Na aktuální vlně heavy metalu, o které se v anarchistických kruzích vzrušeně hovoří jako o hnutí novo-knírů, je nejzábavnější variabilita. S hevíkem je to jako s pravdou: každý má ten svůj. Čerstvá generace kapel tak čerpá inspiraci v různých fázích a větvích žánru a ti nejšikovnější vynachází v procesu znovuprožívání nové formy, které sice pracují se starým obsahem, ale s jistou mírou invence a transgrese. Vedle seskupení, které celou svou identitu zakládají na tom, že drhnou ortodoxní metlu „jako tenkrát“, tak paralelně fungují kapely, jejichž pojetí je sice věrné, ale ne otrocké. Mám na mysli skupiny jako CENTURY, HÄLLAS, KONTACT nebo právě recenzované Rakušany WILDHUNT.

Tenhle neortodoxní kvartet funguje od roku 2011, ale s alby šetří. Aktuální „Aletheia“ je jejich druhý dlouhohrající počin a člověk opakovanými poslechy snadno dojde k poznání, že WILDHUNT se navzdory názvu nikam neženou, ale jde spíš o trpělivé výzkumníky ponořené do té žánrové fáze, kdy velká čtyřka za oceánem pokládala první pražce své železnice a mezi thrashem a heavy metalem zdaleka nevedla pevně vykolíkovaná hranice.

Zvuk WILDHUNT je charakteristický ostrými hranami kytar dua Wolfgang Elwitschger – Julian Malkmus, které se nebojí thrashově zaseknout čepel, a velmi expresivní burtonovskou basou Robbieho Nöbauera, jejíž ekvilibristické výjezdy se sympaticky derou do popředí a tvoří sebevědomý komplement kytarové sekci. Práce Lukase Lobniga za bicí soupravou je soustředěná, variabilní. V případě WILDHUNT totiž nejde tolik o drive, jako spíš o finesu.

A tady se dostáváme k podstatě novinky „Aletheia“. Tohle není vaše tradiční heavy metalové album opřené o epické pózy, chytlavé refrény a velebné vypravěčství. Projev WILDHUNT je na poměry žánru vlastně překvapivě introspektivní. Struktura sloka – refrén není dominantním postupem. Kompozice jsou košaté, rozvedené do celé řady instrumentálních meziher, nekulminují v refrénech, při nichž se chlapi chytí kolem ramen a spustí sborové óóóó, přičemž pocintají pivem všechny okolo. Sólové pasáže jsou bohaté na zvraty a melodické motivy. V něčem mají blízko třeba k rozmáchlému rukopisu Andyho LaRocquea či Hanka Shermanna.

To neznamená, že se Rakušané vyhýbají chytlavým melodickým prvkům, ale jejich přirozeností je změna a posun, variace a odbočky. Pro někoho to může být rušivé, neboť WILDHUNT nejsou v žánrovém slova smyslu chytlaví. Jejich songy si nebudete notovat. Lehce nosový Wolfgangův hlas se nepouští do žádných ekvilibristik. Nedisponuje extra zajímavou barvou ani rozsahem, ale k hudbě WILDHUNT, která je neokázalá sama o sobě, sedí dobře.

Navíc na rozdíl od mnoha souputníků, kteří lepí klišé vedle klišé, jsou texty alba opravdu poutavé a smysluplné. Pojem „Aletheia“ odkazuje hluboko do filozofické historie, až k Parmenidésovi a jeho pojetí „ne-skrytosti“ jako neměnného bytí. Odtud prochází přes platónskou filozofii až k Heideggerově odkrytí bytí. Obal desky zachycuje ikonograficky Aletheiu jako odhalující se ženskou postavu, která vystupuje ze symbolické studně poznání. Texty pak pracují s celou řadou dualit, především rozporem mezi pravdou a institucionalizovaným klamem, motivy uvězněné mysli, která ale baží po poznání. Zatímco jiné heavy metalové kapely vybízejí k řevu a deklamaci, WILDHUNT nabádají k touze po prozření a bedlivému zkoumání sebeklamů.

V množství heavy metalových pravd, které proudí ze všech stran, stále více cením kapely inklinující k určité svéhlavosti a osvobozenosti od konvencí. WILDHUNT nenatočili nijak přístupnou desku, která chce hladit po srsti. Je to album, které člověk doceňuje mnohem víc jako celek než jako jednotlivé části. Navzdory tomu má „Aletheia“ svou specifickou gradaci. Podobně jako každé dobré symposion dospěje i tohle album v závěrečné „Sole Voyage“ k přesvědčivé syntéze všech dílčích argumentů. Rozpory jsou na moment smířeny, tvrdost bytí obnažená. Je čas obrátit do sebe džbán vína a dát finálně za pravdu Thákurovi: Nejvyšší moudrost jest opíti se a přijíti ve psí!