Máme tady další zaručeně poslední nahrávku. Dave Mustaine se nechal slyšet, že eponymní album je jeho sedmnáctým a posledním zářezem do pažby, protože došel na konec své kariéry. Tam, kde si spousta umělců nemohla vybrat, jakým způsobem odejde ze scény, zvolil pro MEGADETH řízený konec s vymazleným závěrečným albem, kino promítáním a rozlučkovým turné. Cyber Army po celém světě smutní, my se ale pojďme podívat, jak ten jeho "sbohem a šáteček" dopadl.

Je jasné, že takové poslední album bude směřovat k sumarizaci toho nejlepšího a nejtypičtějšího, s čím kdy soubor přišel. Čili, kdo čekal otočení kormidla někam k „Countdown To Extinction”, příliš se nespletl. Zůstal samozřejmě pro MEGADETH typický “řezavý” zvuk, sám Dave už svůj unavený zpěv tlačí z hluboké paty, ale i to je vlastně v pořádku. Největší neznámou tak zůstávala práce nové kytarová akvizice v podobě finského rychlíka Teemu Mäntysaariho (ex WINTERSUN), který je jako spoluautor podepsán pod většinou nového materiálu. Což o to, Dave by si žádného nazdárka do kapely určitě nevzal a Teemu rozhodně není z Temu, subjektivně však u něj přes jeho nesporné umění postrádám takový ten virtuózní feeling brazilského předchůdce.

Materiál startuje tradiční riff, vzápětí kapela kopne do vrtule a úvodní „Tipping Point” odsype v hodně svižném tempu, přidá se klasická deklamace skřípaná mezi zuby a zpomalení do středního tempa s ostrou konturou kytar. Hned je jasné, že se bude sázet na jistotu, což vzápětí potvrdí i zvonivá basa v „I Don´t Care”, písni, která jde rovnou na kořen věci a spolehlivě připomene podobné přímočaré skladby z minula.

A vlastně i třetí „Hey God?!”, kde Mustaine konfrontuje chybujícího Stvořitele, svým akurátním středním tempem odpovídá klasickému mustru a dočkáme se i prvního náznaku trochu zpěvnějšího refrénu. Ono je určitě překvapující, že Mustaine vsadil na střízlivou stopáž skladeb a tlačí především střední tempo, protože i když třeba „Let There Be Shred” nebo „Made To Kill” nahrávku víc odpíchnou, převažují skladby „Puppet Parade”, „Another Bad Day”, „Obey The Call” či „I Am War”, které by se svými zpěvnými refrény obstály klidně i na takové „Youthanasii”. „The Last Note” pak symbolicky na závěr pospojuje všechny megazbraně do jedné příjemné kompozice (a k závěrečnému coveru nebudu schválně říkat nic, ale pokud posloužil jako terapeutická pomůcka, proč ne).

Kdo tedy od posledních MEGADETH požadoval ostré thrashmetalové tango, bude muset doufat v další vzkříšení souboru. Jak moc je to reálné netuším, ale tenhle náš Dave toho v minulosti už tolik napovídal, pořád v sobě nosí křivdu, že přes nesporný celosvětový sukces a kvalitativní válec v devádesátých letech nikdy slávou nepřerostl METALLICU, a taky se nechal slyšet, že by uvítal společné turné s ní, kde by prý tu věčnou nevraživost z nedobrovolného odchodu definitivně pohřbil. Takže kdo ví, čeho se můžeme ještě dočkat. Však to znáte, sláva je droga jako každá jiná a odvykací kůry z ní často vedou jen k další dávce.