Letecká základna Ramstein, 28. srpna 1988. Mladý tatínek a manžel Roland Fuchs letecké technice příliš nefandí, ale podařilo se mu výhodně sehnat vstupenky, což v kombinaci s příjemným letním dnem dopomohlo k rozhodnutí sbalit rodinku a vyrazit na velkolepou leteckou show Flugtag '88. Přesně v 15:44 vrcholí dechberoucí číslo letecké akrobatické skupiny italských armádních vzdušných sil Frecce Tricolori. Manželka Carmen je nervózní, ale pětileté Nadine září oči plné dětského nadšení. Pak to přijde. Letoun Pony 10, který má dokončit trik takzvaného „probodnutého srdce“ letí příliš nízko a příliš rychle. Náraz. Rána je ohlušující. Tři letouny míří k zemi. Ten poslední rovnou do davu, kde stojí i Roland. O pár vteřin déle už leží břichem na zemi a má pocit, že je celý od vody. Jde o petrolej. Vstane a zmateně chodí mezi plameny. Instinktivně hledá dceru. Zuhelnatělá těla a kusy utržených končetin mu však splývají dohromady. Pak ji konečně uvidí. Nadine nemá vlasy, nicméně Roland jí poznává díky zbytkům hořícího oblečení. Holýma rukama se jí zoufale snaží uhasit. Je to šílené, protože kvůli petroleji hoří i jeho ruce. Nakonec dceru zvedne a přivine. Nadine děsivě křičí. Z hustého dýmu se vynoří několik Američanů a beze slov mu dceru vyrvou z náručí. Poraněný tatínek ztrácí vědomí. Po probuzení v nemocnici s popáleninami na 65% těla je mu oznámeno, že o rodinu přišel.

Zážitek s ostny nebezpečí

Těžké kovové riffy se opírají o vláčný rytmus. Jazyky kontrolovaných plamenů tančí v očích tisíců fanoušků. Till Lindemann, frontman hudební mašiny RAMMSTEIN, hledí na masu lidí před pódiem skrze matná skla leteckých brýlí. Svým hlubokým monotónním hlasem vypouští krátké úsečné verše. Text písně, jež dala jméno této slavné německé kapele, je stejným způsobem strohý jako mrazivý. Střípky katastrofy z konce 80. let, při níž přišlo o život několik desítek lidí, se zařezávají do uší zhypnotizovaných posluchačů. Ačkoliv Till popisuje vzduch prosycený pachem krve, umírání dětí, nářek matek a přirovnává leteckou základnu Ramstein k masovému hrobu, nezapomíná každý verš ukončit konstatováním, že slunce svítí. Ono repetitivní „die Sonne scheint“ zůstává největším paradoxem celé tragédie. Ten černočerný den, kdy i lidé vzdálení několik kilometrů od epicentra smrtícího inferna popisovali zvláštní odér hořlaviny, žhavého kovu a spáleného masa, byl prozářen paprsky pozdně letního slunce. Apokalypsa zalitá zlatem, chce se říct.

Letecké přehlídky jsou staré jako letectví samo. Těší se všeobecné oblibě u široké veřejnosti, ale se stejnou měrou odhodlání jsou i ostře kritizovány. Občanská sdružení, ekologové, politici či bezpečnostní experti už od pradávna poukazují na zbytečné plýtvání leteckým palivem, samoúčelnou podporu militarismu i hazardování se životy přihlížejících civilistů, neboť akrobatické kousky sólových pilotů nabíraly na rizikovosti úměrně s rychle se vyvíjející modernizací letounů. Jenže co naplat? Možnost přiblížit se k moderním prototypům ocelových ptáků, pořizovat si beztrestně fotografie, usednout za knipl a žasnout nad akrobatickými čísly odvážných pilotů si ročně nenechá ujít statisíce návštěvníků z celého světa. Především pro otce a jejich syny jde o kouzelný zážitek. Historie však dokazuje, že fatální nehody na takových akcích jsou jejich nedílnou součástí. Prakticky každý rok k nějaké dojde. Tragédie z konce 80. let netrhala smutné rekordy v počtu obětí, ale díky přítomnosti mnoha kamer a tím, že se odehrála před tři sta padesáti tisícovým publikem, vyvolala největší šok, jehož ozvěna patrně nikdy neutichne. Rok 1988 se stal hrůzným stigmatem pro podobné akce. Pojďme si nechvalně proslulou událost krok za krokem zrekonstruovat.

Východ a Západ

90. léta byla za rohem. Teplá obleva dokázala oslabit tvrdé ledy, ale k plnému rozpuštění ještě pár kroků scházelo. Studená válka se nechtěla vzdát bez boje. Táhlá klikatící se jizva na hřbetu světa dělila společnost do dvou politických bloků. Západ držel s NATO a Východ se krčil pod praporcem Varšavské smlouvy. Spojení Ameriky, Británie a Francie vytvořilo zónu známou jako Spolková republika Německo (SRN), kdežto Německá demokratická republika (NDR) podléhala državě sovětských sil. Právě hluboko na jihozápadě SRN, poblíž průmyslového města Kaiserslautern, stála (a nadále stojí) největší americká vojenská základna mimo území USA zvaná Ramstein. Její význam byl po dlouhá léta mnohoznačný. Zefektivnění logistiky NATO, psychologické odstrašení Sovětského svazu a dokonce nějaký čas sloužila jako sklad jaderných zbraní. Za zanedbatelný však nelze považovat ani politický význam.

316. letecká divize amerických ozbrojených sil pořádala za zdmi základny každoroční přehlídku zakončenou leteckou show. Pod záštitou rodinné zábavy se ukrývala jasná a v kontextu studené války pochopitelná idea. Odprezentovat americké letectvo jako nebojácného ochránce západní Evropy, posílit pozitivní vnímání amerických vojsk na cizím území a především utužit vztahy mezi Američany a Němci. Nutno podotknout, že zamýšlené sbližování národů se těšilo značné oblibě. Základna Ramstein nabízela pravidelný festival radosti, kde si návštěvník mohl dopřát pořádný hamburger, hranolky, americkou zmrzlinu a ještě se pokochat pohledem na špičkové stroje. Avšak skutečným vrcholem akce se stávaly mezinárodní akrobatické týmy z celé Evropy a USA, které v rámci leteckých dovedností předváděly svá jedinečná čísla. Při pohledu na tyto nebeské kaskadéry se člověku tajil dech. Publikum pilotům fandilo a současně si tajně přálo, aby vše dobře dopadlo.

Příběhy těch druhých

Roland Fuchs byl beznadějně zamilovaný. Měl čerstvých osmnáct let a jeho vyvolená Carmen pouhých šestnáct když otěhotněla. Tlak ze strany rodičů mladých lidí byl neúměrný. Prý nemají dostatek rozumu a zkazí si život. Ideální řešení nabízel potrat. Rolanda takové řeči mrzely, obzvláště od blízkých osob. Tím spíš se oba nastávající rodiče semkli a veškerou energii vložili do příprav na příchod jedinečného zázraku přírody. Nadine se narodila 12. srpna 1983. Časy to vlivem nižších finančních příjmů byly těžké, ale zároveň ty nejkrásnější ze všech. Nešlo se jen tak sbalit a vyrazit na drahou dovolenou. Každé léto se v blízkém okolí sice pořádal folkový festival, ale lákavěji zněla letecká přehlídka na mezinárodní vojenské základně pojmenované po přilehlém městečku. Z historické oblasti Württemberg, to do cílové destinace Ramstein dělalo nějakých sto čtyřicet kilometrů, ale Roland ušetřil na výhodně koupených vstupenkách. Touha ochutnat Ameriku zvítězila. Tříčlenná rodina sedla do auta a zamířila za dobrodružstvím.

Thomas Wenzel a jeho snoubenka Karin si velkolepou akci také nechtěli nechat uniknout. Šlo o velmi společensky založený pár. Pivní slavnosti, závody aut, taneční zábavy. Pokud to čas umožnil, vyrazili kamkoliv. Toho krásného slunečného rána se jich na cestu vydalo rovnou osm. K dvojici se připojili přátelé a známí z Norimberku, včetně Thomasova budoucího tchána. V areálu základny se nacházel i třiadvacetiletý Američan Jeffrey L. McCanch, jeho manželka Tammy a dvouletý syn Jeffrey junior. McCanch byl vojákem sloužícím na základně Ramstein, čili bezplatný vstup pro jeho rodinu trvale žijící v Německu byl zajištěný předem. Jeffrey si na ten den pochopitelně domluvil i volno ve službě, aby mohl trávit čas s těmi, na kterých mu záleželo nejvíce.

Dopoledne patřilo prezentaci vojenské techniky a letadel všeho druhu. Avšak odpolední hodiny měly změnit životy více než tisícovce návštěvníků z Německa, USA a různých koutů Evropy. Hořkým klišé bohužel zůstává, že scénáře psané hrotem osudu bývají neúprosné. Jeffrey svede infarktovou záchrannou akci a Thomas Wenzel se z osmičlenné výpravy vrátí domů osamocen. Zcela sám se vrátí i Roland Fuchs, který si kromě hlubokých šrámů na duši odnese i ty fyzické.

Největší z největších

Čistá obloha, perfektní organizace na místě, obrovský zájem veřejnosti. Do areálu základny Ramstein se od brzkých ranních hodin hrnuly davy. Doslova. Ve špičce tři sta, možná až tři sta padesát tisíc návštěvníků. I v dnešní době něco nevídaného. Těch pár desítek demonstrantů a ekologických aktivistů s transparenty před branami areálu působilo směšně. Asi jako smečka pohublých žraloků uprostřed mnoha tisícového hejna hbitých sleďů. Složení? Zhruba 70% návštěvníků tvořili Němci, nějakých 20% Američané a zbytek byl evropskou směsicí všeho možného. Rakušané, Italové, Nizozemci, Francouzi atd. Lákadla v podobě staticky vystavených exponátů, ke kterým se civilista za běžných okolností neměl šanci dostat, měla sílu obrovského magnetu. Připočtěme k tomu fakt, že do útrob některých letadel mohli návštěvníci vstoupit a pořizovat si pohodlně fotografie i video záznamy. Člověk nemusel být ani nadšenec do létání, aby si takovou příležitost nechal ujít. Obzvláště v době plné zákazů a restrikcí.

K vidění byl třeba americký letoun KC-10 určený k transportu zásob a doplňování paliva jiných letounů přímo ve vzduchu. Pozornost přitahoval bitevní a průzkumný letoun Královského letectva Harrier se schopností vertikálního vzletu. Milovníci vrtulníků si mohli prohlédnout ukázku nizozemského letectva v podobě dvoumotorového stroje MBB Bo 105 nebo víceúčelového (záchranářské, humanitární i vojenské akce) modelu Alouette III. Kanada, Francie, Belgie, USA, Velká Británie, Itálie. Seznam prezentovaných letadel, vrtulníků, ale třeba i tanků by byl opravdu dlouhý. Pohyb po areálu základny neměl takřka žádná omezení. Díky velkorysé nabídce předváděných strojů se nikde netvořily fronty, natož tlačenice. Dobrá nálada se dala krájet. Přesně ve 12:30 začal letový program. Do vzduchu se dle přesně rozepsaného harmonogramu vznesla vojenská pýcha NATO, která přelétala nad hlavami spokojených diváků. Krátce po třetí hodině měl nebe opanovat desetičlenný italský akrobatický tým se stroji Aermacchi MB-339. Vrchol celého dne a současně i jeho předčasný konec.

Tříbarevné šípy

Plným italským označením Gruppo Addestramento Acrobatico, Pattuglia Acrobatica Nazionale (PAN). Mezi běžnými Italy však nazýván kratším a údernějším Frecce Tricolori. Tak zní jméno prvního národního akrobatického týmu italského letectva. Rané pokusy o založení se v Itálii datují od 20. let 20. století, ale teprve až s počátkem 60. let dokázal generální štáb italského letectva převést vytouženou ideu do praxe. Pod dohledem majora a špičkového pilota Maria Squarcina započal náročný výcvik pečlivě vybraných adeptů. „Tříbarevné šípy“ se zrodily 1. března 1961 na letecké základně Rivolto v provincii Udine. Již od úplných počátků jim bylo souzeno vyčnívat nad konkurencí. Pro své extrémně náročné kousky využíval akrobatický tým devět letadel plus jednoho sólistu. Přesněji nejzkušenějšího letce, který tvořil nejviditelnější a nejdůležitější článek desetičlenného řetězce. Celý tým byl označen skupinovým rádiovým volacím znakem Pony, přičemž každé z letadel mělo své číslo a funkci. Tedy v praxi: Pony 1 - vedoucí formace, Pony 2 - 5 - vnitřní formace, Pony 6 - 9 - vnější křídla, Pony 10 - sólista. A proč anglický výraz Pony? Jelikož angličtina je (kromě francouzštiny) operačním jazykem NATO.

Inovativní akrobatická čísla hraničící s hazardem, pravidelná modernizace letového parku a troufalé využití hned deseti nebeských strojů (jen pro zajímavost, američtí Blue Angels využívají „pouhých“ šest letadel). Tím vším jsou „šípy“ nejvíce vzrušujícím a jednoznačně i největším akrobatickým týmem na světě. Každý budoucí adept musel mít nalétáno minimálně 750 hodin v letounu poháněném proudovým pohonem. Ovšem dotáhnout to na pozici sólového letce, chtělo opravdu mimořádnou sadu schopností. Přesně takovou disponoval pilot, instruktor, důstojník a později kapitán italského vojenského letectva Ivo Nutarelli, který do armády vstoupil v roce 1970. Snědý Ital s nepřehlédnutelným černým knírem byl mužem mimořádné psychické odolnosti. Rozený vůdce s výraznou osobností a přirozenou autoritou. Nutarelli během deseti let vycvičil nemalé množství prvotřídních stíhacích pilotů, dokud se 27. prosince 1980 nepřipojil k Frecce Tricolori. Tou dobou už akrobatická skupina používala jednomotorové proudové letouny italské výroby Aermacchi MB-339 oproštěné od vojenské výzbroje. Roku 1986 byl hvězdný Nutarelli jmenován sólistou skupiny a získal volací identifikační znak Pony 10. O dva roky později si jeho fatální chyba vyžádá sedmdesát zmařených životů.

Probodnuté srdce

Přesně v 15:40 opanoval tým letců z Itálie nebeský prostor nad hlavami diváků. Formace ve tvaru rovnoramenného trojúhelníku stoupá kolmo vzhůru a kouřové efekty vytvářejí táhlé brázdy v národních barvách Itálie. Hlučné, sehrané, působivé. V 15:44 začíná kontroverzní akrobatický trik zvaný „probodnuté srdce“, jehož název je výmluvný. Frecce Tricolori dosahují výšky zhruba 300 metrů nad zemí a dělí se do dvou menších formací. Pět letadel se odklání vlevo a čtyři vpravo. Použití bílého kouře začíná vykreslovat trajektorie notoricky známého symbolu lásky. Začíná se od středu, přičemž obě formace klesají vertikálně dolů a díky přesné synchronizaci „malují“ takřka dokonalý tvar srdce. Osmatřicetiletý sólový pilot Ivo Nutarelli v Pony 10 jako jediný stále stoupá, načež provede poloviční výkrut o 180° a přejde do střemhlavého klesání. Stává se příslovečným šípem, který má dokončením smyčky probodnout srdce a přeletět nad mořem diváků. Obě formace se ve výšce asi 70 metrů blíží ke svému těsnému setkání ve spodní části srdce. Měly by se křížem minout, čímž dojde k dokončení obrazce. Nutarelli má průsečíku dosáhnout o plné čtyři vteřiny později a pro jistotu ještě letět o nějakých dvacet metrů výš. Něco však není v pořádku.

Jeho rychlost je enormní a výška kriticky nízká. V 15:45 dochází k fatální srážce. Pony 10 v rychlosti 550 km/h naráží do kokpitu Pony 2 z levostranné formace, které pilotuje Giorgio Alessio. Je pravděpodobné, že Alessio okamžitě umírá. O zlomek vteřiny později se poničené Pony 10 zakusuje do výškového kormidla Pony 1, v němž sedí Mario Naldini. Duchapřítomný pilot se ještě stihne katapultovat, ale v tak špatném náklonu a nízké výšce je dostatečné rozvinutí padáku nemožné. Naldiniho zabíjí tvrdý náraz o beton. Pony 1 a Pony 2 s hlasitým rámusem míří k zemi. Jeden z letounů dopadá na vrtulník UH-60 Black Hawk Medevac amerických ozbrojených sil, načež exploduje. Sedmičlenná posádka vrtulníku utrpí těžká zranění. Pilot Kim Jon Strader na rozsáhlá popálení umírá v nemocnici o jednadvacet dní později. Navzdory drtivým nárazům si Pony 10 udržuje balistickou trajektorii. Vzdálenost 300 metrů od diváků se rychle zkracuje. Letoun exploduje, dopadá na ranvej a planoucí koule pohlcuje odstavené policejní vozidlo. Mezi diváky a hořícím vrakem zeje třicetimetrová přímka. Vlivem obrovské kinetické energie se Pony 10 otáčí, ale přitom stále míří slepě kupředu. Masa hořícího šrotu proráží ostnatý plot, překonává nouzovou příjezdovou cestu a způsobuje masakr.

Když se čas zastavil

Hlava na hlavě, pot a vlivem příchodu šedivých mračen i značné dusno. Ale šlo o „zlatou“ plochu situovanou hodně vpředu a nacházející se přímo uprostřed dráhy, kam se chtěl dostat snad každý. Perfektní viditelnost přebíjela nepohodlí. Alespoň to si Roland Fuchs říkal, když vrcholilo představení italských letců. Rána jako z děla. Oheň, nářek zkroucených plechů. Vše se odehrálo během sedmi vteřin, avšak čas jakoby zamrzl. Jedinou hybnou silou byl ten ohnivý přízrak na obzoru. Roland zoufale vykřikl: „Utíkejte!“ Jeho žena Carmen se na něj ohlédla. Vytřeštěný, takřka provinilý pohled a kousnutí do spodního rtu. V tom výrazu bylo vepsáno, že tohle je konec. Že nemá smysl utíkat. Nadine držela maminku za ruku a snad si ani neuvědomovala neodvratnost zkázy. Obrovský kus letících trosek zasáhl Carmen do hlavy. Tlaková vlna odhodila paralyzovaného otce několik metrů dozadu. Přistál obličejem na zemi. Jeho oblečení zalil petrolej, který se okamžitě vzňal.

Thomas Wenzel nesnáší letní teplo zrovna nejlépe. Snoubenka Karin a skupinka přátel se chtějí dívat na vrcholnou část show, ale Thomas raději vyhledá stín za velkým nákladním autem. Přemýšlí o přípravě nadcházející večeře, kterou před okamžikem probíral se svou milou. Z rozjímání ho vytrhne ostrý zvuk deseti stíhaček, které nad ním přeletí jako rakety mířící do vesmíru. Z reproduktorů po chvilce vyleze plechový hlas: „italský sólový pilot se chystá proletět srdcem!“ Fajn. Na to by se mohl kouknout. Než však obejde vůz, ozve se mohutná exploze. Thomas nakoukne za okraj zadní části nákladního vozu. Vidí utržené ohnivé křídlo, které kosí lidi před sebou, jako nějaká ďábelská sekačka z hlubin samotného pekla. Z nebe prší rozpálené šrouby a kovové úlomky. Krupobití, jež rozdírá kůži. Nemůže dýchat. Vzduch je vařící. Thomas upouští fotoaparát a cítí, jak mu tlak proniká do plic, ze kterých krade poslední zbytky kyslíku. V uších se mu ozývá praskot plicních sklípků. Snaží se utíkat od zdroje tepla. Kolem něj proletí člověk. Thomas padá na kolena. Za sebou vidí siluety lidí, které mizí v ohnivé stěně. Do nosu mu pronikne pach kovu, krve a spáleného masa.

Voják Jeffrey L. McCanch měl manželku Tammy na očích. Stála pár metrů před ním, držela syna v náručí a prstem ukazovala na rychle se míhající tryskáče na obloze. Jelikož Jeffrey junior měl pouhé dva roky, rozhodli rodiče, že se nebudou tlačit zbytečně dopředu. Mohutný tlak výbuchu však dolehl i k nim. Jeffrey dopadl na záda a hleděl na vzdálenou rudo-oranžovou stěnu dosahující výšky dvaceti metrů, jež se rozpínala do všech stran. Okamžitě si začal krýt obličej před kovovým deštěm tisíců žhavých úlomků a úkosem pozoroval vzniklý ohnivý jazyk na travnatém terénu. Dráha, po níž se sunul havarovaný letoun. Tammy ležela na boku, podpírala se loktem, zmateně hleděla kolem sebe a křičela. Jeffrey vstal. Zaregistroval manželku, ale neviděl syna. Snažil se v moři pláče, sténání a narůstajícího zmatku nalézt klid. Pak bezmyšlenkovitě vyrazil kupředu, směrem k plamenné brázdě. Během okamžiku se skloní, vytáhne popáleného syna a utíká pryč. Fotografie muže v červeném tričku, který zvedá dítě, později obletí svět.

Chaos smrti

Svědectví přeživších krátce po katastrofickém představení Frecce Tricolori, připomínala výjevy z válečných hrůz. Lidé seškvaření ve smrtelném objetí, utrhané končetiny, obličeje zčernalé, popálené i bílé od poletujícího popele. Nad tím vším se vznášel kouřem načichlý pach smrti a všeobjímající nářek raněných i umírajících. Už v 15:48 na místo dorazili hasiči a první zdravotníci. Ranění se umisťovali snad na vše, co mělo kola. Džípy, autobusy, valníky, náklaďáky atd. Přítomná skupinka německých zdravotníků nechápavě hleděla na zvláštní strategii Američanů sestávající z bezmyšlenkovitého nakládání raněných a kvapného rozvozu do okolních nemocnic. Krizový plán neexistoval, protože nikdo s ničím podobným nepočítal. Namísto strukturovaného přístupu, odborné klasifikaci jednotlivých poranění a jasně stanoveného transportu do příslušných zdravotních středisek, opanoval prostor zmatek. Bez znalosti jazyka bloudili Američané po okresních silnicích, jezdili nazdařbůh po všech čertech a zbytečně míjeli přilehlá zdravotní zařízení. Zajížďka o několik desítek kilometrů nebyla ničím zvláštním.

Ranění se bez utišujících léků svíjeli na korbách pickupů, jejich sežehlá kůže se odlupovala a podkožní tuk rozmazával po plechových podlahách. Učiněný očistec. V 16:28 dorazilo před areál patnáct německých sanitek, kterým byl znemožněn průjezd, neboť základna Ramstein spadala plně pod jurisdikci NATO. Po vytrvalém nátlaku byl v 16:35 pozemním a leteckým záchranným složkám umožněn částečný zásah do nastalé situace. Chování amerických vojáků bylo přesto podrážděné. Památným zůstává třeba zoufalé hlášení německého lékaře do řídicího střediska: „Jakmile najdeme popálené pacienty, Američané nám je vytrhnou z rukou a evakuují je zcela neošetřené.“ Je fotografiemi a videozáznamy jednoznačně dokázáno, že někteří ozbrojení příslušníci americké armády bránili lidem v poskytování první pomoci a znemožňovali dokumentaci chaotických podmínek pomocí fotoaparátů. Vlivem omezeného zdravotnického materiálu se výbava německých lékařů začala slučovat s tím, co základna nabízela. Zde však došlo k dalšímu zásadnímu problému, neboť americké kanyly nebyly kompatibilní s německými infuzními lahvemi. K mezinárodnímu sjednocení došlo až v roce 1993.

Díky extrémnímu vytížení okolních nemocnic se s raněnými cestovalo do stále vzdálenějších míst. Leo Koslowski, tehdejší ředitel nemocnice v Tübingenu, vzpomínal na okamžik, kdy před vstupní halu dorazil další autobus plný raněných. Uvnitř ležely i malé děti v rozmezí od tří do šesti let, které s tělíčky zdevastovanými žárem hlasitě naříkaly. Při pomyšlení, že děti do nemocnice vzdálené sto třicet kilometrů od Ramsteinu cestovaly nějaké dvě hodiny bez podání analgetik, propadal Koslowski beznaději a vzteku. I přes rozdílný přístup v pomoci, se každý na základně Ramstein snažil dělat, co mohl. Trestuhodné organizační nedostatky a nesmyslné lpění na paragrafech, však vedlo ke zbytečným průtahům v okamžicích, kdy si každá minuta zasloužila maximálně efektivní využití. Z Vietnamu přenesený americký systém „nalož a jeď“ pak vedl k dalším zbytečným ztrátám na životech. Namířit prstem na konkrétní osobu nelze. Za vzniklou anarchii, nelogické improvizace a neexistující krizový plán pro nouzový stav mohla nepřipravenost, politika a velení armády.

Hledání pravdy

Co se vlastně 28. srpna 1988 stalo? Komu přiřknout vinu? Interní vojenské vyšetřování se zaměřilo na všechny myslitelné aspekty. Chování pilotů Frecce Tricolori, průběh akrobatického manévru, letové profily atd. Velké množství amatérských videonahrávek, které si rodiny toho dne na základně Ramstein pořídili, umožnili expertům prozkoumat vteřiny před katastrofou snad ze všech možných úhlů. Bohužel zčernalý vrak Pony 10 byl v tak dezolátním stavu, že jeho zkroucené kovové útroby neposkytly žádná podnětná vodítka. Skloňovala se technická závada, chvilková ztráta vědomí z přetížení a dokonce i sabotáž. Dne 27. června 1980 došlo ve večerních hodinách k záhadnému zřícení Letu Itavia 870 do hlubin moře mezi ostrovy Ustica a Ponza. Smrt osmdesáti lidí na palubě byla přičítána nepovedené vojenské operaci NATO. Let DC-9 Itavia 870 se dostal do prostoru probíhající vojenské operace, kde došlo k fatálnímu selhání identifikace a kontroly situace. Vypálená raketa zasáhla cíl a studená válka si připsala další řádku obětí. Ivo Nutarelli a Mario Naldini tehdy sloužili na italské letecké základně Grosseto a v souvislosti s tragickou událostí byl především Nutarelli několikrát vyslýchán.

Nikdy se nepodařilo prokázat účast Nutarelliho na zpackané operaci, natož jeho vinu, ale mnohaleté mlžení ze strany NATO vedlo k domněnce, že pilotův letoun mohl být tajnou službou záměrně poškozen s cílem umlčet nepohodlného svědka. Dnes víme, že šlo o absurdní tvrzení, a ačkoliv se s touto domněnkou v roce 1988 opravdu chvilku pracovalo, došly vyšetřující orgány k takřka jednomyslnému verdiktu. Za neštěstím na základně Ramstein stála prostá lidská chyba. Ivo Nutarelli provedl chybný výpočet manévru a ani snaha vytáhnout na poslední chvíli stroj vzhůru (jak dokazují záznamy), nemohla odvrátit neodvratné. Tolik k oficiální verzi vyšetřovací komise. Italského letce už se nikdo zeptat nemohl.

V prvních týdnech po katastrofě byly veškeré letecké show v Německu zakázány, což s určitými výjimkami vydrželo zhruba dvanáct let. Avšak zpřísněné bezpečnostní podmínky platí dodnes. Již žádné lety nad hlavami diváků, ani akrobatické triky směrem k davu. Zakázány jsou i akrobatické manévry vyhodnocené jako extrémně rizikové. Dále byla stanovena minimální vzdálenost diváků od letové dráhy, byl přepracovaný postup pro MEDEVAC (lékařskou evakuaci) a došlo k plošné modernizaci protokolů krizového velení. Inkriminovaná akrobatická skupina upravila program a od roku 1990 začala opět vystupovat. Do Německa se však „tříbarevné šípy“ nikdy nevrátily.

Krátce po tragédii projevil náčelník generálního štábu NATO John R. Galvin upřímnou lítost, ale před objektivy kamer nezapomněl zdůraznit, že letecké show se v globálním měřítku rušit rozhodně nebudou, jelikož mají svůj význam. Americký vojenský mluvčí na stejné tiskové konferenci pochválil vojenskou péči a organizaci v prostorách základny, což byl sprostý plivanec do tváří obětí a pozůstalých. Ještě smutnější je, že Rudi Geil, tehdejší ministra vnitra Porýní-Falc, zůstal také na straně USA. Neurazit mocného partnera v NATO a současně významný pilíř německé ekonomiky bylo zkrátka pohodlnější, než připustit nezvládnutí situace a poukázat na konkrétní selhání. Politika ve své chladně pragmatické podobě. Americká armáda nikdy nepřiznala pochybení za nezvládnutí situace. Vyjádřila sice lítost (logický emoční postoj), ale nikdy se neomluvila (přijetí odpovědnosti).

Věčné jizvy

Bilance z letecké akce Flugtag '88 je devastující. Oficiálně zemřelo sedmdesát lidí. Třicet mrtvých na místě, dalších čtyřicet životů vyhaslo v následujících hodinách, dnech a týdnech. Zranění utrpělo tisíc lidí, z toho čtyři sta padesát bylo raněno vážně. Mezi oběťmi se nacházelo dvacet dětí v rozmezí od čtyř do sedmnácti let, včetně jednoho nenarozeného. Dle odhadů přišlo o život minimálně deset až patnáct Američanů, ale kromě čtyř oficiálně potvrzených obětí, odmítly USA cokoliv komentovat nebo vyvracet. Do chmurných počtů bychom mohli teoreticky zahrnout i přeživší, záchranáře a vojáky, kteří v následujících letech spáchali sebevraždu, nebo úmrtí vzniklá zdravotními komplikacemi, na něž se katastrofa mohla vázat (kardiovaskulární nemoci, rakovina). V neoficiální rovině se tedy bavíme o necelé stovce životů. Finanční odškodnění (nikterak závratné) pro pozůstalé nemohlo zacelit krvavé šrámy a hořký pocit zklamání nad zatvrzelým odmítáním odpovědnosti ze strany úřadů. O přeživší se staralo více než čtyřicet nemocnic, po dobu několika měsíců a let.

Roland Fuchs byl nejprve mylně považován za mrtvého. Probudil se na louce uprostřed chaosu a na sobě měl položené dva mrtvé muže. Když slabým hlasem zachroptěl, všimla si ho mladá žena, která začala okamžitě křičet. Tak příšerné popáleniny utrpěl. Do nemocnice se dostal za další tři (!) hodiny. Identifikovat jeho totožnost se podařilo až díky zubním záznamům (nebyl zdaleka jediný). Dcera Nadine svůj boj prohrála 9. září v 9:40. Tou dobou byl Roland v kómatu a lékaři mu dávali jen mlhavé šance. Fakt, že dokázal přežít s popáleninami na 65% těla, je považováno za zázrak. Zmrzačený mladík prodělal desítky operací, včetně transplantací kožních štěpů a rekonstrukce obličeje. Pokud slyší, jak někdo poblíž otevírá třeba sáček chipsů, dostává automaticky panickou ataku, jelikož zvuk mu připomíná agónii spojenou s každodenním převazováním obvazů v nemocnici. Zášť vůči italskému pilotovi necítí: „Nemohu vinit jeho, ani ostatní piloty. Ten den rozhodně nechtěl umřít nikdo z nich. Myslím, že tak nebezpečný trik neměl být nikdy schválen.“

Thomas Wenzel si založil novou rodinu, ale stínů minulosti se nikdy nezbavil. Jeho plíce mají sníženou výkonnost, objevuje se u něj syndrom akutní dechové tísně, trpí na zánětlivá onemocnění a má poškozené hlasivky. Dodnes se nemůže účastnit venkovních grilovacích akcí. Odér prudce pečeného masa u něj vyvolává zvracení. Američan Jeffrey L. McCanch se k okolnostem černého dne nikdy nevyjádřil a odmítl dodnes jakkoli okomentovat slavnou fotografii, na které zachraňuje syna. Desítky lidí si z 28. srpna 1988 odneslo trvalé fyzické a psychické následky. Posttraumatický stresový syndrom, návštěvy psychologů, antidepresiva. Někteří se vyhýbají velkým veřejným akcím, jiní zalézají pod stoly, když slyší zvuk nízko letícího letadla.

Roku 2018, tedy po třiceti letech od nehody, se předseda zemského sněmu Hendrik Hering dodatečně omluvil pozůstalým a raněným za to, jak se tehdejší politici vypořádali s odpovědností za tuto hrůznou událost. Je sice jasné, kde se ten krásný letní den stala chyba, ale skutečnost, že nikdo konkrétní nebyl hnán k právní odpovědnosti za povolení tak riskantního a již před rokem 1988 kritizovaného manévru, zůstává skandální. Nejvíce děsivé je však uvědomění, že osudy stovek lidí závisely tehdy v Ramsteinu na leteckých schopnostech jediného člověka.

„Když letím, cítím se být volný jako pták. Vím, že jdeme na hranice lidských možností, ale nemyslím si, že dělám něco nebezpečného.“

Ivo Nutarelli