapela vzpomíná na oblíbenou hospůdku u břehu moře, kde se vaří tradiční kuchyně amerických černochů. Vládu přebírají klávesy, jež zalévají rockový základ zvonivým zvukem, který leckdo přirovnává k barokní hudbě. Vylétneme někam do nebe a nepotřebujeme k tomu žádná povzbuzovadla – hudba THE DOORS je sama o sobě výtah nahoru, takže jsme na Marsu rychleji než se nadějeme, v podstatě po pár taktech písničky.

A ještě rychleji v „The Crystal Ship“. Tady se ta tančírna zrcadlí a blyští odrazy křišťálu, psychedelie dostupuje vrcholu a já se už úplně volně vznáším mezi záblesky světla a geniality, kterou THE DOORS žeru i s navijákem. Hnidopichové sice skladbu rozebírají na mikročástice a prý vybádali, že ta „Křišťálová loď“ je jehla v ruce narkomana, který si do žíly zavádí rozpuštěnou chemii, ale mně tyhle vývody vůbec nezajímají. Užívám si okamžik, kdy parta čtyř lidí dokáže vyrobit unikátní hudbu, jakou jsem nikdy předtím ani potom neslyšel. Klidná vyhrávka dokáže uspávat i burcovat energii a já bych si přál, aby zrovna tahle skladba byla natažená aspoň na deset šamanských minut. Jedna z mých nejoblíbenějších „doorsovek“ vůbec!

Čtvrtá a pátá, další skvělé zboží. „Twentieth Century Fox“ je nasměřovaná k drahým polovičkám členů kapely a zase si říkám, jak silné refrény tehdy THE DOORS dokázali vysázet na stůl. V „Alabama Song (Whisky Bar)“ jde sice o coververzi, ale Morrison jí svým mocným hlasem dodal takový náboj, že možná právě tady se poprvé v historii objevilo opravdu hardrockové pojetí zpěvu. Celá píseň je vlastně velice tvrdá – Manzarekův rejstřík, klávesová basa, takováhle kapela určitě patří na stránky Metalopolis, i když papírově hraje jiný styl hudby.

Light My Fire!

Když se rodil prvotní repertoár THE DOORS, byla to z drtivé většina autorská záležitost Morrisona s Manzarekem. Jima to jednoho dne dopálilo a naznačil zbylým dvěma kolegům, že by taky mohli přiložit ruku k dílu. Robby Krieger se tedy „zvedl z gauče“ a napsal … „Light My Fire“! Jen tak si zahrál na kytaru a stvořil nejslavnější skladbu THE DOORS, manifest psychedelického hnutí a hymnu květinové generace. Pohoda. Vždyť je to jen písnička, že?

V „Light My Fire“ je všechno dobře. Jednoduché odťuknutí rytmu a hned náraz nesmrtelné melodie, která kombinuje mejdanovou uvolněnost, nebeský zvuk „kostelních“ varhan a noty poskládané tak, že v setině vteřiny tančíte nebo se kymácíte na parketu. Morrisonův hlas je v téhle fázi THE DOORS úplně elektrizující, text pak něčím existenciálním, co může přivést do života euforii a hned v další vteřině záhubu. Přesně jako životopis protagonisty za mikrofonem. Naprostým vrcholem skladby je ale čtyřminutové sólo, rituál, během kterého se pustíme zemské přitažlivosti, vlníme se mezi proudy světla a necháme se unášet rytmem i sexuální energií. A ve chvíli, když nechceme, aby to nikdy skončilo, se vrací hypnotický refrén a jsme zpět v jednom z nejlepších momentů THE DOORS. Obrovský zážitek!

Co si budeme říkat, „Light My Fire“ je vrchol kapely. Takhle silný song už nikdy potom nevymyslela, i když nás čeká ještě hodně krásné hudby. Však taky bylo „Light My Fire“ tím dělem, co skupinu vystřelilo do vesmíru – zatímco první singl „Break On Through“ ve své době zase tolik nezabral, „Light My Fire“ bylo něco úplně jiného. Musela sice vzniknout krátká tříminutová verze pro rádia, která písničku zbavila celé sólové pasáže, ale obrovská prodejní čísla a statisíce příznivců za to asi stály. „Light My Fire“ je něco, čemu se říká „absolutní hit“, „generační manifest“ nebo „životní vrchol“. LIGHT MY FIRE = THE DOORS!

Dekadencí ke „sladkému“ konci

Abychom nezapomněli – THE DOORS v sestavě neměli baskytaru, a tak ji ve spoustě čísel nahrazoval Manzarek s basovým syntenzátorem, asi na polovině alba ale hrál studiový basista Larry Knechtel nebo kytarista Robby Krieger. Třeba v druhé předělávce „Back Door Man“, další skladbě se zvukem, u kterého se okamžitě v hlavě rozsvítí nápis „The Doors“. Píseň je o poznání pomalejší, možná temnější a určitě dekadentnější než předchozí dění. Morrison tu má opravdu hrubý hlas a taky text o chlápkovi, který k ženě ve chvíli nejbližšího spojení přistupuje nejraději „zadním vchodem“.

„I Looked At You“, „End Of The Night“ a „Take It As It Comes“ – další tří čísla, která vás strhnou refrénem. Máte ho okamžitě v hlavě a jediný důvod, proč právě ony tři skladby nepatří mezi klasické šlágry THE DOORS, je fakt, že je při vydávání bestofky prostě nikdo nezařadil do seznamu.

Naopak „The End“ zná naprosto každý! Každý, koho někdy lízla „stará muzika“. Každý, kdo viděl film „Apokalypsa“ a pamatuje si scény z vietnamské války. Každý, kdo zná nějaký dokument o květinové generací, o revolucích konce šedesátých let, o soubojích supervelmocí, které málem dospěly k jadernému zničení. „The End“ je druhý manifest THE DOORS! Naprosto nehitová skladba, ale přesto obří hit. Temnota sama, jakoby z hudby vylezlo všechno napětí studené války, všechny rozhárané duše hippiesácké mládeže. Hudba, která nepříjemně napíná, ale strhává jako náboženský rituál. Něco, čeho se bojíte, ale nedokážete tomu odolat. Jako byste sestoupili úplně do svého nitra, vlezli si přímo do srdce, a tam hledali, kdo či co vlastně jste.

A přitom to byla původně písnička na tři minuty, která měla vyřešit smutek z rozchodu zamilovaných lidí. Přidejte dekandentní Los Angeles, nekonečné opakování při koncertech v London Fog a Whisky A Go Go, no a máte skoro dvanáct minut hudby, která zakončuje fenomenální desku a odnáší ji na psychedelickém mraku někam do věčnosti… do světa tvůrčích okamžiků, jaké nastanou jen párkrát za život. Tak se teď nenechme rušit, a co z toho všeho vzešlo, si nechme na příště… pro dnešek platí, že „this is the end, my only friend“ …