Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Zúčtování s minulým rokem 2024. I domácí alternativně-rocková scéna v roce 2024 navařila více než skvěle. Vybírám sedm desek s naprosto různorodým rodokmenem – od alternativně-rockové emařiny a postrockové mlhy přes mathpopové rytmické šmodrchance, velmi silný a vtahující slowcorový debut až po experimentální jazzovou poezii a noiserockové náladové plochy. Každá z desek je zcela jiná, ale všechny jsou skvělé.
Alternativní rock ze Šumperka, silně řízlý punkem a emíčkem, s vtahujícím plačtivým vokálem Pavla Mrázka, který z vás sedře kůži. Niterné osobní texty, které nemají na domácí scéně konkurenci. Je to prostě ze života – nebo možná jen pro mě, protože jsem v bytě č. 4 strávil poměrně velké množství života. Instrumentálně jde vlastně o celkem jednoduché funkční písničky o pár akordech a sem tam nějakém tom sólu. Texty a vokál dodávají naléhavost a šmrnc, jaký má málokterá jiná kapela.
Někde mezi mathrockem, progem a popem. Od prvního tónu je jasné, že se kapela nebojí riskovat a odvážně propojuje různé nálady i styly. Jsou tu chytlavé pasáže, které rozbíjí ambiciózní a z řetězu utržená rytmika. Právě tuto kombinaci, která funguje bez nějaké křečovitosti, lze považovat za základní znak rukopisu kapely. Textově je Eyes Shut temnější, odráží existenciální tíseň a vnitřní démony, což mu dodává emoční hloubku. Jedna z desek, která rozhodně není na první poslech, ale s každým dalším zraje v uších.
Zasněná melancholická deska s ospalou atmosférou na soutoku popu a slowcoru. Zas a znovu mě fascinuje křehkost a dynamika, se kterou se zde pracuje. Díky minimalisticky působící instrumentaci vzniká prostor pro práci se dvěma vokály, které jsou pro celou desku dominantní. Právě zpěv je středobodem WHYOHWHY a funguje to až uhrančivým dojmem. Emočně otevřené album, u kterého silně vnímám upřímnost sdělení a ojedinělý koncept, jenž působí na naší scéně jako zjevení.
Alternativní podivnost, která plnými hrstmi nabírá v jazzu, alternativním rocku a experimentální hudbě. Některé zvuky vás tu překvapí, protože kdyby k tomu byl jiný beat, tak si je dokážu představit v nějakém rapovém vypalováku. Občas mám pocit, že poslouchám srážku BOHREN & DER CLUB OF GORE a nějakého poeticko-filosofického projektu, ve kterém se odráží těžkost a hutnost bytí, osobní výpověď, popis všednosti i naprosto nadčasové otázky. Je to místy způsobeno tím, že textově tu NAČEVA na světlo vytahuje lehce zapadlé básníky.
Čtyři skladby se zabijáckou stopáží od necelých osmi do téměř čtrnácti minut a nepopsatelnou kombinací stylů. Proplétá se tu jazzrock, psychedelie i kytarová progrese. To vše ve zběsilém dramatickém tanci, do kterého krom kytar promlouvá klavír i flétna. Zas a znovu mě nechávají hypnotizovat tím, jak dramaticky a dějově dokáží tvořit kreativní hudební prostory, jež mají sílu vás pohltit. Miluju, kolik „bordelu“ dokáží omotat na trochu omšelé jazzové rytmické figury a přesto působit soudržně a zábavně.
Uskřípaná a na první poslech možná i trochu nepřátelská deska ze severovýchodních Čech na křižovatce noise-postrocku, psychedeliky a v některých chvílích i vyprahlého stoner rocku. Rozhodně ale stojí minimálně za šanci, protože tu je ukryto spoustu zajímavých hudebních zákoutí, která jsem si oblíbil. KOSMIKU předkládají poměrně košaté, převážně instrumentální skladby, které mají silnou variabilitu v dynamice i náladách, které vyvolávají. Nejsilnější jsou ve chvílích, kdy se nebojí experimentovat se zvukem – například ve skladbě „LLC“.
Zasněný postrock křísnutý shoegazem, který má poměrně dost uhánějící punkrockovou rytmiku a drive jako málokterá podobná kapela. Silný debut s jasně vyhraněným a rozpoznatelným rukopisem, pro který je typický ležérně aranžovaný ženský vokál a kytary, které se neutápí jen v shoegazovém mlžení. Základní přísady dokáží obohatit dobře padnoucím tapingovým sólem, postpunkovými postupy, případně i riffy, jež dokážou vyvinout potřebný tlak. Ve skladbě „Až vyrostu, budeš sám sebou“ DELFÍNI dokazují, že dokážou napsat i skladby přesahující deset minut, které mají vnitřní napětí a nejsou nudné. Jeden z nejsilnějších debutů roku 2024.
Co očekávat od britské kapely, která je pojmenovaná po slavné písni IRON MAIDEN? Pochopitelně to je kultivování odkazu svých slavných vzorů, chvílemi s přispěním modernějších melodických směrů. Přesto je to slušný retro heavy metal.
Vzhledem k tomu, že jsem jako první píseň slyšel „Revenge" nazpívanou R.Adlerem (FATES WARNING ad.), nezdálo se to špatné. Nakonec je z toho ale jen další heavy projekt s řadou zpěváků, kde hodně záleží, jak se povede hudba a jak do ní pásne hlas. Průměr.
EP přináší NIGHTMARER v jejich dosud nejuhlazenější podobě a i když typický fanoušek podobných extrémů možná touží po ještě větší brutalitě, mně tato sofistikovanější tvář vyhovuje. Obskurní, disonantní, ale především atmosférická záležitost.
FOSSILIZATION se poměrně rychle dostali do první OSDM ligy, ale místo toho, aby pomýšleli na pohárové příčky, volí ustálený střed tabulky. Jinými slovy, „Advent Of Wounds“ je samozřejmě velmi dobrá deska, jen jí chybí trochu více odvážné tahy štětcem.
Velmi zajímavá kapela. Po třeskutě deathovém debutu tu máme neméně třeskutého následovníka, ovšem plně v režii vzpomínání na černé skandinávské devadesátky. Znělo to dobře napoprvé a neméně slušné je to i napodruhé. A tak se ptám - co bude příště? Thrash?
Je příjemné se zas a znova přesvědčovat, že melodický black / black/death metal dle receptů nedostižných DISSECTION tu s námi bude navěky. Brazilci OUTLAW patří mezi velmi učenlivé žáky a svou tvorbou uspokojí zejména milovníky divokých poloh THULCANDRA.
Mimořádně fragilní post-black/shoegaze. Je to jako by se Neige (ALCEST) rozhodl založit boční projekt, který by měl za úkol posunout hranice přecitlivělosti až na neúnosnou úroveň. Deska pro ty, kteří trpí úzkostí i když jim náhodou přidají v práci.
