Jsou skupiny, které toho za svůj život nestvoří hodně, přesto je z nich pojem a vlastně jistá ikona, jíž mnozí rádi citují jako důležitou součást stylového hudebního vývoje. Australští KARNIVOOL mezi taková jména podle mě patří a je až zahanbující, že jsme se jim na našich stránkách doposud nevěnovali. Vždyť už v roce 2005 svým debutem „Themata“ slušně rozvířili vody alternativního metalu. Ozvuky TOOL nebo možná přesněji A PERFECT CIRCLE sice trochu ubíraly na originalitě, přesto přišli KARNIVOOL s velmi svěží a funkční fúzí, ve které se nebáli rozvíjet ani náznaky nu metalu či inspiraci FAITH NO MORE. Ale tak, že si toho mnozí posluchači vlastně ani nevšimli. Svou efektní produkci pak zdokonalili na následném albu „Sound Awake“ (2009). Poté, co trochu zamotali hlavu fanouškům náročnější deskou „Asymmetry“ (2013), se zdálo, že se parta z Perthu utopí v potížích a tvůrčí krizi. Je ale dobře, že zvítězila rozvaha, skupina přežila temnější období a oživila se až tehdy, kdy bylo jasné, že dokáže kromě občasného koncertování nabídnout i kvalitní nový materiál. Po třinácti letech jsme se tak dočkali čtvrtého alba „In Verses“.
Za sebe mohu říct, že v případě tohoto díla není dobré přihlížet k prvnímu dojmu. Trochu podobně, jako tomu bylo v případě „Asymmetry“, rovněž „In Verses“ není přístupné album, alespoň na první poslech. Typická alternativní melodika skupiny je totiž zahalena do množství atmosférických ploch a naléhavě emotivní drive doprovází přehršel zvukových detailů a aranžérských vychytávek, které prvotně mohou působit více jako projev kompozičního přetlaku, než jako přirozená součást skladeb. Čitelnost hudebních linek KARNIVOOL deformují dalšími vrstvami často nesoucími křehkou neuchopitelnost a rytmika jakoby se propadala do roztříštěné neuspořádanosti. Je to zřejmě důsledek snahy tlačit na komplexitu a držet skladby v tempově variabilní proměnlivosti. Mnohde to skvěle funguje a vytváří barevně pestré kompozice, viz třeba „Animation“ – atmosférická skladba s až grunge nádechem, kde se střídá vzdušná lehkost s intenzivním tlakem. Ale některé produkční či aranžérské zásahy mi přišly až rušivé, příkladem může být silový vstup dud v závěru „Salva“, což místo vyvrcholení rozmělňuje výsledný dojem. Tohle finále alba, které na dudy prezentuje Grant Scroggie, bratranec kytaristy Marka Hoskinga, mi nesedlo. Ale podíl na tom má evidentně i moje neoblíbenost zmíněného nástroje.
Takto pro mě rušivých prvků ale naštěstí není mnoho. KARNIVOOL totiž stvořili dílo, které ve skutečnosti nese až neuvěřitelně hitové momenty a rozhodně se v náročněji stavěných aranžích neztrácí povedené melodie. Divoká progresivita, která na „Asymmetry“ vedla až k rozostřené chaotičnosti, je zde mnohem citlivěji prezentovaná. Pod nánosem kreativity je množství neotřelých a bravurně interpretovaných nápadů, které jen čekají na odhalení a postupně vylézají na povrch. S každým dalším poslechem začíná deska dávat větší smysl, jednotlivé motivy se propojují a původně nesourodé struktury se mění v promyšlené, organicky dýchající kompozice. Je zkrátka cítit, že si při svém návratu dali na materiálu KARNIVOOL opravdu záležet. Přece jen třináct let není krátká doba. A pokud chtěli pánové navázat tam, kde skončili, pak se vlastně i dalo čekat, že nový materiál nebude žádná přímočaře vstřícná jízda, a to hlavně s ohledem na předchozí desku, která měla k jednoduché vstřebatelnosti daleko.
Pokud chtěli KARNIVOOL navázat na přetrženou tvůrčí nit, pak je možno konstatovat, že se jim povedlo dostát své pověsti kreativních progerů, kteří nejsou ochotni tvořit jen tak nějaké skladby. V jejich hudbě je obsažena vlídně melodická složka a některé skladby nesou přímo hitové ambice, viz třeba úvodní „Ghost“. V té na mě dokonce dýchla atmosféra připomínající Dány VOLA. Ale přecházení od jemných postrockových pasáží po rytmicky a zvukově důrazné postupy dokladuje perfektní práci s dynamikou a hitové postupy nejsou ubíjejícně se opakujícími rotacemi, naopak se projevují jako výbušná vzplanutí, která skupina doplňuje a překrývá nervózně působícími rezonancemi. Tím se KARNIVOOL odlišují například od svých podobně zaměřených krajanů THE BUTTERFLY EFFECT, kteří ve své hudbě drží větší dávku přehlednosti.
„Drone“ byl první singl a ideálně představuje současnou tvář skupiny. Pevná kostra s košatou nástavbou, plná rytmické hravosti, nad kterou dominuje výrazný vokál Iana Kennyho. Je to souboj citlivé emotivnosti s razantními kudrlinami. Zde jsme o dost jinde při porovnání například s albem „Sound Awake“, tam Australané vlastně předváděli klasickou postmetalovou progresi. Přesto se občas objeví i ozvuky těchto časů, asi nejvýrazněji ve skladbě „Aozora“, kde se zlehka projeví i podobnost s TOOL. Návraty časem naštěstí nejsou to, čím by se skupina chtěla dnes prezentovat, takže většina materiálu reflektuje současnost a ani po stránce zvukové se tu nenechalo nic náhodě. Pokud se vrátím k prvnímu dojmu, dokonalý zvuk a mix byl tím pozitivním aspektem. Díky němu se z onoho složitěji stavěného materiálu nestala neuchopitelná změť. Citlivě a někde i nenápadně vkládané vrstvy jen posilují pocit bohatosti soundu.
Ale nechci vyvolat dojem, že „In Verses“ je nějakým překombinovaným a divokým albem. Důležitým faktem totiž je, že zde vítězí písničkovost a náladovost. KARNIVOOL se nepouští do přehnaně rozsáhlých ploch a vždy vytěžují své nápady a motivy jen tak dlouho, aby se vyhnuli přílišnému opakování. I to vytváří dojem neustálého pohybu a změny. A postupem času jako by se vyhrocenost zklidňovala. Částečně má asi vliv i to, že si posluchač na danou variabilitu, změny temp a zvuku zvykne, ale formálně se opravdu objevují uvolněnější polohy. Již relaxační atmosféra „Conversations“ a silná baladičnost „Reanimation“ přináší vlídnější pocity a zmíněné zklidnění posiluje v samotném závěru alba, kde nás KARNIVOOL nakonec pohladí postrockově vláčnou „Salva“. Ale i v klidnějších a ležérněji pojatých místech je stále cítit zaměření na plnost a bohatost aranží. To nám připomene především „All It Takes“, skladba, se kterou se KARNIVOOL zkoušeli vrátit již v roce 2021 a nutno podotknout, že je to nakonec jedna z nejsilnějších položek alba. I když zapomenout bychom neměli ani na technicky vyhrocenou „Remote Self Control“.
Australané se vrátili s velmi silným materiálem, který ale podle mě potřebuje čas. To, co se totiž prvotně může jevit jako překombinovanost, se postupně ukazuje jako důsledná práce s dynamikou a napětím. KARNIVOOL dokázali propojit intimní pasáže s explozivními vrcholy tak, že kontrasty nepůsobí samoúčelně, ale přirozeně gradují. „In Verses“ je prostě moderní progresivní deska napěchovaná kreativitou i emocemi.
