Dnešní článek bude o spojení, které rozhodně neregistrujeme každý den. O klasickém devadesátkovém doom metalu u nás píšeme poměrně často a stejně tak rádi se věnujeme nejrůznějším formám plesnivého old school death metalu. Většinou tak ale činíme odděleně, neb málokdy se najde sestava, která se nechá inspirovat oběma žánry současně a dokáže je propojit v jeden funkční celek. Minulý rok jsme se s podobnou kapelou setkali jen jednou, a sice s INNUMERABLE FORMS, kteří nám předložili svou třetí desku „Pain Effulgence“. Letos si dáme repete hned na začátku roku a podíváme se na zoubek zatím méně známým Australanům MALIGNANT AURA. Abych předešel zbytečným nedorozuměním, jedním dechem rovnou dodávám, že mezi obě kapely zcela určitě nemůžeme dávat rovnítko. Ano, jsou sice stylově spřízněné, nicméně každá z nich k žánru přistupuje jinak, když mezi oběma jeho složkami zachovává jiný poměr, popřípadě pak aplikuje různé úrovně jejich intenzity nebo čistoty.

Vlastně už jen spojení názvu kapely a alba je poměrně vypovídající. Když se řekne „MALIGNANT AURA“, snadno si představíte death metal obludnějšího ražení, zatímco titulek „Where All Of Worth Comes To Wither“ pro změnu referuje směrem ke klasickému doom metalu spíše citlivějšího střihu (taky jste si vzpomněli na „As The Flower Withers“, debutové album MY DYING BRIDE?). Pro začátek zatáhneme znovu do hry INNUMERABLE FORMS a uděláme si malé srovnání. Zatímco Američané jsou prakticky OSDM tělesem a výraznější melodie odkazující na památnou „The Peaceville Three“ aplikují pouze v decentních dávkách (obě složky od sebe navíc poměrně důsledně oddělují), jejich australští kolegové ve zbrani se do devadesátkového doom metalu noří mnohem, mnohem častěji. I když třeba zrovna mocně bouří kov smrti, pořád tam někde vzadu cítíte odlehčenější kytarovou linku, jež funguje jako záchranný pás před pádem na samotné dno plesnivé sluje. Tím rozhodně nechci snižovat deathmetalovou intenzitu desky, je jasné že MALIGNANT AURA mají dobře nastudované žánrové učitele typu INCANTATION a neváhají se rázně chopit jejich osnov (viz hlubší pasáž v rychlejším tempu ke konci čtvrté skladby „Beneath A Crown Of Anguish“).

Ukázkovým vzorkem tvorby MALIGNANT AURA je druhá kompozice „Languishing In The Perpetual Mire“. V úvodu pánové hezky střídají dostatečně masivní deathmetalové pasáže s ponurým doomem (pravda, melodické záblesky občas prosvětlí potemnělá oblaka, slyš 2:40) a povětšinou se pohybují na extrémní straně hudebního spektra. Skutečně výrazné odlehčení se dostaví až po devíti a půl minutách, kdy kapela nejprve přejde k náladovým technikám odkazujícím k devadesátkovému doomu a celou skladbu pak dotáhne do finále na křídlech vznosných „soaring“ melodií doplněných mluveným slovem. Skutečně velmi pěkně vyzdobený závěr. Další „Beneath A Crown Of Anguish“ v sobě ukrývá podobný mix, většinou se však hraje na doommetalové polovině dle starých dobrých not MY DYING BRIDE (opět ale nesmíte zapomenout na hrubý death metal, který prakticky neustále hrozí rychlým brejkem do otevřené obrany). I v téhle skladbě exceluje vokalista Tim Smith, jenž variuje hned mezi několika polohami; jednou je tu klasický growl, pak protahované chrčení (občas lehounce „blackened“) a aby toho nebylo málo, dojde i na utrápený řev dle vzoru Aarona Stainthorpa.

Velmi pěkná deska, která posluchače vede atraktivní cestou mezi oběma žánry. Nejprve se noříme do zatuchlých deathmetalových vod, tak jako sama kapela na aktuální promo fotografii, a pak se zase vzneseme do vzduchu díky příjemným melodiím. Chytlavé a přístupné motivy postupně nabírají na četnosti s tím, jak deska spěje ke svému konci. V samotném závěru už nemůžeme mluvit o nějakém rovnocenném soupeření, poslední skladba je totiž reklamou na klasický doom metal, přičemž jeho extrémnější kolega opatrně hrozí už jen zpoza roku. Inu, občas je fajn, když OSDM nedoprovází zhoubný doom metal z dílen EVOKEN nebo DISEMBOWELMENT, ale jeho o poznání hodnější kolega z let devadesátých.