Je zajímavé, jak můžou na stejnou věc nahlížet různí lidé odlišně. Třeba tyhle devadesátky – zrušily se hranice, přestalo se hrát podle škatulek, a najednou nebylo deset odnoží tvrdé hudby, ale sto. Konzervativní fanoušci si rvali vlasy a vykřikovali proroctví o konci heavy metalu. Naproti tomu otevřená hledí a mladší uši se radovaly – jak pominuly limity a pravidla, neuvěřitelně se rozšířilo spektrum: MARILYN MANSON a MINISTRY nasázeli do kytar elektronické granáty. WALTARI dokonce symfonii. NAPALM DEATH vyřkli, že grind/death může být tisíckrát stejný a pokaždé jiný. Severští ARCTURUS ukázali, že trvat v black metalu na ortodoxii by byla naprostá blbost. Ať hraje každý, co uzná za vhodné, hlavně nechť je kreativní! Pravda, někdy si fanoušek na ty novoty musel trochu zvykat – když METALLICA v šestadevadesátém šokovala s „Load“, lekl se toho snad každý. A leckdo až po letech pochopil, jak důležité album to vlastně bylo. A kdo léta Páně 1996 krčil nos nad KORN a jejich dvojkou „Life Is Peachy“, o dekádu později je už miloval jako přelomovou a výjimečnou kapelu. Koukám na celý tenhle seznam a říkám si: Sakra, to je ale výběr, jedna klasika vedle druhé! A to jsme prosím teprve ve čtvrté desítce roku 1996. Co může být ještě výše? No, to za pár dní uvidíme...

DarthArt

40. ICED EARTH - The Dark Saga
Manatar

O osobnosti Jona Schaffera si především po událostech z předchozích let můžeme myslet své, nedá se mu však upřít talent na hraní a komponování dobré metalové muziky. Trojice alb z devadesátých let, „Burnt Offerings“, „The Dark Saga“ a „Something Wicked This Way Comes“, jsou nahrávky, ke kterým se dá vrátit i po desetiletích. „The Dark Saga“ je z té trojice nejvíce intimě pojatým dílem, kde svůj prostor mají i pomalé temné kompozice. Skupina ustoupila z dravosti předchozího alba (což jí mnoho fanoušků v té době vyčítalo) a zahrála příběh vnitřně rozháraného hlavního hrdiny. Je tam agrese a typické thrashové riffy Schaffera, ale je tam i melancholie a smutek. Současně je to i album, na kterém se nejvíce projevila síla zpěváka Matta Barlowa, který se musel popasovat i s vykreslováním emocí. Je to koncepční album, které je celé věnováno komiksové postavě Spawn, jednoho z nesčetných amerických superhrdinů, kterého měl Jon Schaffer ve velké oblibě. V té době byl i natáčen film (Spawn, 1997), do kterého se Schaffer snažil svou hudbu protlačit. To se mu nakonec nepodařilo, tvůrci filmu vsadili na známější jména. Tím mu utekla i slušná příležitost na komerční propagaci své tvorby. Nicméně album samotné je kompaktním, sevřeným a velmi osobitým dílem, které funguje nejvíce jako celek. Grandiózní finále v podobě závěrečná kompozice „A Question Of Heaven“ je skutečně parádní záležitost.

39. RUSH - Test For Echo
Subeer

Úvodem tlumočím zkušenost Petera Collinse, již zesnulého producenta, který se podílel na 4 deskách („Power Windows”, „Hold Your Fire”, „Counterparts”, „Test for Echo”) těchto rockových legend: „Pokaždé mě odrovnalo, jak otevření RUSH byli, vždy chtěli slyšet to, co jsem jim musel říct. Nesouhlasili se vším, ale vždycky byli fascinováni mými názory. Vždy se chtěli vyvíjet a dělat něco jiného a vždycky se jim to povedlo“. Šestnáctá řadovka je čarokrásná a intimní kolekce, která se jakoby nestará o nic kolem. Vystavění skladeb dává vzpomenout na prog časy dávno minulé, avšak nejde o žádný těžce komplikovaný příděl. Kanaďané jsou stále nasáknuti doznívající grungeovou vlnou, jsou patřičně hutní, pouze navrstvili plochy jednotlivých kompozic o drobné, avšak časté vyhrávky každého z instrumentů. Mistr cechu bubenického Neil Peart kolikrát nabízí až jazzovou hru a kytarista Alex Lifeson tu provětrá i mandolínu. „Test For Echo“ jednoduše ukrývá své vnady právě v onom hýčkaném detailu a při poslechu je potřeba vyvinout větší soustředěnost, což se je pro skalního fanouška činnost nadmíru příjemná, protože trojce standardně nabízí nůši plnou nápadů. Pro nově příchozího posluchače však může být tato rocková skořápka pořád natolik tvrdá k tomu, aby si z ní pro sebe vyloupl eleganci „popelčiných šatů“, zde třeba v překrásně zhudebněném formování ozónu letní bouře „Time And Motion“. Jakákoliv z 19 desek RUSH u mě zanechala specifickou stopu na srdci, každá je staří odolná a tohle album není výjimkou.

38. NAPALM DEATH - Diatribes
Martin L.

V polovici 90. rokov už birminghamskí drviči NAPALM DEATH boli vlastne v sieni slávy grind coru aj death metalu a púšťali sa do skúmania ďalších hudobných teritórií, podobne ako viacerí žánroví kolegovia (napríklad na vás sa pozerám, PUNGENT STENCH). Keď sme na Silvestra 1995 počúvali EP „Greed Killing“, hitovosť, priam až tanečnosť titulnej skladby u niektorých vyvolávala skoro až rozpaky. Svet vtedy prepadol tancu a akoby sa roztancovali aj ND. Refrén „na sračky!“ však do sluchovej pamäti zostal zapísaný nezmazateľne. Tá istá „juchačka“ je aj úvodnou na dlhohrajúcom, už šiestom dlhohrajúcom kotúči, pri ktorom sme si v zásade mohli s úľavou vydýchnuť, pretože „nejplmdef“ síce experimentovali ešte viac než na predošlom ponurom diele „Fear, Emptiness, Despair“, hrali sa s pestrosťou, novými riffmi a vplyvmi, ale ich „netuctový tucet“ kompozícií je vyvážený v tom, že skupina si ponecháva to najlepšie zo svojho ortodoxne grindcoreového a deathmetalového obdobia a zároveň do hudby zapracováva ďalšie prvky – hrubozrnný a disharmonický hard core, industrial a industriálny metal, nadšenie pre noisové hlukárčenie, ktorým sa nikdy netajil hlavne Shane Embury, a tak je výsledkom nahrávka na mnohých miestach nekompromisná, drvivá a agresívna, a na iných zase kypiaca groove, chytľavá, pestrá a zároveň kompaktná. Nielen z tohto pohľadu neznie zastaralo ani po troch dekádach. Takýto vývoj si NAPALM DEATH užívali ešte dva albumy, potom si povedali „čo takto zase hrať ostrý grind?“ a sú s nami dodnes.

37. KORN - Life Is Peachy
Subeer

Pionýrům nu metalu jsem vůbec nerozuměl v dobách, kdy tento žánr houpal nejen metalovým světem. Každopádně vždy jsem k nim choval velký respekt, nikdy jsem je neodepsal a snažil se jejich desky poctivě poslouchat s očekáváním, že z chuchvalců zkreslení a nervní strojové psychedelie vykřešu jiskřičku nefalšovaného nadšení. Stalo se tak až v době covidové a tím spouštěčem bylo třinácté album „The Nothing“, které oproti letos jubilejní desce „Life Is Peachy“ přece jenom nahonilo cosi málo nedbale sčesaných melodik. Sarkasmus čpící z názvu druhého alba hodně vypovídá o jeho obsahu a stále ho považuji za nejméně stravitelné (společně s následovníkem „Follow The Leader“) v celé diskografii těchto kalifornských hudebních vizionářů. Těžko na něm hledám záchytné body, tedy kromě té syrové, neotřele zhudebněné atmosféry frustrace a zmaru ze sociálního soužití, kde i skladba „A.D.I.D.A.S.“ doslova mate svým tělem. „Life Is Peachy“, stejně jako ostatní alba KORN, jsou pro mě vzpomínkou na letité hledání cesty ke kapele, která mě téměř tři dekády přitahovala svojí nepřístupností, a zároveň pro mě znamenají příjemný pocit naplnění s příchutí nahořklé slasti ze smíru s něčím, co se po dlouhou dobu chovalo vůči mojí maličkosti nesmiřitelně. I takový odstín může mít nostalgie.

36. MINISTRY - Filth Pig
Dalas

Po famózním úspěchu předchozího alba „Psalm 69“ bylo to následující tak trochu zjevením. Rozhodně šlo o nesmírně odvážný počin, který svým provedením nesliboval žádné komerční žně. Tento temný a valivý trip, zakončený svérázným coverem od Boba Dylana, nepřestává dodnes fascinovat. Víme, že Al Jourgensem měl se svým kumpánem Paulem Barkerem pozitivní vztah ke konzumaci drog, ale málokdo asi čekal, že to vyústí v takto překvapivě a posluchačsky hůře vstřebatelnou kolekci. Vždyť očekávání po skvělých prodejních číslech předchozí desky byla směřována úplně opačným směrem – k posluchačsky chytlavým písním. Skladby jako „Filth Pig“, „Gameshow“ anebo „Dead Guy“ však posluchači nedají nic zadarmo, ale patří k tomu nejlepšímu se značkou této americké kapely. „Filth Pig“ je tak popřením všech předpokladů komercionalizace tvorby kapely a dodnes zůstává pokud ne nejlepší, tak rozhodně umělecky nejvyhraněnější deskou MINISTRY.

Coornelus

Přijít s čímkoliv po jedné z nejlepších desek všech dob, tedy „Psalm 69“, byl pro MINISTRY úkol téměř nesplnitelný. Pamatuju si to dodnes. Patnáctiletý puberťák, kapsy prázdné, hlava plná očekávání. Nová kazeta v ruce – svátek jak kráva. Jenže po prvním songu se místo euforie dostavil jen nechápavý výraz a pocit, že ta masa, co se valí z beden, je nějak… jiná. Těžká. Pomalá. Neuchopitelná.

Trvalo to. Docela dlouho. Ale protože kazeta byla koupená za těžce vydřený prachy, jela pořád dokola. A někde mezi dalšími poslechy se to zlomilo. „Lava“, „Filth Pig“ nebo „Dead Guy“ začaly kvést. Ne hned. Spíš pomalu, ale neodbytně. V pravém slova smyslu hity to ale nejsou. Tím jediným, co se dá bez debat označit za hit, je cover „Lay Lady Lay“ od Boba Dylana. V podání MINISTRY funguje dokonale – špinavě, zvráceně a přitom s respektem k originálu.

„Filth Pig“ obecně nepatří do zlatého fondu diskografie Ministry. Je to deska těžká a odmítající se podbízet. Ale u mě se do topu vejde vždycky.

35. WALTARI - Yeah! Yeah! Die! Die!
Thorn

Ako som spomínal v úvodníku k jednému z článkov k Retro Valhalle 1995, mojím oknom do sveta hudby bol časopis Rock & Pop a presne štyri bratislavské CD predajne, ktoré mali na sklade aj dosky mimo mainstreamovej produkcie. Prakticky každé stretnutie s novou muzikou sa stávalo spomienkou, ktorá rezonuje aj po troch dekádach.

V polovici 90's sa práve vďaka Rock & Popu moje obzory masívne rozšírili. Pamätám si nadšenú recenziu Petra Korála, ktorý akejsi (pre mňa neznámej) fínskej kapele WALTARI nadelil plných päť hviezdičiek. AMORPHIS, ktorej frontman tejto „deathmetalovej symfónii“ prepožičal svoj growling, som takisto nepoznal, no opis albumu, ktorý mal organicky miešať death metal a klasickú hudbu, ma ako zapáleného fanúšika art rocku, čerstvo koketujúceho s undergroundom, mimoriadne zaujal.

Aj keď mix rocku s klasikou nie je nič nové, „Yeah! Yeah! Die! Die!“ je jedným z jeho najprepracovanejších príkladov. Deathmetalové vokály Tomiho Koivusaariho sú rovnako ako operný spev Eevy-Kaariny Vilke stopercentné, tak isto ako výkon orchestra Avanti! pod taktovkou Riku Niemiho. Sci-fi libreto je skôr ironickou paródiou, no rovnako ako celá nahrávka nevedomky(?) naznačuje budúcnosť: už v roku 1996 zachycuje nástup internetu a predzvesť umelej inteligencie a normalizuje miešanie žánrov a hudobných svetov. Počítačom generovaný obal a dátová CD-ROM stopa z „Yeah! Yeah! Die! Die!“ robia jeden z prvých multimediálnych počinov na extrémnej metalovej scéne. Kedže jeho „baletná“ dvojička „Evangelicum“ (1999) s Tarjou Turunen za mikrofónom sa oficiálneho vydania nedočkala, „Yeah! Yeah! Die! Die!“ z homogénnej diskografie WALTARI veľmi vytŕča. Doteraz si pamätám sklamanie zo „Space Avenue“ (1997), ale to už je iný príbeh...

Coornelus

Waltari byli vždy kapelou, která si z hudebních mantinelů dělala trhací kalendář, ale „Yeah! Yeah! Die! Die!..“ je deskou, u níž i otrlí a věrní fanoušci dostali facku přes celou hubu. Pro někoho chaotická, pro jiného zároveň tichá i hlučná, záměrně přepálená – tahle nahrávka snese hned několik výkladů.

WALTARI tu propojují symfonický orchestr s death metalem, svým typickým crossoverem i vážnou hudbou, které je na albu opravdu hodně. Pro jedny neuchopitelný bordel, pro druhé manifest absolutní svobody. Kapela se tady vykašlala na písničky, strukturu i očekávání a posluchači servíruje regulérní test odolnosti.

Není to deska pro každého, ale právě v tom spočívá její kouzlo – drzá, ambiciózní a dodnes provokující. V kontextu své doby pro mě šlo o skvělé album, které v určitých momentech funguje i dnes. Zároveň si ale nejsem jistý, jak bych ho vnímal, kdybych ho neprožil v době vydání a bylo mi o deset či dvacet let méně. Každopádně závěrečná ducárna „The Top“ dokáže vykouzlit úsměv na tváři zřejmě každému.

34. METALLICA - Load
Rudi

Bezradnosť a sila najväčšej metalovej kapely všetkých čias. A to pekne spolu na jednom albume. METALLICA a ich reakcia na grunge a bláznivé deväťdesiate roky, ktoré po ňom nasledovali. Časy, keď Lars nosil biely kožuch, všetci štyria mali zrazu krátke vlasy a aby podaktorí nasrali Jamesa, tak sa pridali aj šminky. Tento mainstreamový vzhľad, pri ktorom si mohli podať ruku pokojne aj s U2, mal byť už o pár rokov zabudnutý – prišli kérky, riflovky a nášivky a znovuobjavený metal v srdci.

„Load“ obsahuje country úlet „Mama Said“, priveľa nudných vatoviek ako „Bleeding Me“ alebo „Thorn Within“ , ale aj skryté klenoty v štýle „Wasting My Hate“, zhudobnený energeťák „Hero Of The Day“ a najmä jednu z najlepších pesničiek, aké kedy táto kapela zložila – prvý singel „Until It Sleeps“. Veľmi dobre si spomínam na ten ošiaľ májových dní v roku 1996, keď nám ten refrén robil takú obrovskú radosť po zdanlivo nekonečných piatich rokoch čakania. Mimochodom, vedeli ste, že ide o najúspešnejší singel v dejinách kapely z pohľadu umiestnenia v najdôležitejšom americkom rebríčku Billboard HOT 100? Vyšplhal sa vtedy až na 10. miesto, čo sa žiadnej inej metallikovskej piesni nepodarilo. S hodnotením celého albumu je to však komplikované. Keď sa už bavíme o tých spomienkach (a na týchto stránkach si neklameme), bolo to vtedy po, v mnohých ohľadoch vlastne dokonalom, Čiernom albume dosť rozpačité a vlastne to v mnohých ohľadoch hraničilo s výrazným sklamaním.

33. EDGE OF SANITY - Crimson
Reaper

Ne každá švédská deathmetalová ikona se držela HM-2 pedálu jako čert svého kopyta. Zatímco GRAVE, UNLEASHED nebo DISMEMBER nepřestali být synonymem žánru po celou dobou svých dlouhých kariér, jiným to vydrželo o poznání kratší dobu. Nejzářnějšími příklady „žánrových odpadlíků“ jsou ENTOMBED a právě EDGE OF SANITY. Zatímco na začátku své pouti i oni chrastili stejnými zbraněmi, brzy se začali od stylových norem odklánět a vydávali se objevovat nové horizonty. Ne každému to sedlo, ne každý se s tím dokázal smířit a nadále zůstat oddaným příznivcem. Že to s EDGE OF SANITY nebude tak jednoduché, naznačila už druhá kolekce s výstižnou visačkou „Unorthodox“. Už tam se začínají rýsovat první pletky s progresivním rockem, které naplno vyniknou o čtyři roky později, kdy Švédové vydají „Crimson“, svou nejznámější a současně asi nejvíce diskutovanou desku. Páté album spolku okolo Dana Swanö disponuje jedinou, rovných čtyřicet minut trvající skladbou. Jedná se o koncepční počin, zasazený do sci-fi / post-apokalyptického světa, na kterém Swanö naplno povolil uzdu své fantazii a rozehrál grandiózní melo/prog/deathmetalový spektákl. Kdo by to byl řekl, že za pouhých pět let od vydání ortodoxního debutu „Nothing But Death Remains“, budou EDGE OF SANITY znít právě takto. Klávesy, občasný čistý vokál, cello, subtilní akustické sekvence, atmosférické vsuvky, košaté kytarové dialogy a především pak uchu lahodící melodie. K té nejznámější se Dan na „Crimson“ ještě dvakrát vrátí, stejně jako k dalším motivům, které se v rámci čtyřicetiminutového eposu buď opakují a nebo se postupně rozvíjejí a vybarvují do krásy. V rámci švédského death metalu (v širším slova smyslu) je „Crimson“ unikátní dílo, které svou povahou marně hledá srovnání. I sám Dan Swanö se na něj pokusil o sedm let později volně navázat, leč nepochodil a skončil maximálně tak v půli cesty k úspěchu.

32. ARCTURUS - Aspera Hiems Symfonia
Shnoff

Hluboké devadesátky a dostupnost muziky je stále problematická. Takže k tomuto jsem se dostal s výrazným časovým odstupem po vítězi příští Retrovalhally „La Masquerade Infernale“, ale to mi vůbec nebránilo a nebrání adorovat i „Aspera Hiems Symfonia“. Před desítkami let i včil.

O desce zde máme téměř 20 let starý článek, tedy není nutno se více rozepisovat o nedostatcích. Je však třeba opakovaně vyzvednout sílu těch kompozic, odvahu a tvůrčí touhu hudebníků a jejich probleskující genialitu, která naplno vytryskla za rok. ARCTURUS na svůj zpomalený a zdánlivě roztříštěný black metal organicky naroubovali relativně bohatou orchestrální texturu (pravda, prostředky tehdá dostupnými, což se týká hlavně zvukových limitů kláves), progresivní struktury, víry psychedelie či momenty industriální i gotické atmosféry, které tehdy neměly v metalové sféře mnoho paralel.

Symfonie je jednou z desek, které vystavěly fundament, na kterém na přelomu milénia vyrostl bezpočet blackmetalových klenotů, kterým můžeme předřadit i další předpony – „avant“ nebo „sympho“. ARCTURUS jsou pionýři z pionýrů nejpionýrovatějších a výrazně přispěli k tomu, že vedle ryb a ropy se stal black metal dalším výrazným norským exportním artiklem. Velebme je, chvalme je a hned si je pusťme!

31. MARILYN MANSON - Antichrist Superstar
DarthArt

Po „Antichrist Superstar“ bylo něco jinak. Ať se to někomu líbí nebo ne, MARILYN MANSON pohnul hudebním světem. Samozřejmě, že pro nás metalisty až takovým převratem nebyl – na divoké hudební výjezdy jsme byli zvyklí, vokál ohýbaný do extrému jsme znali od všech chraptivých kapel, dekadentní vizuály a hnusné obrázky byly součástí našeho stylu už od samého začátku. Jenomže MARILYN MANSON tohle všechno přivedl do mainstreamu! Něco na tu dobu nevídaného – najednou jste viděli módní fanoušky trsat na hudbu, nad kterou se dříve ušklíbali, a na Mansonovy koncerty chodily holky z korporátu, co znaly maximálně „Nothing Else Matters“. Jasně, největší hype kolem Mansona nastal až o tři-čtyři roky později, ale „Antichrist Superstar“ tuhle revoluci nastartoval. Jako každá móda i „mansonománie“ po nějaké době pominula, ale taková ta zvuková a vizuální špína se v mainstreamu a popkultuře zabydlela. A kytarový svět si zase zapamatoval, že když chcete udělat skvělou pecku, nemusíte vrstvit tisíc akordů a stupnic. Stačí vzít jeden-dva motivy, prohnat je počítači, zdeformovat zvuky a zalít znepokojující atmosférou. „The Beautiful People“? „Tourniquet“? „Hate Anthem“? Vyberte si, všechno hypnotické záležitosti… a když se vypnete před světem a proženete hlavou celé „Antichrist Superstar“, bude ta hodina deset až šamanský zážitek!