Úvodníky k těmto anketám, mapujícím 30 let stará alba prostě nelze nepsat osobně. Pro měl byl rok 1996 jedním z výrazných milníků formování mého hudebního vkusu. Zpětným pohledem asi ne tak silný jako ten předchozí, ale i tak mi dokázal nabídnout velikou hromadu nahrávek, ke kterým se vracím dodnes. Já mám v této, v pořadí třetí desítce našeho výročního žebříčku hned několik favoritů. Desky PRONG, CRYPTOPSY, BORKNAGAR anebo KATATONIA tvoří dodnes pravidelnou součást mého playlistu a zejména desky prvních dvou jmenovaných kapel patří i k mým vůbec nejoblíbenějším nahrávkám. Jinak tato desítka potvrzuje především dominanci severské scény, která výrazným způsobem definovala tvář metalových devadesátých let. Ať už si o osobě Varga myslíme cokoliv (a já tedy rozhodně nic dobrého), „Filosofem“ je nahrávkou, která výrazně promluvila do formování dalších fází vývoje černého kovu. Vzpomínám si i na poměrně dlouhé čekání na další desku SLAYER, které nám zkrátila velmi nečekaná sbírka cover verzí punk a hc kapel. Ze strany amerických zabijáků toto byl rozhodně počin, který by si ještě v žánrově mnohem vyhranější předchozí dekádě nemohli dovolit. Prostě devadesátá léta byla obdobím výrazného provzdušnění metalové muziky dalšími vlivy, což, ať se někomu líbí či ne, pomohlo překonat její krizi, jež se po jejím prvotním zformování dostavila na přelomu osmdesátých a devadesátých let. I desítka zde zastoupených nahrávek o tom vypovídá zcela jasně.

Dalas

30. BURZUM - Filosofem
Arrow

Opovrhujem a nenávidím všetko, čím bol, je a pravdepodobne aj bude Varg Vikernes ako osoba vo svojom živote. „Filosofem“ je preto kontroverzný, polarizujúci a zároveň jedným z v temnote skrytých pilierov žánru. Definuje ho silné pnutie bez jediného blastbeatu, ktoré charakterizuje esenciu black metalu skôr žiletkovo ostrým zvukom a osobitým vyznením, aké sa nikomu nepodarilo autenticky zopakovať. Drsný, zmučený vokál a riffy, ktoré sú na prvý pohľad jednoduché, no zároveň polyharmonické, stagnujú aj sa rozvíjajú, poukladané v hypnotických rytmických slučkách, a sršia dynamickou energiou najmä v trilógii prvých troch skladieb. Následne padáme do priepasti depresívnej atmosféry, zvýraznenej jednotlivými tónmi kláves, až k podivnej kontrastnej kozmickej ambiencii. Jej hrobom je 25 minút trvajúca inštrumentálna tryzna „Rundtgåing av den transcendentale egenhetens støtte“, zostavená z repetitívnych melodických syntetizátorových motívov, ktorá vo výsledku funguje a zvláštnym spôsobom sa dotýka vedomia. Ako celok album bol a myslím, že stále je osobitným zdrojom inšpirácie pre mnoho kapiel dotýkajúcich sa čierneho kovu. Zároveň pri každom počúvaní kladie zásadnú otázku oddelenia osoby autora od jeho diela.

29. THEATRE OF TRAGEDY - Velvet Darkness They Fear
Manatar

S těmito norskými hudebníky jsme se v historické Valhalle setkali již loni s jejich debutovou nahrávkou. Ta byla tak významná, že zavedla na hudební scénu onen specifický koncept: na doom metalový základ postavené vokální partie křehké zpěvačky a nějakého drsoně (byť předobraz se objevil už o pár let dříve na albu „Gothic“ od PARADISE LOST). „Velvet Darkness They Fear“ je vyvrcholením tohoto přístupu, který krátce poté zažil krátkou explozi v podobě mnoha dalších kapel, aby se poměrně záhy rozpustil do dalších metalových sub-žánrů. Nakonec i samotní THEATRE OF TRAGEDY ve své škatulce dlouho nezůstali a po další desetiletí experimentovali převážně s elektronikou. K výrazivu zhudebněnému na „Velvet Darkness They Fear“ se nakonec vrátili na svém posledním albu. Už některé skladby na tomto albu („Seraphic Deviltry“, „Der Tanz der Schatten“) předznamenávají, že kapela pokukuje po chytlavějších motivech směřujících k následnému albu či přímo k elektronice, které podlehli o pár let později. Nikdy nezůstali dlouho na jednom místě, ovšem jejich zastávka v podobě „Velvet Darkness They Fear“ je dodnes zapsána zlatým písmem v historii doom/gothic metalu. I po třiceti letech je to velmi dobrá deska, ke které se rád občas vrátím.

28. SENTENCED - Down
Marigold

Už předchozí „Amok“ naznačil, že Finové definitivně opouští mateřské death metalové vody a vstupují do fáze depresivní melodiky. Klíčovou událostí byl nakonec odchod basáka a vokalisty Taneliho Jarvy, který z kapely zmizel jen pár týdnů před natáčením nové desky. SENTENCED tak v rychlosti povolali Ville Laihialu, jehož mužný chraplák definitivně posunul výraz Finů až někam ke specifické severské variantě NWOBHM. Dávno před tím, než začalo být cool vracet se do 80. let a znovu míchat heavy metalový odpich s doom metalovou tíží představili SENTENCED svůj nový výraz pevně zakořeněný ve skličujícím šeru své domoviny, s texty plnými smutku, zoufalství a sebevražd, které Ville chrlí s intenzitou raněného medvěda. Kytarová dvojspřež Tenkula / Lopakka nezapomenutelným způsobem propojila heavy metalovou dynamiku s doomovou těžkostí. Výsledek je elegantní jako sebevrah, který se křepce vyhoupl do oprátky, ladně zakopl stoličku a zhoupl se ve vánku odcházejícího dne. Finové tu našli nový výraz, který precizně opracovávali až do svého pohřbu. Byl to výraz tak svojsky nihilistický a nakažlivý, že mi jejich oteklé ksichty visely roky nad postelí a CD s omrzlým listem bylo nepostradatelným nábojem v mé malé hi-fi soupravě. To nejlepší ale je, že i po těch letech si pamatuju každý refrén a každou aranži. Jedna z těch mála desek, kde slovo „formativní“ sedí jako hlaveň na spánek.

27. PRONG - Rude Awakening
Dalas

Jeden z mých největších favoritů léta Páně 1996. Album, které jsem hlavně v letních měsících tohoto roku točil pořád dokola a které mě uhranulo svojí sázkou na hutné kytarové riffy a taneční, až strojové rytmy. PRONG touto deskou nepochybně překvapili i své skalní fanoušky. Nekomplikovaná a hypnotická tempa pohání všechny skladby. Jedinou proměnnou je pouze jejich intenzita a rychlost. Odpíchnuté, až tanečně rozdováděné songy typu „Rude Awakening“, pochodová „Face Value“ anebo nekompromisně strojová „Close The Door“ jsou naředěny valivými kompozicemi jako „Caprice“ anebo „Without Hope“. Všechny ale spojuje až nečekaně silný apetit skupiny po hitových skladbách. Albem se tak jako pomyslná červená nit táhne jeho silný hitový potenciál, který v kombinaci s nekomplikovanou strukturou jednotlivých skladeb pokaždé znamená nesmírně hladký a dokonale plynoucí poslech. Škoda, že po něm se PRONG odmlčeli na dlouhých 7 let a po svém návratu už nenašli odvahu a vlastně ani sílu pro další experimentálně pojatou nahrávku, byť mě osobně jejich muzika nepřestává bavit ani v současnosti.

26. CRYPTOPSY - None So Vile
Šotouš

„I do that rather well, don’t you think?“ Hláška Pacienta X z „Exorcist III“ otvírá dvojku kanadských bláznů, kteří měli po KATAKLYSM převzít žezlo hyperblastujících frankofonních smeček, jež si v polovině 90. let suverénně uzurpovaly orientaci střelky deathmetalového kompasu (tedy než ji GORGUTS na „Obskuře“ nevratně demagnetizovali, zohýbali a zadupali do nadžánrového prachu). Otvírák „Crown Of Horns“ prozradí vše, co obal s klasickým barokním motivem Herodiady s její zaslouženou trofejí trochu tají: od prvotiny a geniálního bezuzdně exhumačního dema se zahustilo, celý ansámbl řízený od škopků sebejistým Flo Mounierem nabyl mnohem semknutější kondice. Jak trefně utrousil jeden zlomyslník z Encyklopedie Metallum, tutok je čistý „Québécois redneck extremism“. Lord Worm se kromě pódiově vděčné a hlasivkám prospěšné bioproteinové červí dietky zjevně zdokonalil poslechovými návštěvami na místních jatkách. Jeho linky jsou sice megabrutální, ale ve srovnání s žánrovou konkurencí poněkud monotónní (abych citoval asi nejzdařilejší fonetickou transkripci: „Err Urrr Errr. Err Urrr Burrr. Errr Urr YAH!“ Holt, takový hyperblastoidní Corpsegrinder bez arkulace). Co ale Cryptopsy postrádali na obsahové původnosti (Worm si psal veskrze tradiční gore), na svébytné chaotičnosti kompozic či charismatu frontmana svých montrealských souputníků, to doháněli bezprecedentní rychlostí, přesným, občas slamovacím a místy doslova tanečním riffingem („Phobophile“?), slayeroidním sólováním a originálně vytaženou Langloisovou basou (ta středová houpačka a break v dvojce „Slit Your Guts“, otvírák „Graves Of The Fathers“!!!). Úsporných dvaatřicet minut (s bohužel poněkud trebloidně zahuhlanou produkcí) tehdy aspirovalo na nejpřímočařejší sonickou brutalitu bující v hloží mid-90’s deathové elity. Z tohoto rozcestníku vedla na DM trailu červená turistická značka k BRODEQUIN a modrá k ARCHSPIRE. Není divu, že po letech rozpačitého stylového slalomu se repertoár z „None So Vile“ navrátil coby páteř živé prezentace Mounierova gangu. To kompozičně zajímavější však měli CRYPTOPSY teprve doručit, už bez Worma, ale zato se staccatovým frázováním Mikea DiSalvo.

25. BORKNAGAR - Borknagar
Arrow

BORKNAGAR vznikli ako projektová superskupina elitných nórskych hudobníkov. Stretnutie Kristofera Rigga, Øysteina G. Bruna, Ivara Bjørnsona a Erika „Grima“ Brødreskifta spojilo kapely ako ENSLAVED, IMMORTAL, GORGOROTH a ULVER do kreatívnej víchrice, z ktorej vzišiel rovnomenný debut. Ten je vďaka samitu týchto osobností iný ako všetci jeho nasledovníci v bohatej diskografii kapely. V základe pôsobí ako agresívny, rýchly až chaotický black metal s typickým zastreným vokálom, so špinavým, temer „lo-fi“ zvukom gitár; na strane druhej tu máme množstvo ambientných, akustických a iných folkom inšpirovaných hudobných ornamentov, ktoré posúvajú nahrávku do úplne inej – vlastnej ligy. Každý z hudobníkov priniesol osobitné fluidum, ktoré (aj vďaka remasteru) zostarlo tým najlepším možným spôsobom a pôsobí aj dnes veľmi moderne. Garmov vokál a melodický predel v strede „Dauden“ mrazí podobne ako skvelá, až progresívna rytmika v „Grimskalle Trell“, prípadne mnohotvarý „Fandes Allheim“ s geniálnymi riffmi, ktoré vlastne zdobia celú nahrávku. Protipólom k chladnej agresivite sú všetky intermezzá, ktoré sú samy o sebe inštrumentálne pôsobivé, pričom dnes by z nich ULVER poskladali album. Unikátny debut tak predstavuje nespútanú búrku nápadov a inšpirácií, ktoré formovali všetky ďalšie uhladenejšie diela kapely, a aj dnes je výnimočným manifestom žánru i tvorivého ducha vtedajšej doby hudobnej scény.

24. BATHORY - Blood On Ice
DarthArt

Quorthon vždycky dokázal šokovat. V půlce osmdesátek, když vyvrhl tři bestiální alba, jaká do té doby nikdo neslyšel. Podruhé, když radikálně změnil styl a zhmotnil největší vikingské eposy všech dob. Nebo potřetí, když se vrátil k nářezům, a tentokrát to za nic nestálo. V půlce devadesátých let pak už nikdo nečekal, že by z něj ještě něco slušného vypadlo. Tím spíš, že ve čtyřiadevadesátém natočil dokonce sólovku, která s extrémním metalem neměla vůbec nic společného. Tehdy překvapil asi vůbec nejvíc.

Dovedete si tedy představit ten šok (kolikátý už?), když se před létem 1996 z ničeho nic objevila další vikingská deska BATHORY. Trochu jiná, víc „kytarová“ a míň „symfonická“, pořád to ale byla Valhalla, hory, oheň a zamrzlá jezera, prostě co, čím nás Quorthon kdysi tak uhranul. Veliká radost a oddychnutí, že primitivní „Octagon“ nebude to poslední, čím nás Mistr oblaží. „Blood On Ice“ je vlastně dokonalou kombinací obou poloh BATHORY – mystické to je, příběh jak z ledničky to má, v bookletu se to míhá zuby i meči. No a nářezu, kterým kdysi Quorthon založil metalový underground, je v „Krvi na ledě“ taky víc než dost. „Blood On Ice“ zřejmě není nejlepším albem BATHORY ani vikingského metalu, ale kouzlo to má pořád jako blázen. A ten Quorthonův „rozklepaný“ hlas je prostě k sežrání!

23. KATATONIA - Brave Murder Day
Radicalcut

Absolútne kultový death-doomový album s mimoriadne silnou atmosférou, ktorá si dokáže podmaniť poslucháča aj po toľkých rokoch. Dodnes si pamätám, ako som po vložení nového cd do prehrávača počas úvodnej „Brave” niekoľkokrát kontroloval displej, či náhodou cd nie je zaseknuté… Tak radikálny bol tento koncept s cieľom vytvoriť v prvom rade emotívnu, temnú a hypnotickú atmosféru. Extrémna – ad absurdum minimalistická ale o to účinnejšia rytmika, riffy a melódie. Tým celým prestupuje Åkerfeldtov výrazný growling vo vrcholnej forme (Renkse, vtedy ešte za bicími, sa len nesmelo predstavil v „Day“ a jeho čas mal ešte len prísť), lowcostová no prekvapivo čistá produkcia od Dana Swanö a jeho Unisound štúdia, kde vznikol nejeden míľnik škandinávskeho extrémneho metalu. Za zmienku stojí aj verzia s trojicou naväzujúcich skladieb z EP „Sounds Of Decay“, hoci zmena zvuku (nemenej legendárne Sunlight štúdio) počuteľne narúša atmosféru „Brave Murder Day“. Hoci KATATONIA následne vykročila k ešte väčšej prístupnosti, tento opus sa už nikdy nepodarilo zopakovať (hoci prvé dva albumy OCTOBER TIDE ďalej rozvíjali jeho znenie). Jeden z tých albumov, ktoré nestarnú - a neznejú ako produkt konkrétnej dekády.

22. SLAYER - Undisputed Attitude
Milda

Po několika úspěšných řadovkách si hoši ze SLAYER řekli, že by mohli vzdát hold svým dávným idolům, kteří je inspirovali k aktivnímu muzicírování, a nahrát desku coververzí.

Původně se mělo jednat o předělávky zejména klasických metalových a rockových skupin, nicméně výsledky byly rozpačité a tak se muzikanti rozhodli k tomu, že se zaměří pouze a jen na punkové ikony, které je formovaly zejména po stránce agrese a intenzity. Troufám si tvrdit, že pro běžného čistokrevného metalového posluchače byla většina převzatého materiálu něčím novým, protože se nejednalo o žádná mainstreamově provařená jména, jako třeba THE CLASH, nebo SEX PISTOLS, ale o kultovní US bandy, jako MINOR THREAT, VERBAL ABUSE, nebo D.I.

Jsem přesvědčený také o tom, že ty verze od SLAYER jsou zajímavější, dotaženější, ale to je samozřejmě pouze můj individuální pohled. Největším hitem se bezesporu stala „I Hate You“, která se dočkala i klipového zpracování. Nalezneme zde i pár původních skladeb – Jeff Hanneman využil dvě věci, které kdysi napsal pro vlastní punkový projekt a dvojice King/Araya nachystala na úplný závěr čistokrevný „slayerovský“ song „Gemini“, asi jako malou kompenzaci těm fanouškům, kteří už vyhlíželi další ryzí metalovou desku svých oblíbenců.

21. CARCASS - Swansong
Noisy

Angličané CARCASS si ve svých začátcích vybudovali reputaci díky brutálnímu grindcore deathovému přístupu a album „Necroticism – Descanting the Insalubrious“ (1991) se dá považovat za pomyslný stylový etalon. „Heartwork“ (1993) pak trochu překvapivě posunulo skupinu do melodičtěji pojaté deathové polohy a pamatuji si ještě, že od „Swansong“ jsem očekával propracovanější a „dospělejší“ materiál. Jenže přišlo cosi, co vyvolalo slušné kontroverze. CARCASS jako by uvolnili svou dřívější urputnost, odlehčili sound a provzdušnili skladby do takové míry, že se v jejich hudbě obnažily jednoduché hardrockové kořeny. Přímočará rytmika dala skladbám úplně jinou, průbojně dusavou energii, a riffy se valivě točily po předvídatelných linkách. Angličané tím vlastně definovali death’n’roll. Přesto není „Swansong“ albem až tak uhlazeným a stále si zachovalo jistou dávku úderné obhroublosti, místo brutality je zde ale kladen důraz na špinavě melodický tah a energie sálá především ze správně rezonujícího zvuku kytar. K tomu specifický spíše chraplák než growling. CARCASS tak byli jednou z mnoha skupin, která roku 1996 trochu zamotala svým fanouškům hlavu razantním stylovým vybočením. Přesto jsem si já osobně album oblíbil a vlastně si ho cením dodnes. Škoda, že se poplatně vlastnímu názvu stalo v podstatě rozlučkovým materiálem skupiny, takže se můžeme jen dohadovat, jak by to dopadlo, kdyby CARCASS ve svém svérázném vývoji pokračovali.