Co se to v tom Švédsku poslední dobou děje? Jako kdyby někde v kašně na stockholmském náměstí najednou vytryskla živá voda a zlákala k napití zejména členy kdysi dávno zaniklých death a blackmetalových kapel. Jak si jinak vysvětlit, že poslední dobou v Zemi zaslíbené vstává z hrobů tolik kdysi dávno pohřbených entit? Na koncertní pódia či rovnou do studia se nedávno vrátili třeba GATES OF ISHTAR, A CANOROUS QUINTET, SACRAMENTUM, MOONDARK, VINTERLAND a celá řada dalších. Do našeho výčtu si teď musíme přidat i IN AETERNUM, kteří právě přinesli na trh novou dlouhohrající desku „…Of Death And Fire“ vycházející po dlouhých jednadvaceti letech od vydání zatím poslední regulérní řadovky „Dawn Of A New Aeon“ (ano, v roce 2016 ještě vyšlo decentní EP „The Blasphemy Returns“ ale…). Kapela ze Sandvikenu (200 km severně od Stockholmu), vydala okolo přelomu tisíciletí celkem čtyři řadovky, z nichž mohu s klidným srdcem doporučit zejména tu úplně první z nich. Debut „Forever Blasphemy“ vyšel v roce 1999 a svým obsahem byl zcela poplatný tehdejšímu dění na švédské black/death metalové scéně, která prožívala svou poslední skutečně velkou sezónu. Na křídlech kultovního labelu Necropolis Records tenkrát vyšla divočejší deska čerpající z odkazu DISSECTION, DECAMERON, DAWN, GATES OF ISHTAR, THE MOANING, VINTERLAND a dalších zásadních žánrových architektů. Chybět nemohl ani obal od samotného Kristiana Wåhlina, jenž pod pseudonymem „Necrolord“ stvořil celou řadu maximálně kultovních coverů. Hned poté se ale karta obrací a od emise „The Pestilent Plague“ začíná hvězda IN AETERNUM pomalu ale jistě blednout. Neříkám, že po debutu následující trojice desek je špatná, jen už prostě nemá tu dravost ani energii, kterou bylo „Forever Blasphemy“ doslova našlapáno. Nadto se do osnov seveřanů začaly občas vkrádat špinavější motivy osmdesátkového thrash metalu, které mě osobně úplně nevyhovovaly a bránily mi přilnout k IN AETERNUM trochu těsněji.

Starý kozák David Larsson má tuhý kořínek. Evidentně úspěšně doléčil nepříjemné bolístky (před lety utrpěl poměrně závažná zranění při nehodě na motocyklu) a jal se znovu křísit odkaz IN AETERNUM. Nutno podotknout, že otec zakladatel to tentokrát vzal za správný konec a doručil desku, která mě baví více než všechny záznamy vydané po roce 2000. Poslední dvě řadovky místy působily unaveně a příliš rutinně. To „…Of Death And Fire“ je oproti nim o poznání svěžejší. Žánrově se pořád pohybujeme ve starých známých končinách, přikláníme se k death metalu, nicméně i černý kov zde má zcela zásadní a nezpochybnitelné postavení. Své si samozřejmě řekne i ten thrash metal, nicméně tentokrát mi obstarožní citace z konce let osmdesátých zas tolik nevadí. Co se mi však líbí nepoměrně více, je úspěšný pokus o návrat k esenci švédské melodic black/death školy kdysi dávno definované učením nedostižných DISSECTION. Pro ten správný důkaz se vypravte téměř na konec desky, kde na předposlední pozici sídlí „The Hourglass“, kompozice, která vystrkuje agresivní melodicko-blackové rohy, jako kdyby se zrovna psal rok 1995. Trochu mě mrzí, že se tak neděje častěji. Podobným feelingem sice disponuje i otvírák „Beneath The Darkened Tomb“, ale jinak se většinou přikláníme k energickým deathmetalovým receptům. Ukázkovým příklady jsou „Spirits Of The Dead“ nebo „Goddess Of Abominations“, obě zatěžkané výpravnější riffovačky pochodující spíše v pomalejších tempech. Barevnou dramaturgii alba pak ještě umocňuje závěrečná položka „To Those Who Have Rode On“ vzdávající poctu epickým polohám BATHORY (dodejme, že zde za mikrofonem hostuje Erik Danielsson z WATAIN).

Návrat, který má smysl. IN AETERNUM vydali poměrně divokou black/deathmetalovou desku, na které se částečně vracejí k atmosféře svého prvního alba. Samozřejmě narazíme na rutinní momenty, nicméně jako celek působí nahrávka svěže a energicky. Osobně bych trochu ořezal příliš vysoko vytažené „pidlikající“ sólové výstupy, které skladbám trochu ubírají na flow. Ale jinak je to v pořádku! Slušná retro kolekce, kterou jsem od IN AETERNUM už neočekával.