Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Dnes je na programu benefit pro Food Not Bombs, který s sebou nese vzpomínku na Honzu Kučeru. Kluka, co zemřel 20.1.2003, když se postavil za své kamarády a už nerozchodil bodné rány v bitce s neonacistickou pakáží.
Jen co za mnou zaklapnou dveře půlskleníku zvaného Družba, odpálí svůj set tandem z Hořovic pojmenovaný PORAJMOS. Zvuk jim zrovna moc nepřeje. Jen basa tažená přes dva aparáty a zpívající bubeník. Tak trochu DEVEROVA CHYBA s jednou basou, kdyby chtěli hrát hodně špinavý a neméně alternativní hardcorepunk. Má to nasazení, ale to dnes notně svéhlavý celkový sound nezachrání. Ten z jejich počínání dělá spíše noisecore.
Mám čirou radost, že vznikli BLISTERER. „Mám teraz s Vajcom kapelu, taký špinavý EVERY TIME I DIE troška…“ — od první chvíle, co mi bubeník Marián poslal dema (a já si je nestihl poslechnout) a dal mi tu nejlepší hudební referenci, srdíčko zaplesalo. Po hořkém rozpadu nejlepší kapely na světě zůstala slaná jizva, která už nikdy nesroste. Fenomén math core’n’rollu bez jižanských debilit vrací zpátky třeba debut BORE. A nebo nový materiál BLISTERER, který zazněl i tenhle večer. Už jsem slyšel další dema a budou se vykrádat ty nejlepší desky. Celý koncert mám koutky zvednuté — nechápu, jak tohle namrdávaj jenom ve třech! Ono se prej pozná, když kapela umí hrát i v DIY podmínkách, jako dnes večer. Tady je remcání mimo, přestože mikrofon, hučící jak vyhořelý vysavač, bolel, podstata benefice je jinde.
Uprostřed koncertu si V. bere mikrofon, aby uctil památku Honzy Kučery. Aby odmítl tragédii, která se stala, aby varoval před nebezpečím ze všech stran. Na tohle téma navážeme ještě v autě cestou z koncertu, kdy se ve snaze dodat naději a porozumění bráním toxické pozitivitě. Hledat balanc. Nevzdávat boj. Lásku?
Z trochu jiné kategorie, ale úplně stejně suverénně se se zlobícím zvukem porvali REMDIK. Do hlavy highkick tvrdou botou, skinheadství v tom nejlepším smyslu honosných slov. Ten večer došlo i na hostovačku banána (poznámka korektora: s malým b - dle obrázků šlo opravdu o ovoce), jenž vletěl do publika s poslední skladbou. Kontaktní tak akorát. Do oka drát! REMDIK jsou básníci dnešní hnědnoucí doby a půjčený mikrofon laskavě půjčovali nejednomu sloganu řvoucímu z davu. Ačkoliv nám to celé přišlo spáchané na poslední chvíli, přišli (ba dokonce přijeli!) skoro všichni.
Jízlivé poznámky na zvuk lítají z kapely už při zvukovce, ale jediné, co fakt hodně zrní, je vokál — a vlastně to není špatně. Krom toho, že není rozumět nic z toho, co kapela chce sdělit mezi skladbami, ovšem. V rámci hudby zbustrovaný vokál funguje jak rezavá břitva, která má ostré a špinavé hrany a skvěle sedne k tomu, co REMDIK hrají. Navíc je stejně jedno, že není rozumět každému slovu, protože Plzeňáci se připravili a půlka Družby zná texty z paměti. V repertoáru nechybí rovnoměrně rozložené oi punkové hymny z obou vydaných EP.
Večer zavírají kolínští BLANK OUT. Trochu jsem se bál, aby to na můj vkus nebylo moc zpívané, protože si vybavuji nějakou jejich deset let starou desku, ale ten zbustrovaný zvuk tomu dal zuby a mnohem víc šťávy. To, co by normálně byl punkrock s trochu pivním ocasem, je ve zvukových podmínkách Družby mnohem útočnější hardcorepunk se spoustou dobře vypointovaných pasáží, hlavně v melodických kytarách. Oba šestistrunní sekerníci si přehrávají motivy, jako by hráli ping pong, a já musím konstatovat, že mě už dlouho podobně stylově laděný koncert nebavil. Když jsem si dal BLANK OUT ze studia, tak jsem zas trochu vystřízlivěl — ten koncert byl o dva levely výš.
Waghiss, RIP
FOSSILIZATION se poměrně rychle dostali do první OSDM ligy, ale místo toho, aby pomýšleli na pohárové příčky, volí ustálený střed tabulky. Jinými slovy, „Advent Of Wounds“ je samozřejmě velmi dobrá deska, jen jí chybí trochu více odvážné tahy štětcem.
Velmi zajímavá kapela. Po třeskutě deathovém debutu tu máme neméně třeskutého následovníka, ovšem plně v režii vzpomínání na černé skandinávské devadesátky. Znělo to dobře napoprvé a neméně slušné je to i napodruhé. A tak se ptám - co bude příště? Thrash?
Je příjemné se zas a znova přesvědčovat, že melodický black / black/death metal dle receptů nedostižných DISSECTION tu s námi bude navěky. Brazilci OUTLAW patří mezi velmi učenlivé žáky a svou tvorbou uspokojí zejména milovníky divokých poloh THULCANDRA.
Mimořádně fragilní post-black/shoegaze. Je to jako by se Neige (ALCEST) rozhodl založit boční projekt, který by měl za úkol posunout hranice přecitlivělosti až na neúnosnou úroveň. Deska pro ty, kteří trpí úzkostí i když jim náhodou přidají v práci.
Zcela typický Rogga. Švédský oldschoolový workoholik se svým projektem PAGANIZER nezklamal ani tentokrát. Slušná deska nabírající na síle hlavně ve svém závěru. Palec nahoru za energickou dámu za mikrofonem v poslední skladbě „Vanans Makt“.
Zní to jakoby postpunkeři, začali hrát rapmetal se saxofonem. Má to atmosférou, energii a spoustu zajímavých zvuků. Jestli tak má znít obsah škatule s visačkou „crossover současnosti“, tak vrním spokojeností.
Výlet do temných hlubin industriálního metalu s překvapivě organickým nádechem, inspirovaným skutečnými ptačími zpěvy a zkušenostmi z dobrovolnické pomoci migrantům. Tristan vytvořil jedno ze svých nejtvrdších, ale současně nepřístupnějších alb.
