Dobrá hudba by měla nést emocionální obsah, vytvářet v posluchači reakce a dávat pocit uspokojení, nebo naopak vyvolávat úzkosti či rozechvělost. Já vím, ono to neplatí pro každého, jsou i lidé, kteří něco takového v hudbě najít neumí, pro které je to jen zvuková kulisa bez obsahu. Na ty teď zapomeneme a my šťastnější, kterým je dána schopnost hudbu prožívat, si můžeme zkusit najít ty své preferované emoce třeba v albech projektu THE RETICENT. Je jich tam totiž hodně a v opravdu široké škále. Hudební poselství amerického učitele a multiinstrumentalisty Chrise Hathcocka totiž není pouhým zhudebněním abstraktních zvukových představ, jeho díla jsou koncepčním zpracováním velmi silných příběhů, jaké můžeme zažívat či zaznamenávat všude kolem nás. Předchozí album "The Oubliette" (2020) přineslo těžké téma postupného odcházení lidského intelektu a následné smrti způsobené demencí. Velmi skličující problém, který asi není lhostejný především starší generaci. A tak jak je daná tematika náročná, je samozřejmě nelehké i její převedení do hudební podoby. Vyžaduje emocionálně vyhrocené postupy a citlivou volbu temp, energie i vlastních kompozičních prvků. Na "The Oubliette" se to Chrisovi povedlo s využitím propracovaných metalových a rockových aranží a dokázal celý příběh dovést až do působivého finále. Na aktuální desce "Please" si nevybral o moc jednodušší námět, vypráví totiž příběh nezvladatelné deprese vedoucí až k myšlenkám na konečné řešení v podobě sebevraždy. Ano, dalo by se mluvit i o poněkud otřepané a dnes již provařené problematice, ale v jeho šikovných rukou to přineslo kvalitní výsledek.

Šesté album THE RETICENT stylově navazuje na předchozí desky a stále je cítit vliv některých vzorů, které Chris ve své předchozí tvorbě místy až napodoboval. Narážím tím především na OPETH, ke kterým má jeho hudba hodně blízko jak v drsnějších až deathových pasážích, tak hlavně v melodicky uvolněné formě plné akustiky a náladových melodií. Hathcock si ale našel svou vlastní polohu, možná celkem blízkou Norům AVKRVST, podobně jako oni totiž využívá uvolněně gradující postupy, které se místy vlečou v jemných baladických linkách, aby se následně rozvinuly do progresivně hravých rock/metalových pasáží nebo dokonce vybuchly v razantní erupce. Často jsou to ale jen náznaky agrese, ze které se skladby vrací zpět do ležérní nálady, která je nejvhodnější k vyprávění emotivních příběhů.

Musím se ale ještě vrátit k předchozí desce. "The Oubliette" totiž považuji za prozatímní vrchol Chrisovy tvorby. Přes ony slyšitelné vlivy OPETH se mu totiž podařilo skladby dokonale vybalancovat a především ladnost a komplexnost hudební náplně, přirozené prolínání jemných melancholických nálad s vláčně důraznými metalovými party působilo po celou dobu hodně efektně a propracovaně. "Please" sice nabízí podobný koncept, v mnohých detailech se ale liší. Ubylo oněch okatých opethovských variací, i když třeba v "The Scorn (Those Who Don't Understand)" jsou znatelné, a jako by se zde příběh více členil a jednotlivé etapy desky přecházely do specificky diverzifikovaných poloh. Máme tu mluvené slovo vyjasňující děj, jemně bolestné pasáže představující traumatické stavy a prosby o pomoc, chvíle zuřivého vzdoru, podrážděných výkyvů a boje, což vybuchuje až do deathmetalových poloh ve skladbě "The Bed of Wasps (Those Consumed with Panic)", kterou doplnil vokálem hostující Brian Kingsland, současný člen NILE. A pak je tu melancholicky vedený závěr alba, kde se v hudbě zrcadlí odevzdanost, beznaděj a únava. Album tak kopíruje celý průběh duševní nemoci, od jejích prvotních příznaků, odmítání, přes paniku, boj a snahu ji ovládnout až po konečnou beznaděj a rezignaci. Vlastně již jen názvy skladeb tento proces zjednodušeně popisují.

Hudebně se Hathcock snaží o co nejlepší vystižení daných témat. Není to lehká práce a občas vede až k využívání svérázných metod a postupů, které více než na posluchačskou pohodu hledí na správné vystižení emocionálního rozpoložení. Do hudby tak vstupují i až rušivé prvky, nebo naopak se některé pasáže uzavírají do specifických nálad, ze kterých jako by nebylo úniku. Pro dokreslení emocí se využívá střídmých příspěvků hostů a cizorodých zvuků, viz třeba bzučení vos a ševely v "The Bed of Wasps (Those Consumed with Panic)", což doplňuje hudební spektákl, který si jinak Hathcock instrumentálně obhospodařuje sám. A stejně jako je profesionálně vypiplaná kompoziční práce, ani po instrumentální stránce tu není co vytknout. Veškeré nástrojové party představují suverénní provedení včetně sytou barvou hlasu vedeného zpěvu.

Místy se může album jevit nekonzistentní a jeho plynulost je jakoby "narušována" stylovými zvraty a vstupy nehudebních prvků. Vše je ale plně v souladu s dějovou linií a Chris dokázal stvořit skutečný hudební příběh, jenž je i díky autobiografické podstatě emocionálně silný a vystihuje dané téma deprese se všemi svými protichůdnými projevy.