Od debutu MARIANAS REST uplynulo deset let a letos už vydávají páté album. Pro neznalé, tahle finská kapela hraje death/doom metal podobný SWALLOW THE SUN. Oproti svým starším a slavnějším kolegům však své posluchače nenechají zcela upadnout do dřímoty. Jejich alba jsou rytmicky proměnlivá a dost často se rozparádí natolik, že svým výrazem mají blíže k INSOMNIUM. Tak to platí pro všech pět jejich nahrávek.

Zatímco první dvě alba obsahovala rychlejších skladeb více, do poklidné, intimní atmosféry se Finové nejvíce ponořili na svém třetím albu „Fata Morgana“. To vyšlo v roce 2021, a přestože bylo složeno již před pandemií, vydáno bylo na jejím vrcholu, díky čemuž si v sobě neslo i část pandemického břemena. Následovník „Auer“ pak chvílemi opět zrychlil. Některé skladby v sobě obsahovaly riffy ne nepodobné typickému rukopisu Ville Frimana z INSOMNIUM („White Cradle“ nebo „Fear Travels Fast“). Album jako celek se však od hřbitovní zdi nevzdálilo a stále v sobě mělo onu nesnesitelnou tíži bytí. Skladba „The Hanging Blade“ byla doommetalová extáze, po jejímž poslechu jsem ještě chvíli seděl s otevřenou pusou.

Přes svou nespornou kvalitu však MARIANAS REST nejsou nijak známým uskupením. Přeci jenom doom metal už zrovna netáhne a autoři hudby, ač ze sebe sypou jednu pěknou melodii za druhou, se nikdy nevydali podbízivým směrem a zachovávají si svojí zachmuřenou tvář. A také se svou tvorbou stojí ve stínu zmíněných dvou kapel, protože holt přišli o dekádu později. Podstatné však je, že je dál baví hrát a komponovat, protože tohle je ryzí death/doom metal, čistý jako voda finských jezer a mrazivý jako severní větry. V hudbě této kapely jsou výrazné klávesy, za kterými stojí Aapo Koivisto. Aapo je známá postava finské scény. V MARIANAS REST hraje od počátku, nicméně ještě o deset let déle hraje v OMNIUM GATHERUM.

Úvodní skladba je v podstatě obsáhlé intro, kde už se hudebně rozpracovávají nosné elementy nahrávky a atmosférické prvky, jako jsou pochopitelně náladotvorné klávesové motivy nebo ženské sbory v pozadí, které se na albu objeví několikrát. Vokální projev zpěváka Jaakka Mäntymaa se pohybuje od hlubokého chrapotu až po blackový řev, po většinu času si však v sobě uchovává jiskru agrese a zloby, čímž navozuje kontrast k melodické hudbě. V úvodní skladbě i v několika dalších na albu zazní čistý hlas, který je mnohdy svěřen hostujícímu zpěvákovi, a většinou je vrstvený dohromady s chrapotem Mäntymaa. K občasnému zařazení čistého hlasu kapelu možná popostrčil duet s Aaronem Stainthorpem (ex - MY DYING  BRIDE) na minulém albu. Mimochodem ona skladba „Sirens“ je velmi silná záležitost.

Zpočátku pozvolná skladba „Rat In The Wall“ se postupně rozvíjí a provede posluchače přes všechny polohy aktuální tváře kapely, od těch niterných až po metalovou dravost v samotném závěru. Svým instrumentálním zpracováním, lehkou melodií hranou přes podkladové riffy i svíravou atmosférou je zcela ukázkovým příkladem finské melancholie. Zatímco minule kapela pokukovala po ostřejších okrajích death/doomového žánru, nyní si spokojeně hoví v pomalejších rytmech a sedí jí to náramně. „Divided“ je členitá kompozice, úvodní ponuré, temné a tíživé pasáže se přeci jen přehoupnou do rychlejšího tempa. Kytarový motiv, který je v duchu předchozí desky, se prolíná se zvonivými klávesami a bolestným vokálem Jaakka Mäntymaa. Závěrečné kytarové sólo dovede posluchače až k posledním tónům, do ztracena, do prázdnoty.

Skladba „Again Into The Night“ je spolu s „Rat In The Wall“ ukázkový příklad, jak tato parta pracuje s postupnou gradací a nabalováním dalších elementů na zprvu poklidnou, pomalou melodickou linku. Sice nejde přímo o progresivní styl, přesto ono postupné rozpracovávání základního motivu je velmi působivé. Výrazná sólová kytara vykresluje teskné melodické linky. Skladba graduje, přesto končí bezvýchodně, zpěvák ve své agresivní poloze pouze škemrá o trochu klidu, „Let me have my rest!“. Nechte ho být, nechte ho trpět, proč to celé znovu zkoušet?

"Just how many times, we must suffer through this?
They say this is how it goes, we'll come back stronger
But everything has been seen, said, done, and put into use
And I grow tired, please let me have my rest."

Obal desky je netradičně fotografie. Autorem je norský fotograf Kjetil Karlsen, který se specializuje na černobílé snímky. Zachycuje lidské emoce, ale i přírodní motivy. Tentokrát však dal přednost barvám. „Burden“ je tíže. Tíže života, tíže depresí, samoty, zoufalství. Matka s dcerou hledí na hory jen pro samotné okouzlení krásnou severskou přírodou nebo snad jim hory někoho vzaly? Skladba „Diamonds In The Rough“ je pro kapelu v podstatě experimentální záležitost, protože se pustila do mnohem přívětivějších a hitovějších vod, než kdy dříve, a najednou se ocitila na kolbišti melodického deathu. Je to výborná záležitost, ve které hostuje Okko Solanterä z další finské death/doom kapely HORIZON IGNITED. Skutečný diamant se však nachází v položce, „Goodbyes And Good Intentions“, ta má v sobě citelné post-metalové vlivy. Jaakko Mäntymaa tlačí na pilu svého chrapláku a má v hlasu skličující naléhavost, která se krásně proplétá s motivy kláves, jež znějí nezvykle elektronicky. Finále skladby pak opět skvěle nabírá na intenzitě. „Pity The Living“ a závěrečná píseň „The Colour Of You“ jsou už čistým doom metalem, pomalým a ubíjejícím.

Je album „The Bereaved“ lepší či horší než minulé počiny? Především je jiné. Předchozí, „Auer“ si u mě stojí ještě o půl bodíku nahoru, nicméně na novince MARIANAS REST rozpracovali jiné aspekty své hudby. Je citelný větší důraz na kresbu atmosféry i propracovanější studiovou úpravu. Pozitivnímu dojmu přispívá i větší vokální pestrost, ať už v hlasových proměnách zpěváka Jaakky Mäntymaa nebo v doprovodných zpěvech. Celkově je „The Bereaved“ návratem k intimní a pomalejší poloze z alba „Fata Morgana“, avšak při zachování melodičnosti a charismatu předposledního počinu. Není to nahrávka pro jeden poslech. Současně se jí vyplatí naslouchat v klidu a soustředěně a vychutnat si nuance melancholických proměn jednotlivých skladeb. Po takřka hodině nezbývá, než si „The Bereaved“ pustit znovu, nebo se vrátit k některému staršímu albu. MARIANAS REST slabé nahrávky nemají. Na samotný závěr je záhodno zmínit, že kapela u nás zahraje na jaře. Nejprve 21.4. v Praze a poté 23.4. v Brně. Koncertní turné jede společně s AEONIAN SORROW, rozhodně jde o akci hodnou pozornosti.