Třináctka jako šťastné číslo!

Vinnie Stigma, kterého bych bez rozmyslu pustil v tramvaji sednout, si dopřál ke svým sedmdesátinám novou desku svojí NYHC úderky, a to potom, kdy čerstvý šedesátník Roger Miret vyhrál svůj zápas se záludnou rakovinou a sympaťáka "Pokeyho" Mo nahradil na bubenické stoličce neméně zdatný Danny Lamagna, a tak nejspíše trošku srazil věkový průměr v AGNOSTIC FRONT na pořád relativně živelných padesát šest let (bez záruky s možnou anální odchylkou).

Zásluhy a odkaz této legendy jednoho životního stylu nemá cenu dlouze rozepisovat. Jednoduše si poslechněte třináctou řadovku „Echoes In Eternity“, která od loňského listopadu dává větší než malou naději, že se dá na současnou kreativitu sálající z USA i nadále alespoň v něčem spolehnout.

S náběhem na pět dekád na své vlastní scéně nešetřily sestavy kolem kytaristy Stigmy nikdy nikoho; ať už modří, červení a nově oranžoví, my všichni jsme pokrytci a jde o to, jak se s tím vyrovnáme nebo naložíme ku prospěchu svému. Pětice přináší řešení jednoduchá s účinností štamprdlat - jenom je tam na kuráž narvat.

Čtrnáctka pomyslných adrenalin budičů nabízí jazyk a emoční hudební stimulátor, jež kolikrát a v různých situacích hledáte, ale obáváte se ho (a oprávněně) použít. Jste ve své přirozenosti opatrní. Zde je tedy pomůcka – subkulturní platforma, jak nějakou tu páru frustrace společně s Američany načas vypustit.

Otvírák „Way Of War“ a první singl nemohl být příhodnější a moc bych se divil, kdyby na rozpisce skladba na toto téma chyběla. V současné době, kdy se na několika frontách úzkostlivě usiluje o mír včetně s tím souvisejících „(N)nobel“ cen a naši reprezentanti jsou nuceni vystavovat a nabírat další svaly, jak zbrojní, tak celní až do konečného řešení mírové otázky, ze kterého si odneseme ponaučení do další války. Bez patřičných bojových proporcí je mír fakticky nemožný. Na predátorské instinkty práva silnějšího jsme zkrátka v krvavé historii lidstva ještě lék nenašli, tak si o tom aspoň zahulákáme a o to s větším zanícením pod komandem Miretova charakteristicky utopeného štěkotu.

Po dobu sedmadvaceti minutové terapie se animálních dilemat člověčího druhu řeší celé řada. Někdy to funguje vskutku výborně - například v „Hell To Pay“, kde pětice, jak hudbou, tak slovy doslova dobíjí moji ego baterii. Je to podobné tomu, když vás někdo často a snaživě krmí žvásty, a ještě to s vámi myslí dobře. Vy si to v rámci daných okolností musíte vyslechnout a pak si po vzoru ševce z Půlnočního království odskočíte zapogovat do Země krále Miroslava, protože ten dotyčný není s to přijmout, že jeho kvazi komfort naplno sdílet nechcete.

Někdy to funguje subjektivně tak nějak napůl. Třeba v „Sunday Mantinee“ druhém to singlu a opět bych byl překvapený, kdyby zde halekačka daného střihu chyběla. Já jsem sice schopen pochopit nadšení z pocitu sounáležitosti k určité komunitě, z toho pramenící euforii včetně oslavných – motivačních chvalozpěvů à la „hop, hop, kdo...“, i já skáču, avšak nenalil bych čistého vína, kdybych opomněl zmínit, že tyto popěvky mají po odeznění často za důsledek i jistý druh kategorizace typu „není nás hoden" či "je nás hoden jenom málo“, která je i v tomto žánru přítomná.

Nad rámec očekávání je hostovaní rappera D.M.C. v sociálním válu „Matter Of Life & Death”. Ne, že bych byl vyhledávačem rapového sestřelovaní všeho rádoby fuj, ale zde se podařilo motor letitého hardcorového monstra pečlivě promazávaný punkovým „oi“ olejem netradičně vyladit a v rámci kompletní stopáže, která samozřejmě skýtá i značnou mírů zavedených, a i mnou oblíbených klišé se jedná přinejmenším o zpestření.

Na rozdíl hutnějšího soundu mladších bratrů ve zbrani SICK OF IT ALL nemám k AGNOSTIC FRONT tak silnou srdeční vazbu a nebudu zastírat, že mě Miret & gang nejvíce baví, když se rozhodnou hrát rychleji, agresivněji a novinka v tomto ohledu nedopadla vůbec zle. Viz „Tears For Everyone“ pod taktovkou bohyň masakru – thrashových kytar. Deska „Echoes In Eternity“ sviští hodně solidně, ani decentní výbušnost jí skutečně upřít nemohu, a když vezmu v potaz i to, že zde není žádná skladba vyloženě hloupá, ve smyslu, že by se mi svým obsahem a hudební vizáží protivila, tak jsem v podstatě dosti spokojený s tím, že to matadoři takto elegantně dotáhli právě až na tu kontroverzní třináctku.

Fandům už jenom stačí vybrat, jaké bolístko jim mají AGNOSTIC FRONT pofoukat … nebo snad rozdrbat?