Po loňském, troufám si tvrdit hodně povedeném, žebříčku výročních alb na téma "30 let staré desky", jsme prostě nemohli jinak, než si tuto pro celou redakci příjemně vzpomínkovou akci zopakovat. Opět tedy přicházíme s několika články, ve kterých si připomeneme zásadní nahrávky roku 1996 tak jak je z paměti vytáhla naše redakce včetně tradičních spolupracovníků. Diskutovat by se samozřejmě dalo o pořadí, ale to není až tak důležité, navíc když horní příčky tentokrát asi neměly až takového favorita, jakým byli DEATH roku 1995. Každopádně je nejlepší brát celou akci hlavně jako výčet desek, které nás jako fanoušky kdysi formovaly nebo později tvořily náš posluchačský život.

Síla, emotivnost, pestrost a mnoho dalších různorodých vlastností by se daly připisovat metalové scéně roku 1996. Byl to rok ideální pro rozšiřování stylových obzorů, nabízel totiž řadu nových hudebních akvizicí, ale i mnohé již zavedené značky se snažily posunout a tvořit neotřele. Ne vždy se to samozřejmě povedlo, ale často jim to metaloví fanoušci takříkajíc sežrali i s navijákem a nenásilnou formou si tak obrousili hrany svých tvrďáckých metalových póz. Tříbily se totiž nové směry, nastupovaly a rostly trendy a již se tolik nehledělo na stylovou urputnost a metalovou konzervativnost. Fanoušci si zvykli na mnohé fúze, rodil se kontroverzní metalcore a obecně k sobě začaly mít hardcore a metal mnohem blíže než dříve, což dokladují Američané CONVERGE, kteří náš žebříček startují z padesáté pozice. A byť se mohlo zdát, že například klasický death metal poněkud ztrácel, vlastně se rodila nová vlna těžící z extrémnější a náročnější formy, viz IMMOLATION. A naopak někteří deathoví klasici šli jinou uvolněnější cestou. Ale ani v tradičním heavy žánru se nijak nepaběrkovalo, vždyť v níže uvedené desítce jsou jména jako BRUCE DICKINSON, MERCYFUL FATE či NEVERMORE. A že měli mnozí z nás široký stylový záběr dokazuje i umístění MANIC STREET PREACHERS a RAGE AGAINST THE MACHINE. A to se bavíme jen o albech z pozic 41 až 50. Následující články samozřejmě přinesou další zvučná jména a možná i nějaké to překvapení.

Noisy

50. CONVERGE - Petitioning the Empty Sky
Noisy

Druhé album, z části taková kompilace, Američanů CONVERGE, vlastně určilo styl a charakteristiku jejich budoucí tvorby. A nejen to, svým způsobem nasměrovalo i celý trend metalického hardcore. Nabídlo totiž zajímavou směsku stále dostatečně dravého a drsného hc přístupu s neuhlazenými metalovými vlivy. CONVERGE to navíc udělali osobitým způsobem bez omezení agresivní hardcore podstaty, přesto se zajímavou temnější atmosférou a pomocí razantním riffů odkazujících místy až kamsi k death metalu stvořili správně divokou formu metalcore, často až chaoticky bouřlivého ve stylu mathcore. Ne, nebyl to pozdější střídavý mix hardcore řvavosti s melodickou metalovou selankou, tak jak se toho bohužel chopili pozdější trendoví chrliči, CONVERGE se s tím nemazali a hnali to s nezadržitelným drivem. „Petitioning the Empty Sky“ je albem syrově nekompromisním, přesto i plným emotivního obsahu, který doplňuje hystericky expresivní vokál Jacoba Bannona. Stylotvorné, ale bohužel asi trochu nedoceněné album.

49. HYPOCRISY - Abducted
DarthArt

Byla to tehdy rána! HYPOCRISY jsem znal jako chrastivý death metal s umouněnými muzikanty, kteří neměli rádi křesťanství, kulili oči jako čerti a mě to až tak nebavilo. Věděl jsem, že se něco děje, že vydávají desky, ale to bylo všechno. Jenže pak si kámoš koupil „Abducted“. Pro pocit dobré vůle jsem si ho pustil a … no ty vole! Naprostý šok a úplně jiný vesmír! Doslova ... VESMÍR!! Monstrózní plochy, mystická mlha, hymny o tvorech z míst, kde nikdo neuslyší váš křik. V bookletu plakát se zdeformovanými ksichty, kterých jsem se bál. Tägtgrenův řev, co se netvářil tvrďácky, spíš zvuk hrůzy někde na operačním stole v laboratoři. Ten první náběr „Abducted“ byl pro mě tehdy ultra silný, a když o tom zpětně přemýšlím, asi jeden z určujících momentů mého poslouchání hudby. Snad i proto, že jsem v té době měl rád „Akta X“ a čtvrtá deska HYPOCRISY ten chladný, děsivý i přitažlivý svět převedla do kytar a rytmů. Pro mě VELKÁ VĚC!

48. BAL-SAGOTH - Starfire Burning upon the Ice-Veiled Throne of Ultima Thule
Arrow

BAL-SAGOTH dali na svojom druhom albume definitívnu formu vlastnému mikrožánru, ktorý postupne sami vyčerpali a v podstate s nimi aj zanikol. Black metal tu slúži ako voľný podklad na vybudovanie epickej atmosféry, opisujúcej fantastické svety iných dimenzií, v ktorých sa odohrávajú hrdinské ságy tiahnuce sa aj nasledujúcimi, tiež solídnymi, dielami kapely. Texty aj hudba sú podriadené obrazotvornosti, pričom klávesy a symfonické elementy ako skladbotvorné prvky dostávajú rovnaký priestor ako gitary a bicie. Vo výsledku má album silné filmové fluidum s podprahovým odkazom na „conanovskú“ mytológiu a v čase svojho vzniku predstavoval neobyčajne originálny počin. Samotné melodické motívy, extrémne rýchle riffy nespútané žánrovými hranicami, ako aj komplexná rytmika pritom ani dnes neznejú márne. Aj s ohľadom na uzavretú diskografiu BAL-SAGOTH môžem povedať, že „Starfire…“ bol ich najsilnejším momentom na hudobnej scéne. Drobné produkčné nedostatky boli odstránené pri dvadsiatom výročí vydania, a tak je teraz možné zahĺbiť sa v plnej miere do ság, ktorých nielen hudobné motívy mám – verím, že nielen ja – zapísané v krvi.

47. MANIC STREET PREACHERS - Everything Must Go
Subeer

Čtvrté a jednoznačně přelomové album v diskografii, které definovalo vyznění kapely až do dnešních dnů. Deska, jenž se rozlétla na křídlech smyčců a nabrala hromadu návykových melodik provzdušněných nesmělým optimismem namísto toho, aby se nechala stáhnout devastující psychedelií předchozího, jedinečného a geniálního opusu „The Holy Bible“. Kapela poprvé ve třech, bez záhadně zmizevšího kytaristy a znamenitého textaře Richeyho Edwardse, se kterým se vypařila i valná většina existenčně-depresivního inkoustu a tvůrčího smýšlení. Nádherná edice k desetiletému výročí nabízí na DVD mnoho souvislostí popisujících okolnosti vzniku, resp. transformace zvuku a skladatelského přístupu. Zpěvák a kytarista James Dean Branfield hovoří o zbavení se obav z nabízené tvůrčí svobody, o ryzím naplnění z toho dělat hudbu pro vlastní potěšení v naději, že osloví a předá ono potěšení i ostatním. Toto se „Everything Must Go“ určitě povedlo a kolekce rozhodně obstojí zkouškou času nejen po třiceti letech, a to i díky tomu, že „kazatelům“ připsala na vizitku vedle přívlastku rock ještě jasně podtržené, avšak v jejich případě netuctové „pop“.

46. MONSTROSITY - Millennium
Reaper

MONSTROSITY jsem vždy vnímal jako kapelu, která se neprávem krčila mimo hlavní linii zájmu o floridskou deathmetalovou scénu. Pokud se mluvilo o techničtěji laděné produkci, většinou šlo o díla CYNIC, ATHEIST a nebo - jak jinak - DEATH. Ti v té době měli na kontě už šest alb včetně „Symbolic“, neohroženého to vítěze našeho loňského žebříčku nejlepších desek z roku 1995. O rok později u nás MONSTROSITY berou šestačtyřicáté místo. I to je výmluvným důkazem, že tvorba sestavy z Fort Lauderdale se nikdy nedostala do širšího povědomí příznivců, kteří zrovna nedisponují červeným diplomem z deathmetalových věd. Tímto nechci mezi MONSTROSITY a DEATH dávat rovnítko, to v žádném případě nejde, jen upozorňuji, že sláva prvních jmenovaných, navzdory kvalitám jejich ranných nahrávek, nikdy ani náznakem nedosáhla oněch závratných schuldinerovských výšek. Přitom zejména „Imperial Doom“ (1992) a následovník „Millennium“ jsou v lexikonu floridského death metalu zapsány zlatým písmem. Není se čemu divit, ve studiu (samozřejmě Morrisound) se totiž toho času sešla silná sestava, za mikrofonem naposledy mručí Corpsegrinder, za basou se ukryl Kelly Conlon (ano, ten, který nahrával i „Symbolic“) a na stoličce vysedává Lee Harrison (ten se zase mihl v sestavách MALEVOLENT CREATION či ATHEIST). Posledním do party je Jason Morgan, který se v řadách kapely ohřál jen chvilku a pak zmizel neznámo kam. Škoda, že kytarista jeho kalibru se tak brzo stáhl do ústraní a svůj talent posléze uplatnil jen v rámci projektu WYNJARA. Díky jeho výrazným riffům s občasnými melodickými konturami je každá jedna skladba poměrně snadno zapamatovatelná. Oproti drsnému „Imperial Doom“ je „Millennium“ mnohem více odlehčené a vzdušnější album. Rovněž jde o více technickou desku, i když samozřejmě i debut byl v tomto ohledu velmi slušný (především rezonuje krásná basička, je velká škoda, že ta Conlonova není na „Millennium“ podobně vytažená). Jedna z nejvíce nedoceněných desek v historii nejen floridského death metalu.

45. BRUCE DICKINSON - Skunkworks
J.Rose

Potřetí sám za sebe a opět jinak. Vzhledem k pestrému hudebnímu vývoji na jednotlivých sólových zásecích nelze než konstatovat, že si BRUCE DICKINSON musel pod křídly železné panny dlouho připadat, jako v kleci. Poněkud tajemný výraz „Skunkworks“ odkazuje k experimentálnímu přístupu, což dokonale odráží i tehdejší hledačství britské sirény. Kdepak pompa a metalová klišé. Promyšleně napsané písně, rockové riffy a příchutě ze vzdáleného Seattlu. Zatímco předchůdce „Balls to Picasso“ evokoval rozsypaný kaleidoskop, nástupce byl koncepčně sevřenější. Proč? Žádná plejáda hvězdných hostů, ale ustálená koncertní kapela s dominantní kytarou Alexe Dicksona. Dále jednolitý zvukový kabát ušitý pod producentským dohledem Jacka Endina, ale i textový odklon od historických eposů, ve prospěch témat jako melancholie, futuristická dystopie či vesmír.

Na albu se nacházejí vzdušné rockové jízdy typu „Back From the Edge“, zvolna gradující suity zastoupené třeba songem „Strange Death in Paradise“ a místo zde mají i přímočařejší vypalovačky „Inside the Machine“ nebo „Headswitch“. Občas se drtí střední tempa po vzoru SOUNDGARDEN, ve složitějších výstavbách je zase cítit feeling RUSH. Jedinečný hlasový projev a cit pro svébytný songwriting, však nahrávce propůjčují vlastní ksicht. „Skunkworks“ je vlastně takovým britským pohledem na americkou alternativní scénu. Zbytek je historie. Rozčarování některých fanoušků a rovněž neskrývané překvapení u hudebních publicistů. Ačkoliv za vrchol v sólové tvorbě BRUCE DICKINSONa považuji koncepční majstrštyk „The Chemical Wedding“, je neoddiskutovatelné, že právě album „Skunkworks“ ukázalo slavného zpěváka jako umělce, který nedá na prvoplánový přístup, ani se nehodlá smířit s přiřknutým údělem metalového poloboha.

44. MERCYFUL FATE - Into The Unknown
Milda

V období, kdy bylo v módě obohacovat metal o prvky jiných žánrů, si to přihasili tito dánští matadoři s ryzí heavymetalovou deskou. Byl to jiný typ „hevíku“, než jsme byli zvyklí poslouchat od britských legend, amerických svalovců, nebo přicházející „nové nové vlny“, které vévodili jistí Švédové v kožených hadrech. MERCYFUL FATE byli i v rámci tohoto stylu vždy originální a jednoduše identifikovatelní. I na „Into The Unknown“ se dočkáme typických postupů, kdy se potkávají promyšlené a netuctové riffy s velikým důrazem na silné melodie v refrénech a sólech. Díky textům, na které byl King vždy machr, a zajímavým aranžím, obestírá celé album orientálně-mystická atmosféra a nezaměnitelný pohádkový feeling. K mým favoritům patří „The Ghost Of Change“ a "Holy Water“, které mě vždy bavilo přehrávat na elektrickou kytaru a určitě epická titulní píseň. Ve skupině končící Michael Denner se rozloučil námořnickou „Fifteen Men (And a Bottle of Rum)“ a naopak v kapele začínající Bjarne T. Holm si zabral bubenickou stoličku s neochvějnou jistotou a od tohoto alba už na tento post nepustil nikoho jiného. Perfektní produkce a elektrizující zvuk jsou samozřejmostí, jednoduše pojatý obal pak rafinovaně stimuluje fantazii a představy posluchače.

43. NEVERMORE - The Politics of Ecstasy
Noisy

V roce 1996 měli NEVERMORE to nejlepší teprve před sebou a mnozí asi budou za top považovat následné „Dreaming Neon Black“ (1999) nebo „Dead Heart in a Dead World“ (2000) či ve vrcholové formě tvořené „Enemies of Reality“ (2003). Ale i druhé album „The Politics of Ecstasy“, které přišlo po zdařilém debutu, ukazovalo, že se nám tu po hudebním poli neproducírují žádní začátečníci, ale i ostřílení hoši, co si předtím již obrousili hrany v původní partě SANCTUARY. A jejich hudba měla osobitou duši poplatnou temnější depresivní náladě Seattle scény, současně ale kontrastní s grunge principy, neboť ctila silově metalové, často thrashové, archiválie a k tomu nabízela i něco navíc. Tím byla jistá dávka progresivity, kterou zruční hudebníci podporovali výrazný vokál Warrela Danea. Ale to hlavní byl energický grove a již tehdy zajímavě specifická melodika, která nesla znepokojivou emocionální auru. Možná má „The Politics of Ecstasy“ i své slabé stránky, které čas poněkud prohloubil, tím myslím slabší produkci a místy poněkud utahané či chaotické aranže, ale svým osobitým kouzlem si mě tehdy NEVERMORE jednoznačně získali. A jejich alba jsou materiálem, ke kterému se nebojím vracet ani dnes, což o mnohých jiných deskách z dané doby již neplatí.

42. RAGE AGAINST THE MACHINE - Evil Empire
DarthArt

Zatímco setkání s prvním albem RATM bylo spíš překvapení, nadšení a radost z novátorství, s „Evil Empire“ přišla podivná realita. Rozzuřená levice v bookletu, pěticípá hvězda pod supermanem na obalu … hmm, tohle už nejde okecat, že nerozumím textům. Jako Husákovo dítě, co se před pár lety rádo zbavilo komoušů, jsem tohle dost těžko trávil. Takže co? Přesunout RATM na smetiště dějin? Když ono je to hudebně zas tak dobré! Oproti debutu zklidněné, řekněme míň hitové, ale ta muzika pořád zatraceně vtahuje. „People Of The Sun“ nutí lézt po stropě, kytara v „Bulls On Parade“ je hračičkárna jakou nikdo jiný neumí, jo, baví mě to hodně! Jenže ty symboly, ty symboly … co s tím? No nic, aplikuju osvědčenou metodu, stejně jako u kapel z dalekého severu: užívat si hudbu, a to druhé ignorovat! Nebo si tu a tam poklepat na čelo a pomyslet si cosi o pomatených dětech bohatého světa. Tu muziku by ale byla hrozná škoda zapudit … RATM jsou totiž skvělí!!

41. IMMOLATION - Here in After
Reaper

Troufám si konstatovat, že odkaz IMMOLATION je z kategorie nesmrtelných. Před třiceti lety vydalo nezdolné duo Vigna & Dolan své druhé album „Here In After“, desku, ke které se upínal, upíná a ještě upínat bude nespočet následovníků. Pokud se zeptáte dnešních reprezentantů OSDM, kteří jati v temných slujích vytrvale šíří odkaz staré školy, na jejich hlavní inspirační vlivy, často zmíní právě IMMOLATION, případně pak jejich ještě obskurnějšího spojence INCANTATION. Před třiceti lety působil tenhle death metal z předměstí New Yorku na první poslech nepřístupně a odtažitě. Sirnatým oblakem obestřená produkce však občas propouštěla světlo a dopřávala dost životního prostoru potemnělým harmoniím. Ukázkovým příkladem je hned první skladba „Nailed To Gold“ vybavená jednoduchou leč vysoce návykovou melodickou linkou. Jedna z nejvíce zásadních kompozic IMMOLATION, která je dodnes součástí setlistů kapely. V tracklistu není rozhodně sama, každá z osmi skladeb má své kouzlo a svou neopakovatelnou atmosféru. Docela dobře si vzpomínám (ještě kdysi dávno v deathmetalové školce), jak jsme u IMMOLATION často diskutovali jejich zkreslený zvuk. Mnohým byla jeho snížená čitelnost trnem v oku, já jsem naopak patřil do tábora jeho příznivců. Tenhle pro IMMOLATION typický atribut vždy podtrhoval potemnělou atmosféru jejich alb a pomáhal udržovat jakousi rouhačskou / rohatou auru, která kapelu obklopovala od jejích samotných počátků. A koneckonců ji obklopuje dodnes. S odstupem času si člověk stále více uvědomuje, jak moc IMMOLATION v rámci USDM vyčnívali a jak výrazně byli odlišní od tvorby těch ostatních. Zásadní album deathmetalové historie, nutno podotknout, že v diskografii IMMOLATION můžeme stejným přívlastkem označit i ty tři následující.