Talentovaný Ital THOMAS RAGGI skýtá naději pro všechny, kteří se dlouhodobě obávají o budoucnost poctivého rocku. Abych to hned na začátku upřesnil, mladý kytarista na svém debutu „Masquerade“ nepřichází s ničím šokujícím, dříve neslyšeným nebo snad inovativním. Vlastně si myslím, že deska občas trpí neduhem téměř všech výrazných krotitelů šesti strun, kteří si do studia zvou nekonečné množství hostů z hudební branže. Výsledkem takového přístupu bývá určitá roztříštěnost materiálu, jako v případě alba „Slash“ od stejnojmenného kytaristy, nebo naopak překvapivá soudržnost zaštítěná dominantním zvukem klíčového nástroje, což je pro změnu případ Tonyho Iommiho a jeho debutového výkopu „Iommi“. Deska „Masquerade“ je dle mého úsudku kombinací obou uvedených příkladů. Obsahuje čitelný kytarový podpis blonďatého Itala, ale materiál nabízí i slabší rocková čísla. Pozitivem alba je střízlivá stopáž a rovněž fakt, že ačkoliv jednotlivé písně nezaujmou originalitou, jsou nahrané s neskrývanou chutí.

Od domovské kapely MÅNESKIN, z jejichž stáje si THOMAS RAGGI odskočil, jsem ještě donedávna neslyšel ani notu. Vítězové Eurovize z roku 2021 přitom mají na kontě již tři studiová alba a co jsem se tak dočetl, v Evropě jsou velmi populární u mladých posluchačů. Všechna čest. Šířit rockovou osvětu je záslužná činnost. Po svižném průzkumu jejich posledního alba „Rush!“ mi nicméně došlo, že fanouškem Italů se nikdy nestanu. Monotónní variace na zažité postupy a okaté citace slavnějších hudebních těles bez jakékoliv přidané hodnoty činí ze skupiny MÅNESKIN spíše povrchní rockový revival, nežli sebevědomou skupinu plnou nápadů (první dvě desky jsou prý výrazně lepší). Na druhou stranu, proč ne? Pokud mládež poslouchá takový rock, pak je to určitě lepší, než kdyby konzumovala třeba rock křesťanský, že?

Vtípky stranou. Podstatné je, že nejvýraznější článek skupiny před několika měsíci zatoužil po sólovém hudebním vyjádření a nalezením identity. Výsledkem splněného přání je právě album „Masquerade“, které vyšlo v prosinci loňského roku a nad jehož produkcí držel ochrannou ruku samotný Tom Morello (RAGE AGAINST THE MACHINE, AUDIOSLAVE). V rozhovorech k propagaci zbrusu nového materiálu THOMAS RAGGI opakovaně hovořil o snaze spojit různé generace hudebníků a skrze experimentování s rockovým žánrem získat vlastní nezávislost. V konotacích předešlé věty je album doslova prorostlé účastí nejrůznějších hostů, a to jak z řad starých veteránů, tak mladé krve. To všechno zní jistě ambiciózně a bombasticky, ale co si budeme povídat. Důležitější než obal, marketing a kecy okolo je samotný materiál. Tedy k věci.

Otvírák „Getcha!“ doslova vykopává dveře z pantů. Staromilský crossover s punkovou úderností a pozdním devadesátkovým grunge feelingem. Šlapavá basa a kytara jsou srostlé, hostující Chad Smith (RED HOT CHILI PEPPERS) se svou bicí artilerií hrne celý song před sebou, energie odkapává z reproduktorů. Třešničkou na dortu je drzý projev zpěváka Nica Cestera z australských JET. Za tři minuty je po všem. Druhá „Keep The Pack“ nazpívaná RAGGIm osobně má trochu vzdušnější nádech, ale základ opět stojí na řízném rockovém riffu. Píseň potěší i přímou účastí Morella (ne poprvé a ne naposled). O typické kytarové kejkle tedy opravdu není nouze. Ve středním tempu plující „Lucy“ je zahalena do jemného gotického závoje. Jde přesně o ten typ písně, která okamžitě pronikne do vaší myslivny, aby však po třetím poslechu začala trochu lézt na nervy. Chápu pozici singlu. Z dramaturgického hlediska to dává smysl, nehledě na zasněný projev mladé zpěvačky Taylor Cameron Upsahl. Zkrátka jednoduchý song s výrazným refrénem, jehož účelem je obsadit nějaké ty vyšší příčky v rádiových žebříčcích. První polovinu uzavírá nejdivočejší položka nahrávky „Cat Got Your Tongue“ s nepřeslechnutelným vkladem Sergia Pizzorna (THE SLP, KASABIAN), kde kromě vyššího tempa zaujme i rozverná funky koncovka.

Co by to bylo za rockové album bez balady? Ta zdejší nese název „For Nothing“ a jde o druhou věc, kterou ústřední kytarový principál obdařil svým hlasovým doprovodem. Není vůbec špatná, ale novodobý oplodňovák se z ní asi nestane. Něco podobného, leč v přesvědčivějším provedení mají na skladě THE CULT či VELVET REVOLVER, což hádám dává smysl vzhledem k tomu, že autorsky se na písni podílel bubeník Matt Sorum. Coververze hitovky „You Spin Me Round“ od britské new wave skupiny DEAD OR ALIVE má sice stále odér protivného kolovrátku, ale rockový facelift jí rozhodně svědčí, nehledě na šťavnatý přínos zpěváka a kytaristy Alexe Kapranose (FRANZ FERDINAND). Natlakovaná „The Ritz“ se opírá o charismatický vokál Luka Spillera z glamrockové úderky THE STRUTS. Dobrá věc překypující pozitivní náladou, energií a svižným refrénem poháněným kanonádou bicích. A máme tu finále. Praskavé syntetické zvuky, kytarové efekty, dunivé údery do basového škopku. Keith Andrew Palmer známý pod svým uměleckým jménem MAXIM REALITY nabízí moderně znějící fúzi. Je libo THE PRODIGY v rockovém balení? Rozlučka „Fallaway“ takové očekávání splní bezezbytku.

A je to. Za sedmadvacet minut je vymalováno. Největší předností desky „Masquerade“ je plně kontrolované ego hlavní hvězdy. THOMAS RAGGI nemá potřebu vrhat stín na své kámoše z branže. Produkční idea nepochybně cílila na kolektivní semknutost, ve které týmový „orchestr“ burácí o poznání hlasitěji. Nikdo příliš nevyčnívá ani nezaostává. Pro falešnou okázalost zde není místo a opravdu si nemyslím, že se RAGGI snažil o objevení svatého grálu. Tuhle výzvu už před ním dávno učinili jiní. A přesně o to jde. Italský kytarista ctí legendy žánru a do ozvěn minulosti vkládá vlastní pohled na věc. Někdy to vyjde skvěle, občas se dostaví zaskřípání či oprávněný pocit déjà vu, ale upřímná radost z hraní dokáže vyvážit nedostatky. Alespoň v mých uších určitě. Pochválit musím i parádní kytarová sólíčka bohatá na efekty, hmatníkové sprinty a časté změny nálad. Někdo by to jistě nazval cirkusáctvím, já s tím však nemám nejmenší problém. Vždyť i tu jinak prvoplánovou „Lucy“ umí RAGGI svým nástrojem pěkně rozsvítit.

Co dodat závěrem? Avizovaný pokus o spojení různých generací padl dozajista na úrodnou půdu. Kupříkladu mladý baskytarista Hama Okamoto z japonské kapely OKAMOTO'S, v jednom interview prozradil, že možností držet rytmus s legendou jakou je Chad Smith si splnil dávný sen. Mladí i zkušení hrající ve jménu sdílené vášně k rockové hudbě. Romantická, možná až kýčovitá věta. Pokud ale nahrávka šlape tak spolehlivě jako „Masquerade“, nemám důvod takové představě uvěřit. Úvodní konstatování této recenze jsem myslel doslovně. THOMAS RAGGI skýtá opravdu naději pro poctivý rock, ale mám dojem, že jeho zlomová nahrávka teprve přijde. „Masquerade“ je solidní přehlídkou skvěle zahraných rockových pecek i výmluvnou demonstrací schopností italského kytaristy, který nemá problém spolupracovat ve prospěch celku. Inovativní přístup však hledejte jinde. „Masquerade“ neurazí, nenadchne, ale dobře se poslouchá.