Možná je to příliš brzké prohlášení, nicméně z toho, co zatím vím, to vypadá, že rok 2026 bude zaslíbený OSDM. Nebudu tady dlouze vypisovat, která kapela co chystá nebo které koncerty jsou na obzoru, ale už teď mám silný pocit, že předešlý, přiznejme si ne úplně plodný rok, bude náležitě vykompenzován. My ho začneme zlehka, a sice stručným seznámením se s tvorbou ORACULUM, trojice z exotické Rancaguy, městečka na dohled od Santiaga de Chile. Základní kamen kapely byl sice položen už před patnácti lety, avšak košatost její diskografie tomu moc neodpovídá. Na kontě mají Jihoameričané pouhou dvojici EP a víc nic. Aktuální „Hybris Divina“ je tedy debutovým albem.

Zajímavou informací je, že dva členové ORACULUM spolu formují extrémní black/death/warmetalový projekt WRATHPRAYER, násilnou, špinavou a poměrně jednoduchou záležitost, která nás minulý rok „oblažila“ druhým albem „Enkoimeterion“. To v řadách ORACULUM se Nicolás Montoya a Eric Brisso (pánové se oficiálně vybavili vskutku nebezpečnými pseudonymy, nicméně ty v zájmu zachování vážnosti raději ponechávám stranou) realizují trochu jinak. Samozřejmě, špína a rohatost z toho kape, ale zároveň je patrná mnohem větší dávka instrumentální náročnosti i skladatelského IQ. Hned po prvním poslechu je poměrně jasné, odkud vítr vane. Chilané si berou za inspiraci rané ASPHYX, BOLT THROWER, KRISIUN a trochu odlehčené INCANTATION (což je tak časté, že už mě to pomalu nebaví pořád deklarovat, nicméně povinnosti dostát musím). V harmoničtějších „atmo“ polohách se naopak zjevuje duch IMMOLATION, které připomene i občasné disharmonické zaskřípění. Nutno podotknout, že tuhle explozivní směs obaluje pověstná jihoamerická neučesanost, agresivita a jakási špinavá chaotičnost, jež old schoolovému materiálu „Hybris Divina“ dodává ony typické, dýmem očazené blackened obrysy.

Debutová deska ORACULUM nepůsobí jako typický OSDM materiál posledních let. Tedy ten maximálně obhroublý, ale současně nahraný pod taktovkou perfekcionistů. „Hybris Divina“ naopak působí jako deska, která zcela určitě vznikla v minulém století, rozhodně ne v roce 2026. Hrubost tu samozřejmě je, ale není bůhvíjak extrémní, je dostatečně narušována devádesátkovým melodickým sólováním a koneckonců ani vokál nepatří mezi ty vyloženě okrajové. Ba právě naopak, Brissův zpěv někde na pomezí growlu a rezavého chlapáckého řevu umožňuje posluchači rozklíčovat alespoň částečky textů (třeba v „Dolos“), což v „moderním“ OSDM pravidlem úplně nebývá. Co vidím jako problém, jsou ambice útočit na poměrně náročnou stopáž. Především před chvilkou zmiňovaná „Dolos“ rozhodně nemá dostatek ostrého skladatelského střeliva na to, aby dokázala bez ztráty kytičky rezonovat skoro sedm minut. ORACULUM by určitě prospěla zeštíhlovací kůra v podobě přísnější selekce motivů, které chtějí na album stůj co stůj propašovat. Ne že by to Chilané zvládnout nedokázali, třeba taková „The Great One“ nemá daleko k šesti minutám, přesto mám pocit, že v ní nic nechybí a nebo naopak nic nepřebývá. To samé mohu prohlásit i epičtěji pojaté a v závěru sympaticky vygradované „Posthumous Exultation“, jenž album velmi důstojně uzavírá.

Shrnutí je jednoduché. OSDM deska, která není vyfiknutá jako ze škatulky. Místo perfektně padnoucího fraku má na sobě flekatý, o číslo menší roztržený křivák nasáklý potem a čpící zatuchlinou. O to více opravdově působí. Živočišná sbírka, která respektuje divokou jižanskou náturu a současně zachovává nezkrotný devadesátkový spirit.