Pokud patříte mezi fanoušky revenge thrillerů typu John Wick, Equalizer či Nobody a zároveň vás přitahuje válečná historie, finský snímek Sisu vás pravděpodobně neminul. Tento velmi osobitý zářez dokázal obě roviny zkombinovat do překvapivě životaschopného celku, který fungoval jako poctivá mezižánrová výplachovka. Tehdy tahle kometa zazářila a zdálo se, že její návrat ani další rozvíjení světa Sisu nepřipadá v úvahu — vše podstatné bylo řečeno a prostoru pro pokračování mnoho nezbývalo, aniž by nedocházelo k okatému opakování se. Nemohli jsme se mýlit víc. Autor Jalmari Helander se po třech letech vrací a původní díl nechává daleko za sebou.

Road to Revenge nabízí v jádru totéž co jednička, ovšem s tím zásadním rozdílem, že prakticky ve všech ohledech jde o posun k lepšímu. To, jak víme, rozhodně není u filmových pokračování samozřejmostí. Zde se to podařilo téměř záhadným způsobem a Helandera lze bez váhání pasovat na plnohodnotného hitmakera. Líbila se vám zarputilost a strohost hlavní postavy? Tady ji poznáte důkladněji, aniž by jakkoli ustoupila ze své sveřeposti. Ocenili jste brutalitu a syrové násilí? Zde ho dostanete v ještě štědřejší dávce. Bavila vás satirická poťouchlost a lehký ironický podtón? Tak vězte, že tentokrát jsou přítomny v ještě koncentrovanější podobě. A podobně bych mohl pokračovat dál.

Kde však dvojka skutečně vyniká a vytrhává diváka z letargie všedních dní, je řemeslná preciznost, rukodělná zručnost a práce s efekty. V době, kdy většina filmů sází na agresivní a často odpudivé CGI, které na diváka útočí z každého záběru, působí autorův přístup jako zjevení. Film výrazně spoléhá na praktické efekty a tam, kde už digitální zásahy použít musel, činí tak s vkusem a citem pro uvěřitelnost. Až si říkáte, jak je něco takového v rámci evropské produkce s omezenějšími prostředky možné. Právě tato autenticita vás vtahuje do děje a způsobí, že prostřelené hlavy, rozježděná těla, cákance krve, výbuchy i létající vojenskou techniku včetně té, která by běžně létat neměla, přijmete se škodolibým potěšením.

Zpočátku jsem měl pocit, že druhý díl sází na větší umírněnost, respektive na realističtější rámec, v němž by při troše štěstí a shodě okolností mohlo být sledované dění alespoň vzdáleně možné. Postupem času se však karta obrací a film se vrací ke starému dobrému přepalu. Stále však zůstává v mantinelech vlastních pravidel a není o nic „nepravděpodobnější“ než například zmíněný John Wick. Pokud jste fanoušky nespoutané brutality, rozhodně si přijdete na své. Některé scény jsou natolik drsné, že se tají dech. Nejde však o samoúčelnou surovost; násilí je důmyslně gradované a pečlivě vypointované, což napovídá, že nad látkou někdo opravdu přemýšlel. Přidejte k tomu snahu neustále překvapovat diváka a dostáváme film, který je překvapivý sám o sobě.

Tematicky se snímek posouvá od masakrování nacistů v jedničce k okupujícím Rusům, přičemž hlavní antagonista v podání Stephena Langa je tradičně nesnesitelný stejně jako samotný motiv útlaku a bezpráví, který ztělesňuje. Leitmotivem děje je přesun hrdiny i s rozebraným domem, takže si nelze nevzpomenout na kultovní Mad Max: Fury Road, a to se vším všudy. Pokud bych měl něco filmu vytknout, šlo by spíš o drobnosti: jednoduchou dějovou strukturu, mírnou epizodičnost akčních sekvencí, občasné „wtf“ momenty a především CGI vlak v samotném závěru. To vše jsou ale maličkosti ve srovnání s hromadou zábavy, kterou film nabízí. Utrženou ruku na to!