Komu se nelení, tomu se obal desky Truchlohry zelení.

Profláknuté pořekadlo konečně nabralo na významu, jež se dá suše vysvětlit, a to ať už si pod zelenou barvou představujete jakýkoliv výsledek související se svým úsilím. Osobně mám zelenou rád jako barvu uklidňující, rozjímavou, nekonfliktní, barvu rodícího se života, ale i symbol postupného úpadku; připomeňme potravinové plísně. No a další úvahy raději nechám tetě Kateřině.

Je však nad slunce jasné, že Tomáš Kohout tuto sezónu rozhodně nelenil, a proto se mu dostalo na působivém grafickém ztvárnění jeho nedávno vydané desky neonové zeleně v takové hojnosti. V této má prsty nadějná umělkyně Tereza Laznová, kterou inspirovala svérázná zhudebněná lyrika linoucí se z GummiStudia Y. Tomova píle navíc letos vyslyšela i dlouho odmítaný skomírající tlukot „Mistrova kladiva“ tak, aby s druhým doyenem samozvané scény Františkem Štormem a chlípnou „disco“ masáží probudili neotřelou modifikaci blackmetalového Frankensteina. O tom snad více napíšou kolegové, vím tu minimálně o jednom šikovném kronikáři MASTER’S HAMMER.

„Truchlohry“ po hudební stránce nepřináší téměř nic dříve neslyšeného, každopádně vše, co je při starém je při starém na správném místě a je jenom na každém z nás fandů, jak si zážitek ve specifickém hudebním vesmíru vlastně vyhodnotíme. Máte v ruce lístek na nové dobrodružství, které evidentně disponuje jasně danými a dlouho užívanými kulisami. Je to podobné návratům na místo, které vás z nějakého důvodu imponuje a přitahuje. Víte, že má svůj esprit a dostavujete se tam v jistém rozpoložení. Možná jen znovu toužíte pocítit ten jedinečný genius loci nebo tam opět chcete najít inspiraci či dezinfikovat duševní nečistoty. Možná si přejete, aby ta magičnost oné lokality v sobě probudila skrytou, dřímající sílu a odemkla bránu i do jiných a dosud neznámých v tomto případě hudebních dimenzí.

U interpretů s letitou historií mám nastavenou jistou dávku očekávaní, která je přímo úměrná shovívavosti jejich fanouškovské základny. Není to vyloženě subjektivní záležitost. Jde pouze o prachsprostý pragmatismus. U žánrových stálic – ikon chci jen desku, co šlape a pokud dokáže i jiskřit, nadplán třeba nevysvětlitelně nadchnout, tak je vše v nejlepším pořádku. Pak tu jsou umělci, jejichž publikum je s to přijmout jakýkoliv úkrok mimo obvyklou skladatelskou doktrínu, aniž by se tato předem sama definovala naváděcí cedulkou „prog“. K těmto řádím (kromě např. NICKA CAVE, PETER GABRIEL, a ať to máme náležitě genderově vyrovnané KATE BUSH, BJÖRK i Tomáše Kohouta, jehož tvůrčí svoboda je ohraničena jenom tím, co je líbí jemu samému a jeho okruh příznivců je, troufám si říct, otevřen naslouchat, ocenit, přijmout nebo i odpustit všemožné variace jeho hudebních ambicí a vizí.

Při tomto ostrém nasvětlení jsou pro mě „Truchlohry“, bohužel, jenom albem, které dosahuje veškerých předvídatelných parametrů, a které mohlo být o dost zajímavějším, pokud sebralo větší kuráž a alespoň o více než krok překročilo hranice zajeté komfortní tvůrčí zóny. Je jasné, že si NECROCOCK dělá nejradši všechno sám, tedy kromě té jedné věci, která hraje prim při jeho inspiračních seancích. Samozřejmě!

Jaká to nádhera a svěžest přichází v „Zachytím Tvou Krásu“ - morbidním to duetu s Nazaru Bokaz. Přestože nejsou nikde přiznané živé dechy, tak ty decentně vložené a pravděpodobně samplované slyším v „Jsme Zatíženi Duchovní Pýchou“ a „Havárie V Necrocockově Čtvrti“ a jsem hned mnohem veselejší i při vzpomínce na stále nepřekonaný opus „Lesní Hudba“, kterému právě žestě doslova dofoukly elegancí šlechtice. Sampling se povedl i ve vícero písních - např. „V Soustudánčí“ nebo v sadistické etudě „Naše Auto Míří Na Západ“, která evokuje vibrace „Křivoklátského Martyria“. Konečně interesantní proměny zpěvu zpestřují nejen „Máme Doma Přestárlou Služku“, ale i ducha celé kolekce.

Desatero písní znovu nepostrádá osobitou atmosféru různých třináctých komnat, jež navíc drží pěkně pohromadě. S přibývajícími poslechy album jednoznačně narůstá na kráse, ale ni to mě nedonutí bodové hodnocení navýšit, protože tu také je celkem dost rutinních již dříve slyšených kytarový ploch, stejně tak „ááá, hááá“ náladových výpomocí. Osobně jsem byl zvědav na zakomponovaní avizovaného monochordu, chcete-li tykvové citery nebo đàn bau v jazyku země původu (Vietnam), jejíž ladění a zvuk opravdu nepotřebuje dlouho, aby dokázalo uhranout i neznalého posluchače. Snad mě sluch nešálí, neboť její tóny slyším už v kouzelné „Kukačce“ aneb dalších ozvěnách oblíbené „Lesní Hudby“. NECROCOCK jí naplno přiznává až v závěrečné skladbě, kde je, dle mě, na škodu přetlačena motivy kláves a duněním basy. I tento záchvěv exotických strun dává příslib, že by v budoucnu Tomáš mohl najít klíč k oné naznačené bráně do malinko jinačích hudebních prostorů.

K tomu je potřeba aby polibky tvůrčí múzy nejen opětoval, ale aby s ní zašel i patřičně dále. On už určitě bude vědět kam a myslím, že by mu to nemělo dělat sebemenší problém.