Keď porovnávam prvú desiatku Retro Valhally 1995 s tou „tohtoročnou“, napadá ma veľa otázok. Čo sa to stalo s metalovou hudbou na prelome rokov 95/96? Zmenili sme sa my, hudbychtiví neskorí tínedžeri či skorí dvadsiatnici, alebo sa zmenila scéna okolo nás?

Nech to bolo akokoľvek, rebríček toho najlepšieho spred tridsiatich rokov ukazuje jasný ústup od žánrovej čistoty smerom k „crossoverom“, experimentom a fúziám, ktoré sa v nasledujúcich rokoch či dokonca dekádach stali normou, no v roku 1996 zneli ako čosi absolútne nové.

Polemizovať sa dá snáď o tom, ktoré z týchto trendsetterských albumov zostarli (a keď, tak ako veľmi), ktoré smer len opatrne nastolili, a ktoré svoj štýl doviedli do dokonalosti, ktoré zo zmien boli trvalé, a ktoré boli nakoniec tak trochu slepou uličkou, alebo ojedinelým výstrelom do stredu terča.

No o tom, že každá z nižšieuvedených dosiek zanechala nezmazateľnú stopu nielen do histórie tvrdej hudby, ale aj do duší a spomienok tých, ktorí túto dobu zažili (alebo sa k nej oblúkom vrátili), niet žiadnych pochýb.

Príjemné čítanie, spomínanie alebo objavovanie!

Thorn

10. CRADLE OF FILTH - Dusk... And Her Embrace
Arrow

V roku 1996 CRADLE OF FILTH okrem „Dusk And Her Embrace“ – kvôli eskapádam spojeným so zmenou vydavateľstva – vydali aj takmer rovnako kvalitný prequel „V Empire or Dark Faerytales in Phallustein“. Prvý menovaný tak plynule pokračoval v magickej fúzii medzi black metalom a temným, romanticky ladeným gotickým extrémom. V čase svojho vzniku tak táto dnes už kultová nahrávka výrazne iritovala žánrových puristov, napriek tomu však inšpirovala celé zástupy kapiel, ktoré sa Britom svojím vyznením snažili priblížiť, hoci sa to väčšinou a to aj v našich končinách veľmi nepodarilo. Zostava kapely bola v tomto období vo svojej vrcholnej konštelácii, čo vyústilo do vzniku kompozične košatých opusov s dokonalým vyvážením textových aj náladotvorných častí. Ikonické, mrazivé motívy skladieb „Funeral In Carpathia“, „A Gothic Romance“, „Malice Through The Looking Glass“ či titulnej „Dusk And Her Embrace“ sú dodnes monumentom skladateľskej chémie vtedajších členov CRADLE OF FILTH. Uhladenejší zvuk zdôraznil dekadentnú až pompéznu atmosféru, ktorá s black metalom dokonale harmonizuje a predstavuje jeden z vrcholov kreativity kapely. Fantastický Daniho vokál, tepajúce basgitarové linky, zvukomalebné riffy s nezabudnuteľnými melódiami v spojení s jedným z najlepších bubeníkov tej doby, Nickom Barkerom, sú kompozične dokonale previazané s bohatou symfonickou zložkou a vytvárajú jeden z temných klenotov extrémnej hudby. Ten dodnes nič nestratil zo svojho lesku – nie je na ňom čo vylepšovať, stačí sa len nechať transportovať do súmračného objatia temných karpatských lesov.

9. MOONSPELL - Irreligious
Dalas

Marně se snažím vzpomenout, kterou desku jsem svého času protáčel v přehrávači víc. Skvělý brněnský koncert v říjnu roku 1996 a následné pořízení kazetové verze tohoto alba mi zároveň i představilo do té doby mnou opomíjený žánr – gotický doom metal. Ten si v devadesátých letech prožil možná své nejkreativnější období, jehož nedílnou součástí je i druhé album této portugalské skupiny. Neúprosnému zubu času neodolaly možná některá ze zde zastoupených skladeb neodolala bez ztráty kytičky, ale jako celek je „Irelligious“ dílem již veskrze vyspělé a sebevědomé kapely, schopné výrazně promluvit do tehdejšího dění na metalové scéně. Album, které plně navazuje na doom metalové kořeny, ale zároveň široce otevírá náruč posluchačsky vstřícnější kompoziční formě a troufám si tvrdit, že nezřídka i přímo rockovým vlivům. Silné nosné melodie se opírají o ještě silnější refrény v syntetické fůzi metalové ortodoxie a hitovějších ambicí. Asi nejcennější devízou druhého alba MOONSPELL zůstává jeho nadčasovost a schopnost zaujmout i po třech dekádách, což vzhledem k jeho žánrovému zařazení jen podtrhuje kvality tohoto díla.

8. SATYRICON - Nemesis Divina
Arrow

„This Is Armageddon...!!!“ – Satyrova deklamácia, na ktorú si stačí spomenúť a hneď sa vám v hlave rozohrá pokračujúca sypačka „The Dawn Of A New Age“ z albumu, ktorý etabloval SATYRICON medzi blackmetalovou elitou. Každý zo siedmich mrazivých zásekov na relatívne krátkej nahrávke je uzavretým hudobným svetom s vlastným odkazom. Jednotiacim prvkom zostáva rýchly, agresívny severský black metal, nesený Frostovou ekvilibristickou hrou na bicie a Satyrovým prístupom ku gitarám, ktoré eskalujú jednotlivé motívy do grandióznej podoby epického napätia oproti tradičnejšiemu žánrovému prístupu čírej agresie. Album tak prekypuje množstvom hymnických častí, ktoré fungujú na prvú dobrú, ale aj experimentálnymi a rytmicky zložitými plochami s akustickými nástrojmi a elektronikou, často v motívoch inšpirovaných severským folklórom. Je nemožné opomenúť nesmrteľný hit s jedným z najvýraznejších metalových riffov – „Mother North“, textové posolstvo ktorého je v súčasnosti ešte aktuálnejšie než v čase vydania. To sa o rovnako populárnom klipe k danej skladbe nedá celkom povedať, no aj dnes výstižne ilustruje prehnane teatrálnu estetiku daného obdobia (kto si nepamätá nahú Monicu Bråten?). Opakom až hitovej prístupnosti je titulná „Nemesis Divina“, ktorá je kompozične zložitá, rytmicky rozkúskovaná a graduje tak pnutie v stopáži, vrcholiace v podivnom atmosférickom závere „Transcendental Requiem Of Slaves“. Frost a Satyr dali histórii kultové dielo s množstvom silných podpovrchových kreatívnych prúdov vedúcich k vytvoreniu vlastných subžánrových dimenzií, počet ktorých verím ešte nie je konečný.

7. KATAKLYSM - Temple Of Knowledge
Šotouš

Tak z tohoto ohně by shořela i Florida!!! Co Florida, celé Grónsko, Labrador a Vinland k tomu!!! A dozajista by z toho výpalu vyschla i řeka sv. Vavřince... Sylvain Houde, zasvěcenec tajemství příchodu Věku Vodnáře, se v obligátně vytahaném svetru stal nejen pověstnou montrealskou nárožní sockou, ale především jedinečným kazatelem smršti nazývané tehdy hrdě „Northern Hyperblast“. Co na tom, že timing jeho hrdelního orákula nebyl vždy zrovna na úrovni Franka Mullena? Ale ty hloubky, když growluje osudový letopočet 1999!!! Do tří let bude šmytec, vážení! Tak pravil Sylvain… Obětní oheň, který J-F Dagenais a spol. rozdmýchali o rok předtím na „Sorcery“, zde vysršel v naprosto mysteriózní vatru, obskurní katafalk civilizačními neduhy zparchantělého lidstva, opletený chiliastickými vizemi posbíranými z amalgámu New Age a lovecraftovsko-prasumerské mystiky.

Chaotickou zběsilostí strunné sekce „Chrám vědění“ překonával takřka vše dosud slyšené. Nikdo tehdy TAKHLE nehrál! Není tu slabá věc, jen ty silné a silnější – „Beckoning Of Xul“, „Fathers From The Sun“, „Exode Of Evils“! Posíleni sebejistým kobercovým fusion drummingem Nicka Millera se KATAKLYSM vyšvihli na trůn dominia, který do té doby okupovali GORGUTS a napříště ho měli (taky dočasně) opanovat Cryptokočky. Obstojí ten místy bezděčně zmatečný opus i dnes? Těžko říct, ale tehdy jsme se Kataklysmatu klaněli v doslova nábožném vytržení. Pro nepamětníky*ce doporučuji mimořádně švihlý pískomilný klip k songu „Awakener“ – tam to všechno je. Obal je takový tajemný a opravdu se podařil. Vždyť která DM kapela si od té doby dala na obal ksichtík svého frontmana v pozici zenového guru? Škoda ho, Sylvaina… bez něj už pro mě Kaťáci nikdy nebyli, co dřív. A považte: co by bez téhle desky byli třeba slovenští NOMENMORTIS, že, milý Martine? Tvé vyznání bude jistě také osobní.

Martin L.

Kedykoľvek sa mám zhostiť nevďačnej a ťažkej úlohy vymenovať svojich päť alebo desať top (death)metalových nahrávok, tak pri zúžení terénu na kov smrti to cca. tri majú isté za každého rozpoloženia a prinajmenšom jedna čnie ako monolit. Na dlhohrajúcom debute „Sorcery“ (1995) ukázali Quebečania KATAKLYSM, že extrém v death metale môže znieť ešte o niečo inak ako predstavitelia vtedy už viac-menej etablovaného BDM subžánru reprezentovaného SUFFOCATION, CANNIBAL CORPSE, MORTICIAN atď. Tu niekde začal zaznievať termín „northern hyperblast“, a jeho definíciou sú tri trojskladbové trilógie na albume z leta roku 1996.

Maxa Duhamela, niekedy neúctivo označovaného za „jednonohého piráta“, na bubeníckej stoličke vystriedal Američan Nick Miller, kapela tak mala bicie presne na to, čo niektorí označovali za „harmonický chliev“, „melodický bordel“, skrátka živelne besniaci náklepový death metal, ktorý do DM surovosti zasadil výrazné melódie, majestátne harmónie a atmosféru paralelných svetov nezemských hrôz. (Navyše skorigoval angličtinu v textoch, pretože keď ste z Montréalu, na skúškach aj všade inde rozprávate francúzštinou z čias Troch mušketierov.) Jean-François Dagenais gitara, Maurizio Iacono basa, kto bol ten štvrtý do partie, bez ktorého by toto celé asi znelo inak? Vokalista Sylvain Houde, v ktorého pľúcach, hrdle, bruchu a aj v mozgu sa prekrikovalo nemálo démonov a on ich vypustil do sveta na všetkých nahrávkach až po prvý živák. Keď NBR dostali pôvodnú verziu „Temple...“, kde Sylvain niekoľkými neľudskými hlasmi ručal prakticky nonstop, vydavateľstvo sa zdesilo, že takto to ísť von nemôže a Houde s krvácajúcim srdcom vyrobil „osekanú“ verziu toho, čo mal pôvodne v pláne. Tým, čo na albume predvádza v jeho „uhladenej“ verzii, si aj tak postavil pomník. Na deathmetalový vokál žiadne školy ani príručky neboli, na všetko ste museli prísť sami, Sylvain po príchode do kapely vraj znel cca ako Lemmy a vypracoval sa na svorku monštier, kreatúr aj blúzniacich prorokov.

Neortodoxný, až voľnomyšlienkársky prístup k tomu, do ktorých liniek pustiť hrdlo (kam len chcete), bol unikátny a dá sa aj povedať, že po jeho odchode, nasledovanom ešte zopár solídnymi albumami, sú dnes KATAKLYSM celkom inou, viac-menej tradičnou a skôr melodeathmetalovou kapelou, ktorá nasledovníka „Temple Of Knowledge“ už nenatočí a múdro sa o to ani nesnaží. (Ale na koncert tu u nás si čas chcem nájsť.) Klasickí KATAKLYSM veľa nasledovníkov nemali, v takých INTERNAL SUFFERING však ich odkaz reve po celom vesmíre.

6. SAMAEL - Passage
Marigold

Poněkud abstraktní pojem „dark metal“ se koncem 90. let rozšířil zejména v kontextu tvorby kdysi žánrových kapel, které se výrazněji odchýlily od puristických receptur a začaly hledat nové obzory v přesazích, například v práci s metalisty lehce ostrakizovanou elektronikou. Švýcarský ansámbl zašel na svém čtvrtém řadovém albu v tomto ohledu opravdu daleko a hluboko. Sice neobětoval black metalové podloží, ale narouboval na ně odvážné futuristické aranže Xyho Korgů. Tep hudby neudával živý bubeník, ale přiznaně syntetický zvuk automatu Akai MPC3000. Přesto se SAMAEL na „Passage“ podařilo vytvořit hypnotickou a organicky znějící temnou hudební matérii. Podmanivé úplňkové marše jsou studeně kultické. Precizně je porcuje Vorphův hrdelní přednes, který své stručné textové depeše vyštěkává s naléhavostí a autoritou velitele neexistující stínové armády. SAMAEL zformovali na svou dobu neuvěřitelně sugestivní zvuk na pomezí black metalu a industriálu. Především s ním ale dokázala kapela vysekat jednoduché, zapamatovatelné a pulzující songy, které dodnes fungují jako mystická pasáž mezi dvěma světy. I když „Passage“ zubu času neodolává úplně bez úhony, je to nádherný artefakt z doby, kdy metal prolamoval pevně dané hranice a testoval naše posluchačské návyky.

5. MY DYING BRIDE - Like Gods Of The Sun
Rudi

Toto sú krásne spomienky. Vtedajšia novinka od MY DYING BRIDE bola pre mňa už stávkou na istotu. Kapelu som zbožňoval od horúceho leta 1995, keď som zhypnotizovaný hltal neprekonateľný opus „The Angel And The Dark River“ a keď som si prečítal nadšenú recenziu na nový album v jednom z jesenných čísel časopisu Spark o rok neskôr, o vianočnom darčeku bolo rozhodnuté.

Originálnu kazetu som točil stále dokola, úplne pobláznený. Môj obľúbený recenzent Jirka Vlček sa veru nemýlil a jeho plný kotol 6/6 v hodnotení je dodnes plne oprávnený. Dokonca si pamätám aj jeho romantické zvolanie v štýle „Len umieraj, nevesta moja, budem vždy pri tebe!“.

Mimochodom, romantika, vtedy sme ešte o mobilných telefónoch a esemeskách mohli iba snívať, ale už o tri či štyri roky neskôr, sme veru viacerí veľmi ocenili originálny booklet s Aaronovými textami, ktorými sme v správach ohurovali objekty svojho záujmu. Krásne časy.

Toto je vraj najobľúbenejší album nenahraditeľného frontmana MY DYING BRIDE, mal ho najradšej z celej diskografie kapely. Nečudo, je to pesničkovejšie, priamočiarejšie pokračovanie predchádzajúceho monolitu. Napríklad na takej „For You“ si fínski HIM postavili veľkú časť svojej tvorby, minimálne v počiatkoch kariéry. Skvelá „A Kiss To Remember“ bola dlho súčasťou koncertných setov a o skľučujúcej nádhere „For My Fallen Angel“ si trúfam povedať, že ide možno o najkrajšiu kompozíciu z dielne týchto britských velikánov. A to hovoríme v prípade metalovej kapely o piesni bez gitár a bicích. Aj po tridsiatich rokoch je to jednoducho fantastický album.

4. THERION - Theli
Milda

„Tyvole to je sračka, vždyť tam ty klasické nástroje hrají jednoduché stupnice, takový Mahler byl úplně někde jinde! Si to hraje na klasiku pro tupce, kteří tomu vůbec nerozumí!“ Takových a podobných odsudků se „Theli“ dočkalo po svém vydání. Ač uznávám, že postupem času se principál Christofer Johnsson opravdu urval ze řetězu a začal do své tvorby cpát ono symfonično takříkajíc „na sílu“, tak zrovna u „Theli“ mi to dávkování přijde tak akorát. Pořád hrají prim tvrdé podklady, které jsou obohacovány symfonickými nástroji a sborovými zpěvy. Není to (zatím) tak, že by si C.J. hrál na skladatele vážné hudby. Je fakt, že třeba taková „The Siren Of The Woods“ by vám klidně mohla hrát na svatbě, k prvnímu novomanželskému společnému tanci, nicméně stále je zde znát, že THERION jsou především metalová kapela a skladby jako „Invocation Of Naamah“, nebo „In The Desert Of Set“ by neudělaly ostudu ani na předchozí „Lepace“.

Co následovalo v dalších letech, to je na dlouhou debatu, nicméně „Theli“ se právem řadí k povedeným průkopnickým albům pokud mluvíme o propojení tvrdé a vážné hudby.

3. TOOL - Ænima
RIP

Pamatuji si na první setkání s videoklipem TOOL, které proběhlo skrze jejich písničku „Stinkfist“, režírovanou kytaristou Adamem Jonesem. Koukal jsem na to s otevřenou pusou. Vůbec jsem nechápal, co se to děje. Nikdy jsem nic takového neviděl a vlastně ani neslyšel. Bylo to na jednu stranu vizuálně dravé, silně znepokojivé, neustále útočící na smysly i pudy, a přitom tak opojné a náladové. A taková je vlastně i jejich hudba, kterou po debutu „Undertow“ plně dodefinoval právě kulturní artefakt nazvaný „Ænima“. Je mnohem vyspělejší po všech stránkách, a přitom potvrzuje velmi neortodoxní směr, kterým debutové album vykročilo. 77 minut naplněných komplexními strukturami generujícími dosud nepoznané pocity, netradičními rytmickými a instrumentálními přechody a velmi originální úlohou baskytary, kterou do alba propsal nový člen Justin Chancellor. Bylo jasné, že toto je krok rockové hudby mimo komfortní zónu. Vznikli novodobí PINK FLOYD – jen mnohem syrovější, důraznější a také dekadentnější. Od svého vydání se album stalo průlomovým počinem. Dosáhlo druhého místa v žebříčku Billboard 200 a je třikrát platinové. Něco nevídaného pro hudbu, která rozhodně není mainstream, a i v rámci kytarové hudby se jedná o produkt, který rozhodně neosloví každého. Vedle hudby je to i produkce, hloubka textů inspirovaných Jungovou psychologií, jež tuto desku staví na pozici kultu, který hrubě rozoral stálé zasmrádlé vody progresivního rocku.

2. TYPE O NEGATIVE - October Rust
Marigold

Kdybych dělal žebříček nejdůležitějších desek mého života bez ohledu na žánr, neexistuje varianta, ve které by album „October Rust“ nebylo v první trojce. Přitom si živě pamatuju, jak jsem v roce 1996 s touhle deskou bojoval. Ten pitomý vtip s poškozeným trackem, který vyděsil nejspíš všechny majitele originálek, otevřená sebeironie celé kapely, naprosto svojský prskavý zvuk kytar… a naproti tomu falický majestát Petera Steelea, skladby, které se zahlodávaly hluboko pod kůži svou jedinečnou gotickou melancholií, smyslnost až lascivnost vyvážená překvapivou něhou a křehkostí. Tahle deska se mnou dvacet let žila a stárla. Zvládla uspokojit naivní mladické rozervané pózy, každý říjen mi připomněla, že se zase o krok blížím k druhé straně a v současnosti pro mě ztělesňuje všechno, v čem pro mě metal nepředstavuje jen oblíbenou kulisu, ale naprostou existenční nutnost. Nesourodé newyorské sebrance se podařilo vysochat monumentální songy, které pulzují životem, touhou, bolestí a smutkem. Nejsou bolestínské, i když jejich romantičnost je dovedená na samou hranici možností. TYPE O NEGATIVE se i přes slzy deroucí se do očí dokáží sardonicky šklebit a trochu křivě usmívat. Jejich podzimní hymny obsáhly tak nějak celou intimní existenci. Touhy, naděje, vzplanutí, rozchody a neodvratnou rez konečnosti, která všechno nakonec pokryje. A to všechno s hořkosladkou chutí smíření. Geniální deska.

1. SEPULTURA - Roots
Subeer

Značka SEPULTURA, ať už si pod ní představujete cokoliv, co vás neuráží, se rozhodla letošní sezónu dobrovolně uzavřít svojí pestrou historii, toť prozatímní operační plán. My však víme, že budoucnost může být značně vrtkavá, ale ani ona zcela jistě nezmění nic na tom, že kolosální deska „Roots“ zůstane nejzásadnějším artefaktem v celém obsáhlém katalogu všech zúčastněných muzikantů, pro které znamenala poslední společný počin. Na tomhle albu se povedlo úplně všechno, počínaje dobou vydaní, která byla tvrdému kovu tepanému groove riffy nakloněna, přes nádherný obal s poutavou vnitřní grafikou až po odvážné a tentokrát rázné začlenění „kmenových“ prvků ctící folklorní tradice brazilské domoviny, které dodaly celé kolekci další rozměr. Roadrunner se navíc k tomu všemu postavil čelem bez hlubších obchodních vrásek, a popravdě SEPULTURA byla toho času v pozici, že si mohla podobný projekt, chcete-li risk, dovolit. Jedná se o úchvatný ohňostroj detonující sedmdesát dva minut při různých hudebních intenzitách, barvách a tvarech, jež by mohl být přes přísné brýle pana kritika peskován za menší nesoudržnost. Avšak pro nás, kteří v roce 1996 neměli ponětí o cestování „click & go”, má tato úžasná a inspirující kolekce obrovské tmelící aroma právě ve vůní dálek, a nejen hudebních dobrodružství.

P.S.: Dva roky od vydaní jsem vezl sestru na radnici za budoucím chotěm, cestou jsem dostal za úkol „lemovat to“ nějakou svěží náladovou muzikou, tak jsem na drzo vohulil drahou a krásnou MC „Roots“, která zůstala v díře z předchozího pojezdu. Osazenstvo svatebního vozu „Cut-Throat“ hru nečekaně kvitovalo s poznámkou: „Von tohle poslouchá normálně“. A pak že se nevrátí pohádka mládí.