Pred tridsiatimi rokmi sme hudbu počúvali úplne inak. Keď tak pozerám na desiatku albumov v tomto článku, vracajú sa mi krásne spomienky na ten bláznivý fanúšikovský mix plný odriekania, finančnej tiesne, trpezlivosti a kreativity. V roku 1996 bolo ešte v nedohľadne sťahovanie hudby, stále boli vyhľadávané magnetofónové kazety. Vtedy nový KING DIAMOND sa ku mne dostal tak, že som prišiel s čistou kazetou značky TDK (najčastejšie sme používali 90 minútové, ale v tomto prípade bolo treba 120, ak ste chceli dva albumy – na každú stranu jeden) na nitriansku tržnicu k chlapíkovi, ktorý okrem predaja pirátskych kaziet z Poľska vo svojom stánku ponúkal aj rozsiahly katalóg v obchytaných euroobaloch. Vybrali ste si album, odovzdali čistú kazetu a o týždeň ste si ju na tom istom mieste vyzdvihli. Obal predstavoval precízne starým písacím strojom napísané názvy skladieb aj celého albumu. Malo to veľké čaro. Zopár albumov som mal už v roku 1996 vo forme originálnych CD, ale tie stáli také šialené peniaze, že to bola skôr sviatočná záležitosť. A o niektorých novinkách som mohol iba snívať pri počúvaní výberoviek napálených na CD v zahraničných (nemecký Rock Hard) či domácich časopisov (Rock Extremum). Toto všetko cibrilo našu pozornosť, sústredenie a vnímanie najmenších detailov na jednotlivých nahrávkach. Možno aj preto tu teraz o nich po troch dekádach s takým nadšením mudrujeme.

Rudi

20. OPETH - Morningrise
Thorn

Na rozdiel od mnohých albumov z tohtoročnej Retro Valhally vo mne „Morningrise“ nevyvoláva konkrétne spomienky na onen magický stred deväťdesiatok. Druhý album OPETH si ku mne našiel cestu až po meteorickom boome, za ktorý môže „Blackwater Park“ (2001), jasný víťaz nášho rebríčka prvej dekády tohto storočia, ktorý na švédsky fenomén upriamil všetky reflektory. Aj keď názory sa rôznia, mňa si z balíčka troch CD, ktoré predchádzali prestupu k Peaceville a hneď potom k Music For Nations, získal „Morningrise“ okamžite: pätica skladieb so stopážou od čosi vyše desať do čosi vyše dvadsať minút už v roku 1996 ponúka (aj vďaka producentskému dohľadu dnes legendárneho, vtedy ešte len 23-ročného Dana Swanö) náznak presne toho balansu, vďaka ktorému OPETH o päť rokov a tri albumy neskôr očarili masy.

Hrubý deathmetalový growling napasovaný na progrockové či akustické pasáže ešte možno neznie tak vycibrene a organicky ako na neskorších doskách, no z dnešneho pohľadu práve vďaka týmto nedokonalostiam ponúka pohľad na to, ako vzniká veľká kapela a pripomenie, akým veľkým tektonickým zlomom pre metalovú hudbu bola sezóna 1995/96, keď sa žánrové bariéry začali s veľkým lomozom lámať a drobiť.

A propos: v roku 2023 sa práve trojica albumov, vydaných na labeli Candlelight, dočkala pomerne výrazného remasteringu z legendárneho štúdia Abbey Road, spolu s vyčisteným dizajnom obalu. Ďalší dôvod, prečo si tieto dosky zaslúžia návrat do rotácie.

Petr Frinta

V táboře fanoušků OPETH stále existuje početná skupina, pro/podle níž si kapela odbyla tvůrčí vrchol na druhém albu „Morningrise“ a nahrávky pozdější (myšleno v metalové éře skupiny) jsou jen jeho dospělejšími a učesanějšími (a pro mnohé ze jmenované obce sterilními) deriváty. Co dnes působí jako samozřejmost, nad níž se nikdo ani nepozastaví, ať již střídání čistého a hrubého vokálu, (death) metalových a akustických pasáží, přiznaných inspirací z rocku sedmdesátých let, kompozic překračujících hranici desíti minut anebo obalu bez loga interpreta, bylo v polovině devadesátých let odvážné novum.

Mnohé věci, které se záhy staly poznávacím znamením OPETH, jsou zde ještě v plenkách. Střídání silových a akustických částí skladeb je někdy až naivní (někdy jde jen o dvojí přehrání téhož motivu včetně stejné gradace), přechody mezi nimi postrádají pozdější lehkost a plynulost, bicí jsou ještě příliš (metalově) tradiční a první pokusy o melodické vokální linky působí až roztomile nesměle. Mikael sice už tehdy byl prvoligový growler formátu Davida Vincenta (vcelku srozumitelný a dobře frázovaný vokál v hloubkách), ale k tomu, aby se našel v čistých polohách, dopomohla až o dva roky později náhoda.

Jenže i dnes si jde s deskou znovu zažít tehdejší odvážné nakukování, co může být za zdí (místy zpomaleného a kompozičně rozlámaného) skandinávského melodického kovu smrti. Za tři desetiletí neztratila nic ze svého kouzla a ukazuje, jaké bylo v roce 1996 nahlížet za oponu zvyklostí, pravidel a hledat vlastní výraz, úplně odlišný od vrstevníků. Je to skvělé a smělé vykročení k tomu, co jsou OPETH dnes.

19. IN FLAMES - The Jester Race
Reaper

Švédsko, death metal a melodie patřily odjakživa k sobě. Samozřejmě, můžeme se tady dlouze dohadovat o tom, jaké album vlastně bylo tím prvním, tím pověstným základním kamenem stylu, který později vešel ve známost jako švédský melodický death metal. Bylo to „The Red In The Sky Is Ours“, první album AT THE GATES? Ti, kteří půjdou ještě do většího extrému, mohou klidně prohlásit něco o tom, že i „Like An Ever Flowing Stream“ od DISMEMBER přece také bylo hodně melodické. A ti ostatní budou pravděpodobně propagovat zásluhy tzv. gothenburské školy, jejíž největšími representanty byli DARK TRANQUILLITY a IN FLAMES. Pokud začneme analyzovat poslední jmenovanou větev, jedním dechem musíme dodat dvě zásadní alba – „The Gallery“ a právě „The Jester Race“, desku, která je naprosto ukázkovým příkladem průniku death metalu a NWOBHM. Druhé album IN FLAMES je svým způsobem kontroverzní deska. Pamatuji si živě, že mnohými byla v té době brána jako zaprodání se, jako symbol znesvěcení žánrových hodnot. Pro jiné však znamenala přístupný most k extrémnějším deathmetalovým hodnotám. Heavymetalové melodie znamenaly vyměknutí, ale současně i snadný první krok k objevování mnohem hrubější hudby. Osobně jsem gothenburskému soundu, stejně jako v té době divoce kvetoucímu melodickému black / black/death metalu pod vedením DISSECTION věnoval hodně pozornosti, zejména pak jeho stylotvorným záznamům z let 1992 – 1999. „The Jester Race“ není žádný pokorný a domestikovaný death metal, dokázal sice krásně hladit na duši (překrásná instrumentálka „Wayfaerer“), ale také agresivně kousat („Dead Eternity“) a nebo řádně válcovat (titulní kompozice nebo „Lord Hypnos“). Dodnes téhle kolekci věřím každou notu. Melodický death metal se posléze stává podbízivějším a vlezlejším, vzdaluje se původním ideálům žánrových průkopníků, kteří milovali syrovost a naléhavost. Stal se více generickým, umělým, velmi často potravou pro masy. V časech jeho formování tomu ale bylo jinak. Trvalo to však krátce. O rok později přišlo skvělé „Whoracle“ a pak už tvůrčí plamen těch jediných a opravdových IN FLAMES začal pomalu skomírat.

18. ANATHEMA - Eternity
Radicalcut

Tretí album vtedajších nádejí doommetalovej scény „Eternity“ predstavoval ešte odvážnejší a väčší skok, než predchádzajúci opus „A Silent Enigma“. Ešte odvážnejšie vykročenie do prog- a artrockových sfér, Vincent Cavanagh začal sebavedomejšie pracovať so svojim hlasom – to všetko s podriadením sa celkovej atmosfére. Neskrývaná inšpirácia a obdiv k „The Wall“ i nefolkový floydovský cover „Hope“ od Roya Harpera (toho času som si myslel, že ide cover PINK FLOYD – čo nakoniec v širšom kontexte nebolo úplne mimo) boli veľké sústo aj v roku 1996, kedy ešte podobné experimentovanie a presahovanie priúzkej doommetalovej škatuľky nebolo úplnou samozrejmosťou, riskujúc prijatie u pomerne konzervatívnych poslucháčov, na ktorých sa podobné prekvapenia začínali valiť z každej strany.

Pravda, veľké ambície a umelecký zámer vtedy približne dvadsaťpätročných (!!!) mladíkov z Liverpoolu sa na „Eternity“ miestami počuteľne nestretávajú s ich reálnymi možnosťami – no práve tento paradox robí „Eternity“ tak silným a autentickým albumom. Kým úvodné „Angelica“ a „Eternity Pt.1“ zapôsobili napriek svojej odlišnosti ihneď, vrcholom je pre mňa dodnes štvorica po sebe nasledujúcich skladieb „Suicide Veil“ až „Eternity Pt. III“. Všetky štyri postupne dramaticky gradujú, a v samotnom závere bičujú emócie do zimomriavok. Zároveň sú skvelým príkladom ako ANATHEMA skladateľsky dozrela v porovnaní s len dvoma prechádzajúcimi albumami. Pre mňa dodnes veľmi osobná nahrávka, ku ktorej sa aj po rokoch – niekoľko krát do roka – vraciam.

17. ALICE IN CHAINS - Unplugged
Šotouš

Málokterá falešně „nezásuvková“ session z MTV se zdařila natolik, jako tahle labutí píseň nezaměnitelného, vnitřně křehkého seattleského vokalisty. Ačkoli je jistě dost pravdy na tom, že AICH znějí nejlíp v poloze „amps cranked up to 11“, pro mne (a nebudu v tom tuším sám) je nahrávka z amfiteátru hudební akademie v Brooklynu nejen ospravedlněním existence nezřídka slabých (KORN?) až neskonale trapných (KISS?) snah dokázat, že každý metalista je ve skutečnosti jen špatně maskovaný kotlíkář. Je to především doklad muzikální jedinečnosti a bluesového srdce ALICE IN CHAINS. Ne, že by to z jejich elektrizované produkce nebylo dostatečně zjevné, ale tady se jak starší klasiky z „Dirt“, tak především poněkud skryté perly z EP „Jar Of Flies“ a „Sap“ zdařilo rozvinout do nebývale křehkých květů. Jejich pylový prach je ale pohříchu smrtelně zahnědlý. Krátce před vystoupením pro MTV se Staley v Kansas City na zoufalém turné s KISS předávkoval.

V květnu ’96 ze sebe SOUNDGARDEN vyzvrátili poslední zbytky grunge na „Down On The Upside“. Měsíc předtím Cantrell s přáteli po několikrát odmítnuté nabídce dokázali přesvědčit Laynea, aby se po tříleté pauze vzchopil a vlezl na pódium. Kansaský incident byl mementem. Koncert z 10. 4. 1996 se měl stát jejich posledním společným vystoupením. Vzhledem k okolnostem šlo krajně nejistý podnik, v tu chvíli by si na úspěch možná nevsadili cent ani oni sami. Přesto se stal skoro zázrak a Layne, jakkoli několikrát během vystoupení zaváhá a místy jeho hlas vypovídá službu a nutně potřebuje oporu Cantrellova vedení, přesto v otřeseném, přikrčeném posezu s tmavými brýlemi vládne. Zdaleka už ne s tou vervou, jako v dobách „Facelift“. Ale právě tady se ukazuje, za co vděčí a v čem byli ALICE IN CHAINS s Laynem správci odkazu dua Lennon-McCartney.

Z nahrávky posluchač sice nezachytí Cantrellova povzbudivá gesta a kamarádské pohledy, které nabízí kamerový záznam (ačkoli se mu prý žaludek celou dobu obracel z nějakého prošlého hotdogu). Přesto jen málokterý milovník “řadové” (ale fuj…) tvorby ALICE IN CHAINS by tuším rozporoval, že tahle pozdní session je naprosto unikátní. V playlistu (dosahujícím i po sestřihu 70 minut) chybí kupodivu cokoli z „Facelift“, oproti tomu z poslední eponymní desky zazní hned čtyři čísla, včetně skvělé verze „Heaven Beside You“. Táborákové renderingy „Angry Chair“, „Rooster“, „Nutshell“ nebo „No Excuses“ zde taktéž vykazují křehké kouzlo, které studiový záznam namnoze nemá. Totéž platí o tutovkách „Down In A Hole“ a hlavně skoro závěrečné „Would?“, kde jak Inezova kouzelná akustická linka, tak Cantrellovy (v některých momentech až příliš drnčící) struny bezděčně odhalují, co v originále poněkud mizí pod zkreslením elektrizovaných riffů. Klenoty.

Teprve při čtení sebedrásajících vzpomínek Marka Lanegana si člověk uvědomí, jakým relapsovým peklem si Layne Staley procházel. Nezvedený frontman SCREAMING TREES, neoficiální pátý člen „odvykačkového“ projektu MAD SEASON, Layneův přítel z nejbližších, příležitostný dodavatel a občasný azylový domácí, motající se dlouhodobě ve stejné sebeničivé sinusoidní spirále, zachytil některé z děsivých momentů, jež jinak zůstaly očím fanoušků skryty. Jeho flashbacky končí rokem 2002, kdy Lanegan dokázal z heroinového kolotoče na poslední chvíli vyskočit – doslova v momentě, kdy mu zavolala jeho účetní, aby mu sdělila: „Yes honey, he’s gone.“ Layne. Zpívej pozpátku a plač… Zavírák „Killer Is Me“, zaznamenaný výhradně na brooklynském vystoupení, je smutně prorocký.

16. MANOWAR - Louder Than Hell
Rudi

Ak nie ste starodávnym fanúšikom, ktorý vyrastal s nahrávkami MANOWAR už od prvej polovice osemdesiatych rokov minulého storočia, zrejme prídete k objektívnu poznaniu, že ich najlepší album je „Kings Of Metal“ z roku 1988. Potom sú tu však subjektívne preferencie, ktoré sú výrazne ovplyvnené spomienkami, náladami a atmosférou z čias, keď ste sa k nim prvýkrát dostali. Práve preto je „Louder Than Hell“ nielen mojím najobľúbenejším albumom od amerických kráľov metalu, ale aj mojou najvyššie hodnotenou nahrávkou z roku 1996. Plný kotol bez akéhokoľvek otáľania. Dokonalý metalový album a vlastne posledný svojho druhu v diskografii kapely – u veľkého vydavateľa, s kvalitnou produkciou a poriadnym zvukom. Zdanlivo zbytočné gitarové sólo „My Spirit Lives On“ a epická inštrumentálka „Today Is A Good Day To Die“ sú tu akoby kulisou na zvýraznenie všetkých tých hymnických peciek, ktoré zúria v priebehu celého albumu – od úvodnej „Return Of The Warlord“ až po záverečnú vypaľovačku „The Power“. Keď to počúvate, zatínate celý čas päste, hrozíte, metlíte, dobíja vás to neskutočnou energiou. Mágia metalovej hudby v pravom slova zmysle.

Na záver ešte trochu štatistiky. Slovo METAL zaznie na albume 22-krát, z toho 11-krát v parádnej „Brothers Of Metal Pt. 1“. Slovo STEEL môžete počuť 18-krát, POWER 13-krát a KILL 7-krát. Viac už netreba dodávať. Lúčim sa s pozdravom „If you like metal, you're my friend“!

15. GOREFEST - Soul Survivor
Milda

Nemalý počet devadesátkových deathmetalových kapel se po určité době aktivní činnosti nechalo ovlivnit jinými styly a často je více, či méně, zapracovaly i do své tvorby. Ať už se jednalo o koketování s elektronikou a industriálem, vážnou hudbou, nebo klasickými rockovými a metalovými styly. Ten poslední příklad se týká právě nizozemských GOREFEST. Již na předcházejícím albu „Erase“ byly patrné počínající „death’n’rollové“ tendence a na „Soul Survivor“ byla tato transformace zcela dokonána. Počínaje odlehčeným úvodem, přes hravé „Forty Shades“ (parádní zapojení hammondek), „Electric Poet“ a titulní píseň, až k přímočaré „Dog Day“ (za tu melodickou vyhrávku a následné sólíčko by se nemusely stydět ani leckteré popmetalové kapely) - ani na chvíli vás GOREFEST nenechají na pochybách, že s původní deathmetalovou tvorbou už jsou spojeni pouze a jen excelentním srozumitelným growlingem Jana-Chrise. Se sypačkami už je nadobro konec. Kapela nevyměkla, to vůbec, stále tu máme podladěné kytary a těžké riffy („Blood Is Thick“, „Demon Seed“), ale ta tvrdost už je zde poněkud jiného ražení, než byla dřív. Dočkáme se zde i „sabbatovských“ kompozic, jmenovitě „River“ a závěrečná epická „Dragon Day“ s nádherně posmutnělým závěrem, který jen potvrzuje status „Soul Survivor“ coby nejmelodičtějšího alba v historii GOREFEST.

14. AMORPHIS - Elegy
Radicalcut

V rokoch 1995 až 1998 to aj na severe nesmierne vrelo. AMORPHIS sa nikdy netajili, že okrem extrémnej hudby vyrastali aj na progresívnom a psychedelickom rocku. Ostatne už na „Tales From The Thousand Lakes“ boli vkusne zakompované progresívne inšpirácie – stačí spomenúť „To Father’s Cabin“ či „Magic And Mayhem“ zo záveru albumu. Na „Elegy“ prišli s niečím, čo sa už nikdy potom nepodarilo zopakovať – prístupnejším, až rockovým vyznením, ešte výraznejšími melodickými linkami dua Holopainen-Koivusaari inšpirovanými tradičnou fínskou hudbou, no zároveň dostatočne hutnými a podladenými riffmi. Ďalši rozmer vniesol prevládajúci čistý spev nováčika Pasi Koskinena, striedaný Koivusaariho charakteristickým growlingom. V oveľa väčšej miere dostali priestor aj retro znejúce klávesy zvýrazňujúce inšpiráciu psychedelickým rockom. Ako sa v tom čase často stávalo, pôvodnú ambíciu a celkové vyznenie albumu trochu zrádza zlý zvuk (na tento neduh trpí aj týmto obdobím inšpirovaný projekt OCTOPLOID). Hity ako „Against Widows“, „Of Rich And Poor“, či „Song Of A Troubled One“ však bez problémov obstoja dodnes (a to AMORPHIS aj v súčasnosti dokážu napísať nejednu chytľavú skladbu).

Že ich žánrová orientácia a prehľad presahuje tak trochu povinné klišé v podobe PINK FLOYD, dokazuje aj dvojica coverov HAWKWIND a krajanov KINGSTON WALL na bonusovom EP „My Kantele“. Kým trochu zbytočného znovunahratia sa dočkalo v rámci bilančnej kompilácie „Magic & Mayhem“ len zopár skladieb z prvých troch dosiek (pritom takým „Tales...“ nie je po zvukovej stránke dodnes čo vytknúť), „Elegy“ by si možno zaslúžilo podobné oprášenie, akého sa dočkal „Icon 30“.

13. KING DIAMOND - The Graveyard
Rudi

Mám veľmi rád triumvirát albumov, ktorý započal práve v roku 1996 a pokračoval v dvojročných intervaloch až do roku 2000 k skvostnej fošni „House Of God“. King bol vo svojom najstrašidelnejšom období. A hoci mám najradšej „Voodoo“ z roku 1998, „Cintorín“ radím vo svojom súkromnom rebríčku diskografie bláznivého Dána veľmi vysoko.

Po duchárskych príbehoch sa tu vrhol na psychologický horor a do veľkej miery realistické rozprávanie. Zneužívanie detí je hrôzou z kategórie najväčších a keď je podané v kingovskom mrazivom štýle, dostáva celá nahrávka ťaživo desivú atmosféru. Ťažko vypichnúť výrazný hit z tohto temného klenotu. Koncept ako tento je proste silným, uceleným umeleckým dielom. Už od úvodnej „Black Hill Sanitarium“ po strašidelnom intre „The Graveyard“ sa z reprákov valí čierno-čierna tma, šmátrajú po vás mrazivo chladné ruky a ťahajú vás do hnusného a šialene pokrúteného príbehu. Lucy Forever, King Diamond Forever!

12. PANTERA - The Great Southern Trendkill
Subeer

Před až neuvěřitelnými šestnácti lety jsme tu zmapovali zásadní desky těchto praotců groove metalu a opravdu si nemyslím, že bych od té doby „The Great Southern Trendkill“ poslouchal více než jednou, spíše vůbec. Ani koncertní návrat na konci roku 2022 ve stylu super skupiny mě nedonutil alba Anselmovců znovu projet. No při letošním „výročním zadání“ jsem neodolal, už právě proto, že vyšlo na tuto desku, kterou stále považuji v katalogu skupiny za nejzajímavější a nejtrvanlivější. PANTERA se zde pokouší posunout do extrémnějších hudebních poloh koketuje s post a grind metalovým vyzněním (viz. např. oba „sebevražedné vzkazy“), rochní si i ve sludgeovém bahně („Flood“) a pořád umí „pekelně“ rozhoupat, či to do nás po „kovbojsku“ nasázet kadencí famózně skřípějících „Dime“ kytar. I dnes je z jedenácti kompaktně poskládaných dějství cítit snaha o vývoj, a to zvláště v druhé polovině opusu. Velký kredit si určitě zaslouží produkce Terryho Datea, matadora, který na dálku pospojoval rozhádaného Anselma se zbytkem ansámblu, tak aby stvořili něco jako stručného průvodce extrémní hudbou poplatného době vzniku. A koho i dnes sere čím dál tím agilnější plemeno dutých pozérů, tak ať si sofistikovaně vytřepe myslivnu při poslední skladbě a bude na čas líp.

11. NEUROSIS - Through Silver in Blood
Petr Frinta

Diskografii NEUROSIS lze rozdělit na dvě období. Postupné narůstání komplexity a intenzity zvuku (cca. do roku 1999) vystřídalo následné hledání stejně drásavého, ale daleko jednoduššího, až mimimalistického výrazu. Pomyslný vrchol první etapy tvoří právě „Through Silver In Blood“. Jeden z tahounů kapely Steve Von Till tehdejší přístup dnes popisuje jako pokus o vytvoření zvukového ekvivalentu přetížení smyslů.

Což je i po třech desetiletích stále jeden z nejlepších možných popisů desky. Každý kousíček prostoru je vyplněn útržky zvuku, které explodují dále jako donekonečna se rozpadající kazetová munice. NEUROSIS na albu spojili sludge (nálepka se ještě běžně neužívala), to, čím je dnes post-metal (dtto) s ambientem, sound artem s komorními pasážemi, které díky smysluplnému užití houslí, cella a klavíru mají blízko ke komorní hudbě, do organického celku. A k tomu zdaleka nejvíce vytěžili z tehdy populárního podkreslení skladeb industriálními zvuky (kdy předtím jste si takto podupávali do rytmu strojů jako v úvodu titulní skladby?). A jen zřídka se za tři desetiletí někomu povedlo tak bravurně využít i spojení alba, doprovodných vizuálů (nejen obal, ale i koncertní projekce, která v té době běžela na třech plátnech současně) a nahrávek experimentálního alter-ega kapely TRIBES OF NEUROT, které tatáž témata přetřásají jinak.