James Cameron alias Železný Jim. Vizionář. Režisér mnoha prvenství a rekordů. Pyšní se tituly "nejdražší film své doby" (Terminator 2: Judgment Day, Titanic, Avatar), nejvýdělečnější film své doby (Titanic, Avatar) i nejvýdělečnější film vůbec (Avatar s 2,92 miliardami dolarů). Režisér, jehož filmy získaly 41 nominací na Oscary a 21 z nich proměnily. Tvůrce, který nezná slovo „nejde“ a když neexistuje potřebná technika, prostě si ji navrhne a zkonstruuje. Ať už jde o 3D kamerový systém, hlubokomořskou ponorku nebo technologické vychytávky využitelné i pro NASA. Třiatřicetkrát se potopil k vraku Titanicu a jednou až do Mariánského příkopu. Režisér, který opakovaně dostává herce na hranice jejich možností a který dokázal při natáčení Propasti rozplakat i Eda Harrise. Kromě toho je Cameron zvířecí aktivista a vegan. A dokonce koluje kuloárový fór, že když máš na výběr strávit noc se Scarlett Johansson nebo si popovídat s Jamesem Cameronem, přemýšlíš spíš nad tím, na co by ses ho vlastně zeptal.

Taková kvalifikace téměř svádí k dojmu, že nemůže šlápnout vedle. James Cameron je bezpochyby největší režisér své doby a jeho filmy jsou doslova spektakulární. Většina jeho děl nějakým způsobem posunula vnímání i samotnou tvorbu filmu. Zpravidla technologicky, ale i v tom, co je ve filmovém vyprávění možné a jakým způsobem. Už jeho přístup k natáčení a k hercům jasně ukazuje, že nejde o žádného rutinéra, ale o tvůrce mířícího k absolutoriu a ještě dál. A nebyl by to Cameron, kdyby v novém Avatarovi nepoužil celou škálu sofistikovaných metod, jak z herců dostat to nejlepší — a občas i to nejhorší. Některé scény jim dodával bez kontextu a motivací, aby mohl pracovat s jejich autentickými reakcemi. Jindy měl pocit, že herci málo trpí, a tak jim záměrně zhoršoval podmínky fyzickou zátěží, horkem a jiným diskomfortem, aby přestali látku „hrát“ a začali ji skutečně prožívat. Z toho všeho lze jeho práci chápat i v roli jakéhosi extrémního motivačního kouče — vytvoří prostředí, v němž systematicky a chirurgicky přesně z každého vyždímá maximum, protože okolnosti jednoduše nedovolí jinak. Nebál se manipulace ani vyvolávání napětí a konfliktů, protože z vypjaté atmosféry dokázal vytěžit lepší výsledek pro film. Můžeme s tímto přístupem nesouhlasit nebo ho kritizovat, ale Cameron zjevně ví, proč to dělá a jaké to přináší výsledky. Jako režisér je bezpochyby génius.

Avatar: Fire and Ash pokračuje v epickém příběhu světa Pandory a představuje nové, dosud nepoznané klany Na’vi, které odhalují temnější stránky tohoto světa. Jake Sully a jeho rodina se ocitají uprostřed konfliktu, jenž prověřuje jejich hodnoty, vztahy i samotnou podstatu rovnováhy mezi přírodou, mocí a přežitím. Film rozšiřuje mytologii Avatara o témata vnitřních rozporů, radikalizace a ceny, kterou je třeba zaplatit ve chvíli, kdy se boj za správnou věc promění v destrukci. Vypráví o tom, co se stane, když i „ti dobří“ podlehnou hněvu, zradí vlastní hodnoty a začnou ničit svět stejným způsobem jako jejich nepřítel a ukazuje, jak se z oběti může stát utlačovatel, když strach, vztek a touha po pomstě přehluší empatii a rovnováhu.

Třetí díl Avatara je však víc než cokoli jiného okřídlené „more of the same“. Dostaneme více Pandory a jejího neuvěřitelného prostředí. Dostaneme více rodinných a osobních vztahů, jejichž konflikty a vyústění jsou klíčové pro evoluci postav, posun děje i uzavírání rozehraných příběhů. Dostaneme rozšíření planetárního lóru a také nový kmen, který přináší důležitý zvrat, aby se potřetí neopakovalo téma „lidé versus Na’vi“. To všechno by vydalo na víc než „jen“ další film. Klidně by to uživilo celý seriál. A právě tady se dostáváme k nesporně kritizovatelným momentům. Ve filmu se toho děje tolik, že se to nutně muselo někde negativně projevit. Nejednou jsem si všiml, že se příběh zbytečně a bezúčelně vykecává, často na úkor jiných scén a nelze přehlédnout určitou zkratkovitost některých dějových přechodů a vyústění, kdy střih působí místy necitlivě či překotně. Co je však horší, třetí díl se od druhého liší jen minimálně. Jak by také ne, když se velká část materiálu natáčela souběžně. Logicky tak sledujeme téměř tři roky starý obsah, na němž se tyto okolnosti musely chtě nechtě projevit. Největší slabinou filmu je proto určitá repetitivnost a šablonovitost. Několikrát jsem měl dokonce pocit, že sleduji téměř totožné záběry jako v předchozím díle, a upřímně nevím, jakým směrem se látka může do budoucna posunout, aby se subjektivní únava diváků nestala objektivním faktem. Recyklaci lze vnímat i v hudbě, která v různých variacích odkazuje na Jamese Hornera, ale jako celek nepřináší mnoho nového, což je vzhledem k potenciálu světa Pandory škoda.

Sto devadesát pět minut uteče poměrně rychle, ale i v pohodlných kinosedačkách je to na hraně toho, co se dá „usedět“. Nudit se však rozhodně nebudete. Pandora nabízí tolik vizuální pastvy, že i napotřetí dokáže nejednou vzít dech. Pokud by se náhodou jednalo o vaši první avatarovskou zkušenost, budete pravděpodobně v šoku. 3D technologie vtahuje do děje a nepustí až do samotného konce a je jedno, zda sledujeme dechberoucí letecké průlety, vodní dobrodružství nebo pouhé zkoumání prostředí. Vše je zpracováno s takovou precizností a uvěřitelností, že je těžké tomu vůbec uvěřit. Nechybí ani režisérské pomrkávání v podobě kolonizátorských gadgetů. Buldozerů, nakladačů, dropshipů, transportérů APC či zbraní, které Camerona nostalgicky vrací na měsíc LV-426 z Vetřelců. Jen s tím rozdílem, že na Pandoře je všechno větší. Jeho rukopis se zde nezapře ani náhodou. Oproti předchozím dílům se tentokrát méně ždímají emoce, což ale vyvažuje epická finální bitva, během níž je probuzeno samotné planetární vědomí Eywa.

Pokud je Avatar v něčem mimořádně silný, pak je to důraz na přesah a poselství. Svět Pandory lze chápat jako zrcadlo naší reality. Připomíná, že planeta není pasivní zdroj surovin, ale propojený živý systém, jehož narušení má vždy zpětné následky. Ekologické poselství Avatara nespočívá v jednoduchém „chraňme přírodu“, ale v důrazu na rovnováhu, odpovědnost a dlouhodobé důsledky lidského jednání. Ukazuje, že technický pokrok bez respektu k ekosystémům vede k sebezničení, zatímco skutečná síla civilizace spočívá ve schopnosti žít v symbióze s prostředím, které nás přesahuje. V tomto smyslu je člověk vykreslen poměrně černobíle, ale osobně bych se nebál ještě větší radikalizace v rámci odvetných opatření.

Třetí Avatar přináší nejméně nového, zato nabízí nezbytný ponor do vztahů a samotného světa. To, že jako lidský druh trpíme hédonickou adaptací, kdy nám včerejší filmařské zázraky dnes připadají samozřejmé, je spíše společenský a evoluční problém. A přesto si nejsem jistý, kdo jiný má potenciál tomuto nešvaru vzdorovat lépe než sám Cameron. Avatar se stal tak trochu obětí vlastního úspěchu - popkulturním fenoménem, k němuž má názor téměř každý. To, že film konkurenci utíká o parník, však neznamená, že je nedotknutelný. Leckdo může namítnout, že Cameron věnoval až příliš času potápění a jediné látce a nejspíš by měl pravdu. Jedno je ale jisté: kvalitativně jeho filmy neklesají ani nestagnují. A když Cameron něco natočí, je jasné, že to bude jízda, u níž nechcete chybět. Tím se může pochlubit jen málokdo.