Chlapci a děvčata, již vyrůstali na dědině, ten výjev jistě znají. Pašíka řezník nejdříve majzne palicí po kebuli, pak ho píchne kudlou do krku, vykrví, spaří a hezky pověsí do vzduchu za zadní nožky. Pašík se houpe ve větru, chlapi do sebe kopou slivovici a ženský si masírují svaly, jelikož plnění jelit je fyzicky náročný sport. Přichází důmyslný chirurgický zákrok provedený chlupatou pravačkou. Ostří nabroušeného řeznického nože udělá táhlou brázdu na pupku čuníka, obsah dutiny břišní s mlaskavým zvukem dopadá do přistrčeného lavoru a vykulená děcka stojící opodál konzumují solidní matroš pro budoucí noční můry. Zhruba něčeho podobného se můžete dočkat i v exploatačním slasheru Vleesdag (2025). Zásadní rozdíl spočívá výhradně v tom, že vzhůru nohama neskončí růžový čuník, ale několik ekologických aktivistů. 

Vleesdag (v anglických zemích vedený pod názvem „Meat Kills“) vznikl pod křídly nizozemských produkčních společností 2CFILM a Paradise Media. S koncem obligátní okružní plavby po evropských festivalech zakotvil na streamovací službě Prime Video, kde je dostupný od 25. října loňského roku. Na poměry malého filmu se bombasticky pojatá reklamní kampaň nedržela zpátky a hrdě Vleesdag propagovala jako nejkrvavější nizozemský horor všech dob, což ještě přiživovaly zkazky o šokující testovací projekci, během které lidé křičeli hrůzou, kolabovali a bůhví jestli si i nenadělali do kalhot. Zkrátka klasický mediální brainwashing, byť můžeme připustit, že nizozemská kinematografie určitě není známá pro výrobu brutálních filmů. V tomto ohledu je nálepka o národním „über krváku“ asi legitimní. Za zajímavé rozhodně považuji i zjištění, že režisér Martijn Smits do té doby natáčel jen kýčovité rodinné filmy, v nichž postavy létají balónem, mluví se zvířátky, mají kouzelné schopnosti a bez ustání se pitvoří. Prudká změna kurzu bude patrně souviset s profesní deformací. Hlavní otázkou této recenze však je, zdali Vleesdag kromě drsné fasády nabízí i nějaké ty filmové kvality. Začněme příběhem. 

Mladá Mirthe (Caro Derkx) brigádně vypomáhá v jednom velkém rodinném vepříně. Více než krmení čuníků se ale věnuje tajnému natáčení zlých farmářů, kteří ta boží stvoření zabíjejí a pečlivě rozbourané tělesné části exportují do nizozemského Lidlu. Mirthe je odhalena a po ostrém rozhovoru s majitelem vepřína i vyhnána. Lstí se jí však podaří propašovat natočené záběry, které hrdě ukáže Humphreymu (Tommy Zonneveld), členovi skupiny radikálních aktivistů za práva zvířat. Jejich vůdkyně Nasha (Emma Josten) je záběry ohromena, díky čemuž se před dychtivou dívkou otevřou vstupní dveře do klubu. Mirthe je přijata, ale čeká jí zatěžkávací test. Skupina se v noci vydá k inkriminovanému vepřínu s přilehlou farmou a bere novou posilu s sebou, protože znalost terénu se může hodit. Původní vandalství sestávající z čmárání po fasádě rodinného domu se poněkud zvrtne, když starší syn farmáře Jacco (Derron Lurvink) aktivisty překvapí. Ti jej zpacifikují a posléze vniknou do domu, kde se nachází mladší bratr Jonathan (Sweder de Sitter) a nemocná sestra Jerriene (Julliëte van de Weerdt). Vznešené ideály se od vandalství posunou k omezování osobní svobody, drobnému násilí a nakonec k fatální nehodě. A řekněme, že starý urostlý farmář, který se nečekaně objeví na scéně, nebude z vetřelců v domě zrovna nadšený. 

Dá se vůbec v okrajovém hororovém subžánru, jehož veškerý potenciál byl vytěžen již v 70. a 80. letech minulého století, přijít ještě s něčím novým? Možná ano, ale neřekl bych, že před sebou zrovna takový vzácný případ máme. Předně je nutné upřesnit jednu věc. Martijn Smits ve svém filmu necituje věrozvěsty žánru, jakými byli Tobe Hooper či Wes Craven. Vleesdag spíše navazuje na modernizované hnutí z přelomu 90. a nultých let známé jako New French Extremity, které ze zmiňovaných režijních inovátorů vzešlo a posunulo limity v zobrazování násilí. Řezničina Noc s nabroušenou břitvou (2003), nazi slasher Hranice smrti (2007) nebo invazivní gorefest Uvnitř (2007) se staly demonstrativním výkřikem mladých naštvaných režisérů. S pomocí překračování tabu, krveprolití, hlubší psychologie a sociálních komentářů došlo k určitému porušování zaběhnutých pravidel. Francouzská nová vlna na extrémní způsob, dá se říct. Šlo o silácké machrování, hozenou rukavici, štafetu, kterou od Francouzů později převzal Brit James Watkins a natočil nekompromisní, v mnoha ohledech originální tryznu Jezero smrti (2008). Martijn Smits se pokouší o něco podobného. 

Nejdříve klady, protože těch je po hříchu málo. Zasazení příběhu do prostředí jatek byl velmi chytrý krok (byť i ten má svá úskalí viz dále). Kameraman Rogier Jaarsma důrazně ohraničuje hranice. Z vepřína se rychle stává izolovaný mikrosvět plný blátivých uliček, úzkých chodeb, zemědělské techniky a přístrojů na porážku dobytka. Tímto přístupem dochází k umocnění klaustrofobní atmosféry. Dobrý nápad. Stejně tak základní premisa sázející na realismus. Žádná kanibalská rodinka vidláků zdegenerovaná radioaktivním zářením, ani prsatá blondýna, jež zdrhá před magorem s nastartovanou Husqvarnou. Základem filmu Vleesdag je vlastně uvěřitelný konflikt. Mezní situace, která v určitém bodě překročí pomyslný Rubikon. 

Věrohodnosti zápletky rozhodně dopomáhá i herecké osazenstvo. Mládežnická parta veganů působí celkem přirozeně. Především ústřední holčičí duo Mirthe a Nasha si své role užívá. Ano, postavy mají jednorozměrné charaktery, ale to u takového typu filmu příliš neřeším. Naši bojovníci za práva zvířat jsou genderově vyvážení, etnicky příkladně barvití a ve svých ideálech až otravně umanutí. Čili když později začnou terorizovat poctivé bílé zemědělce, už se nemůžete dočkat, kdy je někdo konečně praští palicí mezi oči. Při sledování jsem si vybavil všechny ty moudré bytosti, které v rámci nějaké chvályhodné myšlenky blokují komunikace, lepí své končetiny k asfaltu a vůbec je nezajímá, že ten zoufalý řidič, co tak vztekle mlátí do klaksonu, může mít ve voze dítě s akutním zánětem slepého střeva. Nepochybuji o tom, že šlo ze strany režiséra o záměr. Jakmile se však karta začne obracet a obhroublý farmářský golem Jonas (Bart Oomen) převezme iniciativu s pomocí řeznického háku, mělo by, hádám, dojít k oboustrannému zhnusení. K uvědomění, že násilí vede jen k násilí. Promiň filme. Já i tak kopal po celou dobu za tým farmářů.

Samozřejmě si z toho teď utahuji, jenže právě zde začíná docházet k prvním výrazným trhlinám. Film je koncipován tak, aby byl divák v první třetině na straně aktivistů. V momentě, kdy parta sáhne po násilí, se má perspektiva začít měnit a sympatie by měly přejít na stranu farmáře a jeho rodiny. Pohyblivé těžiště morálky stírá hranice mezi dobrem a zlem. Vleesdag nás nutí zamyslet se nad tím, jak daleko člověk může zajít ve svém přesvědčení. Maniakální horlivost aktivistů vyvolá nemilosrdnou odplatu, čímž se veškeré možnosti zúží na jediné východisko. Touhu přežít. Já to celé chápu. Nejde o raketové inženýrství. Problém leží ve výchozím nastavení. Herci jsou sice opravdu přesvědčiví, ale právě způsob, jakým je skupina radikálů vykreslena, mi brání v projevu jakékoliv empatie. Jejich opovrženíhodné počínání v rodinném domě a pokřivená ideologie sice neospravedlňují následnou vlnu bezbřehého násilí, ale to nemění nic na tom, že jde o krajně nesympatické postavy, kterým nelze fandit. A pokud je vám z pozice diváka jedno, kdo zemře, neboť se s nikým nedokážete ztotožnit, vytrácí se automaticky i prvek napětí. Jinými slovy sůl každého dobrého hororu. 

Z toho pramení i největší slabina filmu. Idiotský scénář plný logických děr, nevěrohodného chování postav a tunou všech možných klišé. Zvolené prostředí sice funguje jako katalyzátor na výrobu solidní atmosféry, ale pokud si dovolíte přemýšlet nad vývojem příběhu, iluze se začne bortit. Většinu stopáže někdo před někým utíká, případně se skrývá. Vepřín ale rozhodně není žádná nedobytná pevnost. Farmář Jonas, majitel celého objektu a současně hlava rodiny, nemá nadlidské schopnosti. Neuzavře východy, nespustí mříže ani padací mosty. Postavy, které zrovna nejsou v bezprostředním ohrožení života, mohou klidně utéct a zavolat policii. Jenže proč poslouchat pud sebezáchovy? Daleko lepší alternativou jsou přeci nesmyslné kostky se smrtí. Je zde scéna, kdy mladší syn míří brokovnicí na jednu členku skupiny. Její kamarádka se připlíží zezadu, ozbrojeného muže zraní a na několik okamžiků vyřadí z provozu. Co myslíte, že dívky udělají? Domlátí farmáře na zemi? Popadnou volně ležící brokovnici, aby měly konečně palebnou sílu? Kdepak. Chytnou se za ruce a se slovy „rychle, musíme pryč“ zmizí ve změti chodeb. Vrcholem demence je hádka mezi Mirthe a Nashou. Všude kolem úřaduje smrt, obě holky zrovna viděly, jak průmyslová pila naporcovala jejich kámoše do úhledného komínku a jen pár kroků od nich se pohybuje dvoumetrové hovado s bouracím kladivem. Ideální čas začít si vzájemně valchovat ksichty a hádat se o ideologii. V této fázi už jsem se řechtal nahlas jako hyena.

Podobných momentů je ve filmu bohužel požehnaně. Ani závěrečný tlak na morální kompas hlavní hrdinky, několik dějových twistů a symbolismus (aktivisté zpočátku nosí gumové masky prasat, což mi vzhledem událostem přijde krutě trefné) nedokáží zastřít fakt, že Martijn Smits natočil rutinní exploatační film, v němž jsou slušné herectví a realisticky podaná zápletka umláceny scenáristickým balastem. Nakonec tedy zbývá jen to proklamované násilí, které ale upřímně řečeno není nijak alarmující. Krev cáká a občas se někde objeví amputovaná latexová končetina. Jak šokující. Ve skutečnosti je to tak, že kromě jedné konkrétní scény nenabízí Vleesdag nic, co bychom nemohli vidět jinde v daleko lepším provedení. Hodně detailů je navíc milosrdně ponecháno mimo oko objektivu. Takový přístup má možná smysl, pokud natáčím strašidelný film s důrazem kladeným na fantasii diváka, nikoliv exploatační masakr, který má z krvavých efektů činit výkladní skříň. 

Martijn Smits chtěl s největší pravděpodobností složit poklonu evropskému přílivu surových krváků z počátku nového tisíciletí. V důsledku se stal malým neškodným stínem nekompromisních Francouzů a jejich hnutí. Nejsem vyloženě fanoušek režiséra, jakým je kupříkladu Alexandre Aja, a přesto musím říct, že když v jeho remaku Hory mají oči (2006) došlo k nočnímu přepadení rodiny uprostřed pouště, napětím jsem tehdy ani nedýchal a byl systematicky emočně lisován, nehledě na perfektní režijní řemeslo. Martijn Smits nic podobného vyvolat neumí. Vleesdag ve své předvídatelnosti buď zcela ignoruje žánrové zkušenosti diváka, nebo se je s blížícím koncem snaží křečovitě obcházet. Smutné je, že na tom stejně vůbec nezáleží, jelikož Vleesdag je nudné emočně ploché dílko s nulovým tahem na branku, nesympatickými postavami a prostoduchým scénářem. Relativně svěží výchozí zdroj zápletky, snaha o realismus a neokoukané prostředí nemění nic na tom, že jde o špatný film, na který do druhého dne zapomenete. Pro obsedantní konzumenty extrémních hororových subžánrů možná půjde o ucházející tlačenku s cibulí. Ostatním nicméně důrazně doporučuji jiné řeznictví.