Na téhle kapele je zajímavá celá řada věcí. Asi nemá cenu příliš dlouze diskutovat o tom, že hned tou první z nich je její samotný název. V plném znění disponuje celkem jednapadesáti znaky a my ho pro účely tohoto článku raději pokrátíme na stravitelný a všeobecně zavedený termín „EXIMPERITUS“. Plnou verzi doporučuji jen těm, kteří mají rádi náročné výzvy v rámci kurzů trénování paměti. Ti nejodvážnější si určitě zkusí celé jméno i vyslovit, pokud si nebudete jisti přízvukem, nevěšte hlavu a zaposlouchejte se do samotného úvodu první kompozice „One Step Long Infinity“, kde vám Bělorusové poskytnou dostatečnou nápovědu. Nechme však už název názvem a raději se ponořme do hudby samotné, která si zaslouží nemenší pozornost.

EXIMPERITUS zabodovali hned svým debutem „Prajecyrujučy…“ (opět neuvádím kompletní název), který se nesl ve znamení explozivního a krásně živelného BDM. Velmi intenzivní, technicky pojatá deska, která hlavně ve svém závěru naznačila, že tahle kapela má potenciál v budoucnu překračovat žánrové hranice. To, že jsou Bělorusové hlavy otevřené, naplno dokázala druhá kolekce „Šahrartu“, kde EXIMPERITUS pokládají na oltář brutal deathmetalovou hrubozrnnost a naplno vyplouvají vstříc experimentálně-progresivním zítřkům. Vzhledem k tomu, že druhé album představuje skutečně výrazný stylový úkrok, bylo by bláhové si myslet, že letošní novinka zůstane přešlapovat na stejném místě. Samozřejmě se tak nestalo. Bělorusové dále rozvíjejí svůj inovativní potenciál, zároveň se však oklikou vrací zpět k přímočarosti a divokosti debutu, tedy atributům, které jsem na „Šahrartu“ ve větším množství postrádal.

Za EXIMPERITUS stojí dvojice Sergey Liakh a Paweł Nałęcki, tedy osoby, jež mimo jiné psaly/píší historii dvou dalších BDM sestav z Minsku, konkrétně OMINOUS SCRIPTURES a hlavně pak RELICS OF HUMANITY, jejichž zatím poslední desku „Absolute Dismal Domain“ zde minulý rok rozebral kolega ve zbrani Martin Lukáč. K nahrávání aktuální kolekce „Meritoriousness Of Equanimity“ si pánové do stínu bicí soupravy přizvali velmi zajímavého hosta, kterým nebyl nikdo jiný než Davide Billia, pilný to řemeslník italského death metalu dobře známý z řad HOUR OF PENANCE, SEPTYCAL GORGE, ANTROPOFAGUS, PUTRIDITY či maltské ikony BEHEADED.

To, že Davide nepřišel do studia jen tak na kafíčko, ale naopak pořádně otloukat rantly, naznačuje už úvodní, ani ne dvě a půl minuty trvající klepanice „One Step Long Infinity“. Po rozevlátých progresivně-melodických strukturách „Šahrartu“ je tahle skladba nečekaným ohlédnutím se zpět k direktivnosti debutu a současně i jasnou deklarací toho, že onen žánrový přívlastek „brutal“ je stále aktuální. Definitivní razítko na to, že hrubozrnnost EXIMPERITUS je (částečně) zpět na svém místě, dává i následující „Contemplation Of The Plastic Fibers Of Perfection At The Second Level Of Reality“, která na jednu stranu boduje potemnělými harmoniemi made in IMMOLATION, ale zároveň trochu ztrácí body díky jednodušším rutinním riffovačkám ve své první polovině. Po krátkém instrumentálním předělu „Twelve Centuries…“ se pokusíme najít ucelenost ve čtvrtém kvadrantu věčnosti. To se nám však rozhodně nepovede, neb „Finding Consistency In The Fourth Quadrant Of Eternity“ je zcela určitě nejodvážnější skladba, kterou za těch svých sedmnáct let existence Bělorusové složili. Ze slibované ucelenosti nás vyvede především šokující prezence čistého vokálu vyššího než Petřín, který je zde důstojným partnerem hlubokému growlingu. Jinak si užijeme dostatku melodií i zajímavě pokřivených, technických kytar připomínajících počínání pozdnějších GORGUTS. Extrémně chytlavá melodika ještě posílí svou zásadní pozici v mé osobní favoritce „The Untimely Fruit Of The Unsaid“, jejíž rozvášněnou pasáž v čase 2:08 – 2:39 jsem si doslova zamiloval. Dramaturgie alba se v jeho závěru začíná překlápět zpět do extrémnějšího spektra. V šesté skladbě si harmonie a brutalita ještě drží srovnatelné pozice, v osmé „Chalkionic Wandering Among The Wreckage Of The Future“ však druhá jmenovaná opět převezme vládu a na žánrové tabuli ukazovátkem ve zkratce „BDM“ neomaleně poklepe na ono velké „B“. Úplný závěr pak patří epické, atmosféricky působící položce přinášející kýžený klid a utěšující pohlazení po právě odeznělé bouři. EXIMPERITUS je nutno přiznat další body i za to, jak funkčně dokázali jednotlivé kompozice seřadit za sebe – osobně cítím, jak jsou vzájemně propojeny, jak logicky na sebe navazují a jak směrem k závěru desky postupně gradují vstříc velkému finále. Kolekci jsem si schválně zkusil přehrát i v shuffle mode, tedy s namátkovým pořadím skladeb, a finální zážitek už rozhodně tak hluboký nebyl.

Devět nezávislých skladeb sjednocených myšlenkou hledání vnitřní opory v turbulentní éře (tak album charakterizují sami EXIMPERITUS) vrací kapelu částečně zpět k debutové desce „Prajecyrujučy…“. Osobně jsem za to rád, neboť větší množství neotesaných pasáží mi na „Šahrartu“ poměrně citelně chybělo. Agresivita však není všeobjímající, naopak často vyklízí pozice a umožňuje masivně vegetovat až přehnaně návykovým melodiím. Tahle schizofrenní politika „cukru a biče“ (často navíc uplatňovaná souběžně) připomíná živelný a nezkrotný přístup, který u nás kdysi aplikovali LYKATHEA AFLAME na „Elvenefris“, jedné z vůbec nejlepších desek, která kdy v našich končinách vyšla. Mnozí z vás si vybaví receptury SARPANITUM nebo dokonce i BLOOD INCANTATION, tedy když se zrovna věnují death metalu a nesnaží se dělat kariéru v art rocku. Pokud se jede na vlnách čiré brutality, musíte si vzpomenout především na NILE, DECIMATION nebo HATE ETERNAL.

Pět let čekání stálo za to. I třetí deska EXIMPERITUS je jiná než ty předešlé. Bělorusové stihli zmapovat death metal ze všech stran a úhlů za necelých čtyřiatřicet minut. A ještě přidali něco navíc. Až nebezpečně výrazně vyčnívající nahrávka, která bude v letošním účtování figurovat hodně vysoko.