Výstřední sídlo koupající se ve třpytu stříbrného měsíce je v obležení reportérů, policistů a lékařů. Uvnitř se schyluje k velké události. Reflektory svítí, kamery vrčí, všichni jsou na svých značkách. Povel „akce“ uvede do pohybu zrod posledního záběru. Toho nejlepšího záběru ze všech. Nalíčená Norma Desmond pomalu sestupuje po schodech. S elegancí hada ladně klouže mezi netečně postávajícími novináři a uniformovanými muži. Zcela odtržená od reality dojde do přízemí, děkuje všem okolo a dojímá se. Pak pohlédne na režiséra a pronese slavnou repliku: „Dobře, pane DeMille, jsem připravena na svůj detailní záběr.“ Kráčí vstříc objektivu, kolem ní se stahují policisté a obraz tmavne. Vůbec jí nedochází, že její čas dávno pominul. Neuvědomuje si, že tohle všechno není skutečné natáčení a možná i zapomněla, že před pár minutami spáchala vraždu.

Střelba do vlastních řad

Pod drobnohledem aktuální doby, v níž hollywoodské hvězdy skloňují obavy o umělé inteligenci, která jim jednoho dne ukradne práci, působí kousavý Sunset Boulevard (1950) režiséra Billyho Wildera až podezřele nadčasově. Neutuchající vzestup moderních technologií možná opravdu odkrývá předzvěst věcí budoucích. Prognózu o konci jedné éry a nástupu nové, pod jejíž záštitou nahradí drahé herce jejich dokonalé virtuální repliky. Do černobílých barev oděná obžaloba Hollywoodu z 50. let se satiricky dotýká něčeho podobného. Pomocí filmové magie a precizního scénáře reprodukuje formativní důsledky po nástupu zvuku, který z herců němé éry udělal prachem zanesené relikvie. Nebo minimálně z těch méně přizpůsobivých. Sunset Boulevard si ale za cíl nebere jen detailní zprostředkování štiplavě vtipného portrétu jedné vyhaslé hvězdy. Ve skutečnosti jde o stále platné obnažení neúprosného filmového soukolí. O obnažení ostrých ozubených koleček nenasytně požírajících slabé a posilujících bezohledné. Dnes si sice může každý dělat srandu ze všech a ze všeho, avšak Billy Wilder přišel se svou nekompromisní fackou v době, kdy se „továrna na sny“ nacházela ve zlatém věku, což mu vyneslo cejch nevděčného drzouna, který kope do něčeho, co modelovalo jeho kariérní růst.

V hlubokém nitru tohoto originálního noirového snímku ustupují letmé humorné paprsky znepokojivým stínům, ale daleko zajímavější než poměr žánrových přísad je jeho odolnost vůči časovým proměnám. Osobně mívám problémy s určitými archaismy a zastaralými postupy u obzvláště letitých filmů. Černý šperk Billyho Wildera však zůstává dokonale svěží. V době uvedení působila extravagantní hlavní hrdinka Norma Desmond na určitou část kritické obce přehnaně. Její zlomená aura vysloužilé hvězdy, zubožený psychický stav a charakter vyhnaný do tragikomického extrému byl pro některé až příliš velkým soustem. Po šestasedmdesáti letech od premiéry, kdy komerční kinematografie vydělává nepředstavitelné částky, se karta obrací. Díky medializaci a sociálním sítím jsme svědky nedůstojného rozkladu mladých i zasloužilých hereckých osobností, ze kterých jsou filmová studia schopná strhnout prvotní lesk a učinit z nich ponížené loutky či zapomenuté harampádí z blešího trhu. Vzpomeňme na jména jako Lindsay Lohan, Amanda Bynes či Shia LaBeouf.

Ještě dávno před sebereflexivní hříčkou Hráč (1992) a postmoderní noční můrou Mulholland Drive (1997) přišel Wilder s vůbec prvním svědectvím o odvrácené straně Hollywoodu. S odhalením symbiotického vztahu mezi producenty, herci a scenáristy, pod kterým bují vředy plné prospěchářství a parazitismu. V srdci tohoto nemilosrdného stroje na peníze stojí Norma Desmond se svým majetnickým apetitem, šílenstvím a teatrálními pózami. Žena žijící minulostí, jejíž mysl se zasekla v okamžiku své největší slávy.
Jelikož společnost Magic Box u nás v minulém roce vydala sběratelskou edici filmu Sunset Boulevard v restaurovaném 4K UHD rozlišení, přišel ideální čas na jeho připomínku. Obzvláště ve vichřici současných válek mezi starými hollywoodskými studii a rostoucí dominancí streamovacích gigantů bude nahlédnutí do zlatých časů filmového průmyslu nejen nostalgické, ale i pragmatické. Jak totiž zjistíme, některé věci zůstávají neměnné.

Velikán ze starých časů

Emigrant a Žid rakousko-uherského původu, který navzdory svému zázemí rozuměl Americe lépe než leckterý Američan. Kdo ví? Možná, že to byl právě ten odstup, jež Billyho Wildera naučil oddělovat iluze a sny od tvrdé reality. Do země neomezených možností přicestoval počátkem 30. let. Jednu kapsu měl sice prázdnou a druhou vysypanou, ale ani finanční nouze a mizerná angličtina mu nezabránily, aby si začal přivydělávat jako ghostwriter. Jak toho dosáhl? Disponoval vysokou mírou inteligence, měl cit pro psaný dialog a jízlivý humor. Učil se doslova za pochodu. Brousil jazykové schopnosti, pozoroval práci úspěšnějších a snažil se pochopit hollywoodský mechanizmus. Po nástupu do studia Paramount Pictures, které mělo odjakživa vřelý vztah k evropským emigrantům, nastartoval Wilder svou kariéru naplno. Jako člověku zvenčí mu rychle došlo, že cesta na vrchol vede jedině skrze napojení na někoho, kdo už v hollywoodských botách umí chodit a podrážkami rozrážet ty správné dveře. Ve 40. letech proto navázal spolupráci s již zajetým americkým scénáristou Charlesem Brackettem. Tím započalo relativně krátké, leč intenzivní partnerství dvou talentovaných scénáristů.

Brackett byl spíše architektem dramatických rovin, Wilder mistrem dialogů, ale rovněž i rýpavým cynikem a provokatérem, jenž rád testoval hranice takzvaného Haysova kodexu (soubor pravidel pro morální obsah filmů v Hollywoodu). Kostry příběhů vznikaly hezky postaru, tedy v jedné místnosti u jednoho psacího stroje. Idylka? Ani náhodou. Hádky, přepisování, bolestné kompromisy. Šlo však o hnací motor, který plodil parádní, zpočátku spíše komediálně a romanticky laděné příběhy, jak dokazuje dvojice snímků Brána ke štěstí (1941) a Gangsterská nevěsta (1941). Billy Wilder však po čase začal trpět prokletím nemalého množství scénáristů. Nesl velmi nelibě, když režiséři ohýbali jeho pracně budované příběhy, škrtali a měnili vyznění dialogů. Rapidní přehodnocení priorit přišlo záhy. Pokud chce mít nad svými scénáři kontrolu, bude se muset stát tím, kdo sedí na režijní židli. Studio váhalo. Excelentní scenárista? Jistě. Ale režisér? Cizinec, sarkastický vtipálek a nulová režijní praxe k tomu. Těžko říct, jaký směr by životní cesta Wildera nabrala, nebýt Charlese Bracketta, který se za svého parťáka postavil.

Neústupný suverén

Nastalá situace měla zhruba následující podobu. I přes počáteční váhavost studia dostal Wilder povolení natáčet filmy dle svých autorských scénářů, ale Charles Brackett mu musel koukat přes rameno jako určitá pojistka. Doslova být na place jeho stínem. Souhlas. Risk se štědře vyplatil. Režijní komediální debut Zuzanka v nesnázích (1942) u publika zabodoval. Ačkoliv v sobě snímek ukrýval jedovatý podtext a pohrával si se sexuální podvratností, byl současně divácky přístupný, neotřelý a s perfektně rytmizovanými dialogy. Na začátek 40. let docela odvaz, vezmeme-li v potaz, že po hlavní ženské hrdince, která se vydává za nezletilou, toužebně prahne dospělý muž. Šlo rovněž o první film, v němž Wilder část humorných scének a nedorozumění postavil na převlecích a lžích, což jak někteří z vás jistě vědí, naplno zužitkoval o sedmnáct let později. Producenti si mohli oddechnout a Wilder získal větší volnost. Své nové role se zhostil až překvapivě hladce. Skoro jako kdyby filmy točil odjakživa. S různými žánry neměl problém. Válečně laděných Pět hrobů u Káhiry (1943), noirové kousky Pojistka smrti (1944), Ztracený víkend (1945), či romantická komedie Zahraniční aféra (1948).

Čím více získával Wilder pevnou půdu pod nohama, tím spolupráce s Brackettem uvadala. Konzervativní milovník Hollywoodu, jakým Brackett bezesporu byl, se stále častěji střetávala s drzostí a cynismem, který dravý režisér promítal do svých příběhů. Respekt a láska k filmařskému průmyslu proti znechucení nad přetvářkou, falešným leskem a nekompromisním byznysem. V této mimořádně vypjaté atmosféře se pod rukama obou tvůrců začal rodit scénář k filmu Sunset Boulevard. Jablkem každodenních šarvátek byl právě rozdílný pohled na Hollywood jako hlavní téma. Wilder pomocí psacího stroje zaníceně pitval nenáviděné producentské praktiky, přiléval nihilismus do otevřených ran a zesměšňoval ruku, která mu paradoxně dala živobytí. To málo, co Brackett pracně vybojoval, nemohlo zakrýt sžíravý výsledek. Hollywood prezentován jako studený hřbitov ztracených snů. Sunset Boulevard se stal definitivně poslední spoluprací mezi dvěma talentovanými, intelektuálně však diametrálně odlišnými tvůrci.

Dům duchů

Hotový scénář byl v podstatě shlukem úvah, nad kterými Wilder přemítal ještě v dobách, kdy se potuloval ulicemi Berlína a hltal vše, co knihkupectví a tiskoviny nabízely o americké kultuře. Na severozápadním rohu ulice Sunset Boulevard vyrostlo roku 1911 jedno z vůbec prvních filmových studií jménem Nestor Film Company. Skromné zisky pracovníků od ateliérů a herců začaly raketově růst. Z producentů se stávali dravé štiky hájící svá teritoria a herci získali hvězdný status. Rostoucí divácký zájem učinil z kinematografie fenomén. V okolí proslulé ulice vyrůstaly luxusní vily a kýčovitá rodinná sídla úspěšných herců, jako houby po dešti. Koncem 40. let už se Wilder po Los Angeles procházel osobně. Svět filmu se pohnul kupředu, ale ty honosné stavby tam byly stále. Jako tiší svědci starých časů. Mnohé z nich obývaly vysloužilé hvězdy němého filmu. Wilder se sám sebe ptal, jak asi ti někdejší velikáni stříbrného plátna žijí? Co dělají teď, když jejich vlak dávno opustil nástupiště? Právě z této myšlenky vyklíčila kostra příběhu o zapomenuté herecké hvězdě, která sice ztratila slávu, ale nikoliv fanatickou víru v sebe sama.

Billy Wilder do hlavní role potřeboval někoho autentického. Někoho, kdo by elegantně vystihl plošný soumrak němého filmu. Režisér oslovil celou řádku hereček. Clara Gordon Bow, Greta Garbo, Pola Negri, Mary Pickford atd. Některé měly problém s uchopením scénáře, jiných se oslovení pro takovou roli dotklo a našly se i herečky, pro něž byl příchod zvuku natolik citlivou kapitolou života, že už s filmem nechtěly mít nic společného. Vybraná Gloria Swanson - opravdu kovaná legenda němé filmové éry - se zpočátku trochu vzpouzela kvůli nutnosti absolvovat kamerové zkoušky. Nechápala, proč má podstoupit konkurs, když pro studio Paramount Pictures natočila za své slávy tolik úspěšných filmů. Vidina štědré výplatní pásky a kvalita scénáře ale nakonec dokázaly zvítězit nad raněným egem. Roli neúspěšného scenáristy a současně hlavní mužskou postavu ztvárnil William Holden. V počátcích kariéry nadějný objev, leč na konci 40. let poněkud stagnující herec, kterého milovníci drsných westernů budou znát především jako vysloužilého psance Pika Bishopa z Divoké bandy (1969). Dá se říci, že vyčpělý scenárista Joe Gillis do značné míry zrcadlil zaseklou kariéru Holdena, což bylo přesně to, co Wilder hledal.
Snímek Sunset Boulevard vznikal v průběhu roku 1949, přičemž hlavní natáčení se rozprostíralo mezi dubnem a první polovinou června. Většinu interiérů poskytly ateliéry Paramount Pictures. Ve filmu si "zahrála" i slavná oblouková vstupní brána studia. Ikonická vila, ve které živoří pološílená Norma Desmond, byla skutečná. Nesla jméno William O. Jenkins House a nacházela se na adrese 641 South Irving Boulevard, Los Angeles. Stejnojmenný americký obchodník a milionář žil ve vile se svou rodinou pouze jeden rok. Pak zmizel do Mexika a od roku 1926 zůstalo sídlo na dalších deset let prázdné. Není divu, že lidé ze sousedství přejmenovali opulentní stavbu na „Dům přízraků“. Roku 1957 byla vila srovnána se zemí, ale díky snímku Sunset Boulevard a buřičskému dramatu Rebel bez příčiny (1955) zůstává její podoba navždy zakonzervovaná ve filmových drážkách.

Vlivem dotáček, úprav a náročného střihu se film Billyho Wildera do kin dostal až 10. srpna 1950, což nebylo nic neobvyklého. Téměř každý studiový film tehdy podléhal opakovaným testovacím projekcím, kde se sledovaly reakce diváků a vychytávaly případné mouchy. Předpremiéra se konala ve městě Evanston, stát Illinois. Nervozita se dala krájet. Především Charles Brackett byl jako na trní. Původně film otevírala morbidně pojatá scéna v márnici. Mrtvola hlavního protagonisty popisovala ostatním studeným kolegům svůj životní osud. Vskutku originální prolog pro retrospektivní vyprávění. Jelikož diváci reagovali smíchem v Evanstonu, Poughkeepsie i v Great Neck, přišly na řadu ostré nůžky. Právě takové detaily dělají mnohdy rozdíl mezi klasikou a komerčním propadákem. Po vyhlazení posledních hran mohlo konečně přijít slavnostní entrée s poměrně nečekaným zvratem. O něm ale až za chvíli.

Skanzen vybledlých vzpomínek

Co si o Hollywoodu režisér Billy Wilder zhruba myslel, naznačuje již první záběr. Název se neobjeví na modrém nebi ani pod kuželem zářícího reflektoru. Tučně vyvedený nápis Sunset Boulevard na nás hledí ze špinavého chodníkového obrubníku, jen kousek od odtokového kanálku, kudy se dešťová voda ubírá do zčernalých vnitřností zatuchlé stoky. Nastavení tónu je zřejmé. Spíše než lesk a zlato přinesou následující minuty tmavé kouty a sarkastické úšklebky. Vzápětí přichází slavná sekvence s jízdou policejních hlídek. Dynamické švenkování kameramana Johna F. Seitze podtrhuje dramatický efekt. Vidíme vilu a vedle ní zahradu s bazénem. Na jeho hladině spočívá mrtvola muže. Kolem bazénku se ochomýtá několik uniformovaných policistů a koroner. Začínáme od konce. Pointou je pravděpodobně vražda. Doprovodný voiceover patří mrtvole na hladině. Zpoza mokrého hrobu nám hlas slibuje odvyprávět celý příběh. Bez příkras, bez novinářského zveličování. Jen tvrdá fakta.

Joe Gillis (William Holden) je neúspěšný scenárista průměrných filmových škvárů. Sice má na co vzpomínat, ale ozvěny lepších časů už dávno pokryla rez. Nyní ho dohání krutá realita. Nový scénář studio odmítlo, sotva zvládá zaplatit činži a na krk mu dýchají exekutoři, kteří si brousí zuby na jeho vůz. Smířený muž usedá za volant a snaží se dravce setřást ze zad. Po kratší honičce sjede pronásledovaný hrdina z hlavní cesty a zamíří k zdánlivě opuštěné majestátní vile na Sunset Boulevard. Prázdný bazén, vysoká tráva, nepořádek. Usedlost duchů? Ne tak docela. Uvnitř žije někdejší královna němého filmu Norma Desmond (Gloria Swanson). Není sama. Společnost jí dělá stoický sluha Max von Mayerling (Erich von Stroheim) a šimpanz. Tedy přesněji pouze sluha, neboť primát nedávno zemřel a paní domu se domnívá, že Gillis je řemeslník, od něhož si objednala malou rakev. Je to zvláštní, skoro až bizarní výjev. Chvilku trvá, než Gillis ve výstřední dámě rozpozná onu slavnou herečku. Své prozření stvrdí konstatováním: „Jste Norma Desmond. Bývala jste velká.“ Dáma v černém povýšeně odpoví: „Jsem stále velká. To filmy se zmenšily.“

Vnitřní prostory sídla připomínají uzavřenou konzervu. Je to prachem zanesený skanzen všeho, co kdysi slavnou herečku tvořilo, přičemž ona sama je přežívajícím artefaktem. Dekadentní výzdoba, fotografie, filmové rekvizity, různá ocenění, soukromý kino sál, kde se promítají jen filmy z němých časů. Dvě dekády úpadku. Dvě desetiletí v zapomnění. Přesto se zdá, že účinky prošlých let skrze studené zdi nepronikly. Pro herečku zůstává sláva všudypřítomná. Vždyť jí několikrát do měsíce chodí desítky dopisů od věrných fanoušků (dopisů, které pro ni ve vší diskrétnosti píše sluha Max). Norma zpozorní, když zjistí pravdu o tajemném cizinci. Chystá velkolepý návrat na scénu a hodlá bojovat moderními postupy. Svým autorským scénářem. Gillis pochopitelně vidí, že dámu ve středních letech pomalu opouští zdravý rozum. Instinkty mu velí odejít, ale snad z úcty nakonec souhlasí a na scénář se podívá. Je to učiněná katastrofa, což si taktně nechá pro sebe. Naznačí jen nutnost nemalých úprav. Jelikož je prakticky na hraně osobního bankrotu, přijme od bývalé hvězdy nabídku. Nastěhuje se do jednoho z pokojů a za stálého platu bude scénář vylepšovat. Tím se začíná formovat zvláštní vztah dvou lidí ze stejné branže, v němž jeden prvek symbolizuje ztracenou minulost a ten druhý pokrok.

Scenárista, který si připadá jako Alenka v říši divů, zpočátku nemusí nic řešit. Stává se z něj gigolo bez nutnosti poskytování sexuálních služeb. Norma se o svou hračku náležitě stará. Šatí ji, platí ji, poskytuje jí střechu nad hlavou. Není to špatné, ale jakmile začnou být požadavky sebestředné hostitelky až příliš extrémní, pocítí Joe omezený prostor zlaté klece. Potřeba kyslíku se stává akutní. Obzvláště když scenárista pochopí, že se do něj Norma zamilovala. Potřebným ventilem se stává pohledná editorka Betty Schaefer (sympatická Nancy Olson) pracující pro Paramount, která je přesvědčena, že určité pasáže v odmítnutém scénáři Gillise mají potenciál. Během silvestrovského večírku uvnitř vily (kde jediným hostem je pouze on) dojde k rozepři. Gillis hysterickou Normu opouští, setkává se opět s Betty a společně plánují napsání zbrusu nového scénáře. Jakmile ale zavolá Maxovi, aby mu laskavě sbalil věci, dozvídá se, že si Norma podřezala zápěstí jeho břitvou. Drsný, leč funkční způsob, jak si nad scenáristou udržet moc. Stejně jako se kinematografie od určitého okamžiku stala plně závislá na zvuku, je i Norma patologicky připoutána ke Gillisovi. Jejich vztah se od té doby stává tělesným.

I přes scénáristův návrat do náručí vyhaslé hvězdy se pomalu naplňuje osud neodvratné tragédie. V jedné z nejvíce fascinujících scén se Norma vrací do studií Paramount. Je přesvědčena, že nepřijatý telefonát se týkal jejího scénáře, o který se producenti jistě perou. Nemíní ztrácet čas. Vyráží rovnou do míst dávných úspěchů. Ve studiových ateliérech dochází k záchvěvu ztracené slávy. Staří kolegové, osvětlovači i maskéři Normu poznávají. Herečka si chvilkový obdiv užívá a režisér Cecil B. DeMille (hrající sám sebe) nemá to srdce, aby jí oznámil, že produkce ve skutečnosti volala kvůli pronájmu jejího ručně vyrobeného automobilu z 20. let. Stejně jako sluha Max se i DeMille stává tkalcem pavučiny iluzí, do které je blouznivá herečka lapena. Joe se mezitím stále schází s Betty Schaefer. Během psaní scénáře mezi nimi přeskočí jiskra. Na šťastný konec ale Sunset Boulevard nehraje. Gillis je znechucen sám sebou. Vadí mu, jak kolem manipulativní a duševně vyšinuté Normy všichni našlapují po špičkách. Vadí mu celé to přiživování falešné iluze. Jeden velký podvod, jehož je i on sám součástí.

Odmítá s Betty utéct, protože si dobře uvědomuje vlastní morální selhání. Žárlivá Norma odhalí přítomnost mladé scenáristky a zkouší Gillise vydírat. Tomu je vše jedno. Dokonce Betty do sídla pozve a předstírá před ní, že si roli milence užívá. Raněná dívka s pláčem odchází. Joe si balí kufry a je odhodlán vrátit se do Ohia k práci novináře. Ještě před tím však své dočasné živitelce vmete pravdu do očí. Všichni na ní zapomněli, její scénář nemá šanci a Max (ve skutečnosti její bývalý manžel a první režisér) psal po celá léta falešné dopisy. Na mávání zbraní a hrozbu sebevraždou už scenárista nereaguje, ačkoliv tentokrát je výraz ve tváři Normy šílenější než obvykle. Těsně u bazénu se mu do zad zavrtají tři kulky. Scenárista padá do bazénu. Jsme opět na začátku. Dům se hemží policisty, ale ve svých bludech ztracená žena si docela klidně užívá líčení před zrcadlem. Ožije, až když se dozví o přítomnosti kamer v přízemí, které ovládají reportéři. Smutný Max situaci okamžitě využije a s pomocí policie začne na oko "režírovat" poslední záběr. Zvolá „akce“. Světla a kamery hledí na točité schody. Policisté i novináři ztuhnou na místech, zatímco Norma v dokonale mrazivém záběru pomalu sestupuje, kličkuje mezi policisty a užívá si svou poslední scénu. Dole všem poděkuje za účast v novém filmu a s obličejem u objektivu oznámí, že je připravena na detailní záběr.

Billy Wilder natočil ukázkový film noir, ale přitom se nebál pohrát si s pravidly a upravit jeho výrazové prostředky tak, aby odrážely sarkastický výsměch Hollywoodu. Je zde vlastně vše, jen v poněkud jiném nasvícení. Joe Gillis je tím klasickým morálně rozpolceným antihrdinou. Pasivně klidný, oportunistický, bez růžových brýlí. Není to detektiv v dlouhém baloňáku, ale scenárista. Femme fatale tu nemá vizáž krásné mladé svůdnice. Norma Desmond je jiná. Rafinovanější, šílenější a děsivější. Žádná katalogová manipulátorka, jež by si muže ochočila tělem. Přesto však Gillise dokáže postupně izolovat od vnějšího světa, ovládat ho skrze peníze a později i psychický nátlak. A tak je to v díle Sunset Boulevard se vším. Špinavé uličky nahrazuje vila, gangstery střídají bezskrupulózní producenti, blikající neony ustupují starým projektorům a podsvětím se stává filmový průmysl. Wilder použil jazyk tehdy oblíbeného filmu noir, aby s jeho pomocí dekonstruoval hollywoodský mýtus. Originální a především funkční, neboť o elektrizující napětí není nouze.

Je až s podivem, že navzdory stále častějším hádkám na place mezi Wilderem a Brackettem zůstal výsledný plod jejich práce tak komplexní. Asi nejhorší výstup se týkal rozsáhlých omlazovacích procedur Normy v rámci příprav na návrat do studia Paramount. Brackett tvrdil, že jde o vulgární ponížení ženy, kdežto Wilder na zachování celé sekvence trval, jelikož měla názorně demonstrovat, co všechno je člověk ochoten podstoupit kvůli slávě. Vyostřenou rozepři muselo dokonce hasit vedení studia. Právě tehdy Wilder přísahal, že to je naposledy, co s Brackettem na něčem pracoval. Režisér skutečně utahoval šrouby, brousil ostrost dialogů a upravoval vyznění některých scén přímo během natáčecího procesu. Brackett měl limity, které Wilder postrádal, ale jeho snahou rozhodně nebyl laciný šok. Chtěl do snímku vložit tolik pravdy, kolik se do něj jen vešlo. Zobrazit hollywoodské podhoubí v rovině groteskního podsvětí, majícího zhoubný vliv na své ovečky. Norma Desmond pro svůj vysněný záběr vraždila. Právě fakt, že jí touha po objektivech kamer a záři reflektorů dohnala k šílenství, se stal tou pravou šokující pointou. Nikoliv lacinou, přehnanou nebo snad na sílu tlačenou, nýbrž upřímnou a zatraceně hořkou.

Sunset Boulevard ale triumfuje hlavně tím, že funguje na všech myslitelných úrovních. Scénář je perfektní a doprovodný voiceover stylový. Bohatý obsah nabízí hned několik nezapomenutelných scén, překvapuje nápaditou kamerovou prací Johna F. Seitze a přináší nesmrtelné herecké party. Výkon Glorie Swanson osciluje mezi karikaturou, patosem a teatrálním přehráváním bohatým na gestikulaci, tolik typickou pro němé filmy, kde řeč těla nahrazovala řeč zvuku. Její vyšinutá, leč zlověstná žena vamp je pojítkem s dávno ztraceným světem i deformovaným produktem továrny na sny. William Holden je dokonalým protipólem Normy. Míněno chováním, jelikož jeho civilně podaný Joe Gillis se ve skutečnosti od hlavní ženské postavy až tolik neliší. I když jeho profese scenáristy symbolizuje pokrok, on sám je smutným důkazem o tom, že v Hollywoodu mohou zvítězit jen ti nejschopnější. A protože si na rozdíl od Normy svou prohru uvědomuje, sobecky využívá nastalé situace. Jeho finální prozření neomlouvá, že se větší část filmu choval jako parazit. Nešlo o zločince, ale o muže slabého charakteru. Zasloužil si smrt? Film noir se nikdy neptá, kdo je vinen. Norma se stala obětí systému. Joe byl oběť vlastního cynismu.

Detailům a různým paralelám se skutečnými událostmi tehdejšího Hollywoodu bychom mohli věnovat zbytek článku. Natolik je Sunset Boulevard bohatý na významy. Jedinečné jsou třeba veškeré meta vsuvky v podobě lidí představujících sebe samé. Cecil B. DeMille se stal režijní ikonou němé filmové éry, která se dokázala adaptovat novým pořádkům. Jeho epizodní výstup je kouzelný. Stejně tak trojlístek legend ve složení Anna Q. Nilsson, H.B. Warner a Buster Keaton, již si u Normy dopřávají partičku bridže a symbolicky nepronesou jediné slůvko. Sunset Boulevard je zkrátka stále hravé, originální, umně natočené dílko, které stejnou měrou satirizuje, jako děsí.

Nevděčný rebel

Některé historky jsou umělé, jiné mají blízko k mýtům a pak existují i takové, které se staly legendární. Ta následující patří jistě do třetí kategorie. Louis B. Mayer, tehdejší šéf studia Metro Goldwyn Mayer si po slavnostní V.I.P. premiéře filmu Sunset Boulevard nebral servítky. Před svědky se do Billyho Wildera pustil: „Zostudil jsi filmový průmysl, který tě stvořil a živil. Měli by tě potřít dehtem, vyválet v peří a vyhnat z Hollywoodu!“ Jelikož i Mayer byl židovského původu, bral režisér výtku velmi osobně a vyložil si ji tak, že zmíněným vyhnáním z Los Angeles měl ředitel studia na mysli návrat do Německa. V době dozvuků holocaustu opravdu nevhodně volená slova. Dopálený režisér filmového magnáta stručně a jasně poslal do míst, kde slunce nesvítí. Wilderovo rezolutně pronesené „Go fuck yourself“ zní dnes možná úsměvně, ale v roce 1950 šlo o vydatnou novinářskou baštu. Ostrá reakce Mayera především naznačila, jak různorodě bude Sunset Boulevard působit na ty, do kterých se navážel.

Ostrou premiéru měl 10. srpna 1950 v newyorské čtvrti Midtown Manhattan, konkrétně v kině Radio City Music Hall. Ve velkých městech slavil úspěch, těmi menšími prošel prakticky bez povšimnutí. Lidé z branže na přelomový snímek pohlíželi buď nahněvaným úkosem, nebo si naopak cenili odvahu, s jakou se Wilder odhodlal poukázat na neúprosné hollywoodské praktiky. Kritická obec film přijala bez výhrad. Velkou chválu kromě režie sklidil i pokrokový John F. Seitz. Kupříkladu pro záběr ze dna bazénu, který měl zachytit mrtvou tvář zavražděného Gillise, se vůbec nemuselo použít náročné a nepříliš spolehlivé potápěčské vybavení. Šikovný kameraman a studiový designér John Meehan přišli s geniálně prostým řešením. Umístili na dno velké zrcadlo. Kamera tedy stála na okraji bazénu a divák sledoval odraz v zrcadle.

Film získal jedenáct nominací na Cenu Akademie a tři z nich dokázal proměnit. Nejlepší scénář, výprava a podmanivý hudební doprovod Franze Waxmana. V kuloárech dlouho kolovala domněnka, že více sošek snímek nezískal jen proto, jak moc byl pro některé vlivné studiové hráče nepohodlný. Na Oscara nominovaná Gloria Swanson už sice v následujících letech nic lepšího nepředvedla, avšak Sunset Boulevard se stal překvapivým zmrtvýchvstáním zašlé slávy. Škoda, že její nezpochybnitelný talent a smysl pro komično nedokázal někdo patřičně rozvinout v dalších filmech. Naopak William Holden suverénně dokázal, že s ním svět kinematografie musí do budoucna počítat. Holden nesnášel hollywoodské pózy, přetvářku a studiové hry. Ačkoliv rád říkával, že filmy točí hlavně pro peníze, býval výbušný a měl celoživotní problémy s alkoholem. Vždy do svých sebedestruktivních postav vkládal nemalou část sebe, což mu v roce 1953 přineslo Oscara za hlavní herecký výkon ve válečně pojaté komedii Stalag 17.

Absolutní klasika

Billy Wilder je vnímán jako titán zlatého Hollywoodu. Svého cynismu, ostrovtipu a provokací se nikdy nevzdal. Získal celkem sedm Cen Akademie, a to v nejrůznějších kategoriích. Vítězil jako scenárista, režisér i producent. Slavná převlékací taškařice Někdo to rád horké (1959) byla několikrát vyhlášena nejlepší komedií všech dob. Nejdůležitějším dílem jeho pozoruhodné kariéry je však v mých očích Sunset Boulevard, který byl v roce 1989 umístěn do The Library of Congress jako součást amerického kulturního dědictví pro svůj kulturní, historický a estetický význam. Jde dost pravděpodobně o nejlepší dílo o hercích, filmařích a Hollywoodu všeobecně. Možná znepokojivé, mírně nihilistické, ale upřímné a brilantně natočené. Wilder popadl zrcadlo a jako první režisér svého druhu jej nastavil proti továrně, kde se sny údajně mění v realitu. Pokřivený odraz nebyl každému po chuti, ale nikdo jej nemohl popřít. Sunset Boulevard je dílem o pomíjivosti času. O tom, jak se lidé stávají otroky filmařského průmyslu. Norma a Joe jsou odstrašujícím příkladem. Tragičtí, komičtí, odsouzení k záhubě. Pokud se poohlédneme po osudech některých současných hvězd a hvězdiček, pak si jen potvrdíme, jak moc je mistrovské dílo Billyho Wildera nadčasové.