BEYOND THE BLACK vznikli před více jak deseti lety a vezli se na odkazu NIGHTWISH a WITHIN TEMPTATION, přesto jejich první dvě alba měla svou kvalitu. Mezi první a druhou nahrávkou došlo ke kompletní obměně sestavy s výjimkou zpěvačky Jennifer Haben. To se však na stylu příliš neprojevilo. Za autorstvím naprosté většiny materiálu stojí dvojice producentů Hartmut Krech a Mark Nissen (zpočátku trojice s Hannesem Braunem a některými dalšími osobami v pozadí včetně slovutného Saschy Paetha), přičemž Jennifer Haben se mezi autory objevila jen občas a kupříkladu kytarista Nils Lesser a později Tobi Lodes s Chrisem Hermsdörferem působili pouze jako interpreti. Až u pozdějších alb je mezi autory (kterých je pro každou skladbu čtyři až šest) vedená i Jennifer Haben a Chris Hermsdörfer. Ostatně první sestava byla zformována čistě jako koncertní kapela až po nahrání alba. Celé to tak zavání produktem ušitým na míru posluchačů a zřejmě ani kapelnice sama tam nemá hlavní slovo. Ale nač se v tom dál pitvat, nebyla by to první takto fungující kapela. Svou kvalitu to má a slušný zástup posluchačů a fanoušků také (zdravím Rudiho). A především, koncertní sestava je velmi aktivní a postupně si buduje slušnou reputaci. Naší zemi navštěvují pravidelně, letos vystoupí na festivalu Metalfest Open Air.

Poprvé jsem se s kapelou setkal jako s předskokanem pro EPICA a POWERWOLF před skoro deseti lety. Tenkrát jsem si z jejich vystoupení odnášel pozitivní pocity a následně se i vrátil k jejich dvěma prvním deskám. Když jejich tvorbu shrnu narychlo, tak první dvě alba byla vcelku svěžím závanem a obsahovala slušné množství pěkných písní i vysloveně hitů. Přičemž to druhé dodnes považuji za nejzdařilejší. Poté jim však začala docházet šťáva a takové „Hørizøns“ už bylo celkem slabota. Překvapivé však bylo eponymní album vydané před třemi lety, kde se znovu odrazili. Svou roli v tom zřejmě sehrál i covid, který pomohl mnoha kapelám tím, že je přinutil na chvíli zastavit koncertování a donutil je se v klidu soustředit na komponování a vůbec přemýšlení nad vlastní tvorbou. Sice tou dobou už zněli hodně podobně jako WITHIN TEMPTATION, ale solidní písně tam byly. Nepochybně bylo významné i to, že se vrátil Sascha Paeth coby producent. Novinka je však už opět bez něj.

Na aktuálním albu pokračuje trend posledních let, tj. že se svým výrazem stále více přibližují WITHIN TEMPTATION. Dále jsou patrné až přehnané studiové úpravy. Hudba samotná je v základu celkem strohá, jenže je obalena do mnoha vrstev studiových efektů, elektroniky i elektronických hlasů, které to mají oživit („The Flood“). Ve skladbě „Let There Be Rain“ jim vypomohla bulharská pěvkyně Gergana Dimitrova. Produkčně je vše v pořádku, skladby mají drive a gradaci, pak proč z toho neskákat nadšením?

Na první pohled překvapí množství hostujících zpěváků. Jennifer Haben v jednom rozhovoru uvedla, že po deseti letech fungování už jsou sebevědomou kapelou. Jenže tento přístup, kdy každou skladbu musí nějak ozvláštnit, působí přesně opačně. Úvodní věc „Rising High“, která vyšla i jako singl, je takový dobrý standard této party. Podobně se to má i s druhou položkou „Break The Silence“. Videa k této desce spojují obrazy dystrofické vize světa. Výjimkou je video k „The Art Of Being Alone“, která je však mnohem niterněji pojatou písní, kde si Jennifer střihla duet s Chrisem Harmsem (LORD OF THE LOST). Intimní, přesto svižný a velmi dobrý song. Oproti tomu vyslovené cajdáky jako „Ravens“ nebo závěrečná německá „Weltschmerz“ už mě moc nebaví. „Can You Hear Me“ je rychlou věcí. V pozadí se tam proplétá zajímavý melodický motiv, který kdyby dali do péče nějakému houslistovi a trochu jej zvukově poslali dopředu, moc by to skladbě prospělo. Takhle je to utopené a zaplácnuté nánosem dalších studiových efektů, jako je hostování japonské zpěvačky Asami z LOVEBITES.

Ve skladbě „(La vie est un) Cinéma“ si Jennifer střihla refrén ve francouzštině, který je sám o sobě velmi dobrý. To platí pro celé album. Skladby jsou krátké, postavené okolo refrénů, na který je kladen maximální důraz, sloky samotné se většinou jen nenápadně mihnou. Ve výsledku je pak i celé album dost krátké, něco přes půl hodiny. Za albem je znát ohromný kus práce. Jenže nejvíc práce s tím měli oba dlouholetí producenti (Mark Nissen a Hardy Krech) studioví a zvukoví inženýři. Škoda, že jím nebyl autor nosných melodií (ať už to je kdokoliv). Když si člověk odmyslí všechny ty studiové parádičky, zůstane mu celkem strohý a průměrný základ. Což je škoda. Minule to bylo o mnoho lepší.