Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Zúčtování s minulým rokem 2024 – tentokrát v oblasti hardcoru a punku. I tahle scéna měla v uplynulých měsících co nabídnout. Vybral jsem pět desek, ke kterým se rád vracím. Pestrá směs, která se rozprostírá od punkrockové emo nálady přes riffové hardcorové válce, noise punkovou hrubost až po hutné, bažinaté temnoty. Každá z nich má vlastní příběh, energii a důvod, proč stojí za to ji slyšet.
Asi nejměkčí Banánova kapela. A možná i jedna z nejhitovějších. Kořeny má v emo hardcoru, punkrocku i indie s důrazem na silné melodické linky. Asi nejpísničkovější deska roku 2024 v rámci hardcorové scény, která ve svém žánru doručuje jak určitou emoční rozervanost, tak i poměrně velkou dávku naděje. Některé sborové nápěvy působí možná až příliš triviálně, ale v rámci celku fungují více než dobře. Texty v češtině zachycují civilním způsobem myšlenky od smutku a pochyb až po kouzlo všedních okamžiků. Tu pověstnou jiskru naděje doručuje hlavně hudba, která se neutápí v molových postupech, ale i přes vážnější texty působí energicky a pozitivně.
Temná apokalyptická smršť, která střídá hutné a dusné pasáže se vzdušnějšími, nicméně neméně rozervanými. Ať už se skladby opírají o méně prostupné sludge metalové kytarové stěny nebo spíše postrockové postupy, nejde uniknout před tísnivou atmosférou, kterou se DROM podařilo vyčarovat. Současně si lze všimnout i toho, že je to zvukově nejdotaženější deska DROM. Sound design studia Golden Hive je znát a významně posouvá hranice zvuku kapely. „Domovy“ jsou na první pohled možná lehký úkrok stranou od rukopisu kapely, ale současně jde jak po textové stránce, tak po emoční o nejsilnější moment celé desky. Celkově jde po všech stránkách o nejvyzrálejší desku v diskografii Liberečáků.
Po „Look Who's Alone Now“ jde o posun k mnohem přísnějšímu, hrubšímu hardcoru. Minulé album šlo více naproti posluchači jak v melodiích, tak v pasážích, které byly jako stvořené pro to, aby se mosh army v pitu potřebně realizovala. To se s „Dedicated To Disappointment“ celkem výrazně mění. Řvoun Hynek přepnul na agresivnější hlasový rejstřík a rytmika se stala zběsilejší, rychlejší a techničtější než na debutu. Deska je mnohem více natlakovaná, brutální a agresivní. Přístupnost a melodičnost byla nahrazena syrovostí a neurvalostí, která je ale pro mě osobně stejně funkční.
Nejhrubozrnnější chuligánská domácí deska. Drzá, nebezpečná a kousavá nahrávka, ve které se páří metal, noise rock i punk v intenzivní bestiální souloži. Nikdy se neslevuje z tempa, které je stejně zběsilé jako neúnavné. Čiší z toho beznaděj i revolta, nesmlouvavost i nesmířlivost. „Slibuji za všechny“ je manifestem surového neomaleného punku, který do vás pumpuje typ primitivní hecující energie, kterou nedoručí žádná jiná kapela. Za ta léta mají vlastní hudební rukopis i zvuk, který působí hlomozně a drtivě, takže nejde o překvapení. Lze prostě jen konstatovat, že tu máme další neomalenou desku, která má tendenci těžkou okovanou botou zadupat do země všechno v okolí.
Mladý hardcorepunk, divize Brno. Rozuměj: v sestavě migranti ze druhého břehu řeky Moravy, kteří v naší vlasti ostří scénu v mnoha dalších kapelách. „Láska, peniaze, strach“ je jejich debutem a nutno říci, že poměrně dost povedeným a zvukově dotaženým, žádné demo. Devět autorských skladeb a jeden cover od Mira Žbirky (!!!) na soutoku hardcoru a punku, který velmi často jde naproti melodičtějším motivům a často zůstává ve velmi funkčním středním tempu. Je tu cítit pach hardcorových devadesátek, skejťácká revolta i potřebná angažovaná zaťatost v tématech.
Výlet do temných hlubin industriálního metalu s překvapivě organickým nádechem, inspirovaným skutečnými ptačími zpěvy a zkušenostmi z dobrovolnické pomoci migrantům. Tristan vytvořil jedno ze svých nejtvrdších, ale současně nepřístupnějších alb.
Dissonant death, náznaky deathcore tendencí, splašená riffařina i eklektické výdutě zasahující až kamsi k extravaganci IMPERIAL TRIUMPHANT. Tahle novozélandská parta s přitroublým názvem umí svým posluchačům náležitě zamotat palici. Parádní deska.
Všichni co znají tvorbu Tristana Stonea ví, že industriál nemusí být jen studeně strojový, ale je možné jeho výrazovými prostředky přinášet i tvorbu se silným emotivním nábojem. To Tristan dokazuje i na nejnovější desce.
Nespoutaná blacková jízda s razantním punkovým tempem. Nizozemci si nehrají na nějaké odlehčené melodie, naopak berou dravou blackovou podstatu a šponují ji hardcore intenzitou. Je to zajímavý stylový mix, který funguje hlavně díky své naléhavosti.
Telochovi/Ghulovi MAYHEM sú hudobne bližšie k MARDUK než k disonantnej Blasphemerovej hnilobe, no „Liturgia smrti“ má potenciál vrátiť prapôvodných blackmetalistov po 7 rokoch do širšieho povedomia: nielen vďaka príspevku Garma a ULVER v úvodnom tracku.
Ako mi toto ušlo? Znovuzrodený Sub Pop pustil do sveta dekonštruovanú verziu kvltovej „dvojky“ od EARTH, a stojí to teda za to: geniálny grime remix „Seven Angels“ od THE BUG, príspevok Justina K. Broadricka, a pod tým riffy, riffy ktoré tečú ako med.
Dánští dříve mathrock/djent bouřliváci dnes hrnou vkusný progresivně zabarvený rock/metal se vstupy drsnějších djentových kořenů a všemožnými stylovými přesahy. Efektní průnik od BETWEEN THE BURIED AND ME až k TESSERACT či krajanům VOLA.
