Kdysi dávno při pídění se po dalším osudu THE DILLIGER ESCAPE PLAN (DEP) mě cesty osudu zavedly do společnosti kentuckých posthardcorových progresivistů GREYHAVEN, kteří na to konto rozjeli příjemnou metal(math)-corovou nostalgii. Při poslechu jejich diskografie, letos obohacené o čtvrtou dlouhohrající desku, vyskakují na příznivce onehdy děsně „trendy“ žánru zajímavé asociace. Kromě již zmíněných pološílených a znovu aktivních pionýrů, se dere na mysl intenzita NORMA JEAN, či zběsilé propočty matematiků CAR BOMB, ve středních pasážích přicházejí ozvěny THE FALL OF TROY nebo i jistý druh seřízené rozpustilosti THE MARS VOLTA.

Pro novinkovou kolekci v podstatě naprosto sedí ona předpona „post“, kvarteto na ní slevuje z hardcorové agresivity a skutečně se daří budovat – prosazovat melodičtější pasáže, aniž by tyto ubíraly napětí v celkovém vyznění skladby. Kontrasty mezi nátlakovými ataky ve stylu DEPky a umírněnějšími party jsou velmi zručně spasovány, vzájemně se doplňují a takto oživují soustrojí, jež umí freneticky tnout do masa ostrostí žiletek, ale i fascinovat doteky tahů jemného tampónu stírajícího řinoucí se krev. Američané na „Keep It Quiet“ zkrátka našli patřičnou formuli, ve které zkrotili svojí od přírody souzenou zuřivost s tuhou po citlivějším vyjádření hudebních záměrů.

GREYHAVEN v jedenácti čerstvých zářezech tak dotáhli téměř k dokonalosti sound, jenž byl víceméně pokoušen na předchozích dvou opusech, a který opět zcela jistě pomáhal dotvářet a pilovat producentský mág extrémního ladění Will Putney, jehož netrestní rejstřík čítá spoluúčast (produkce, mix) při běsnění např. THY ART IS MURDER, THE AMITY AFFLICTION, GOJIRA, COMEBACK KID, MISERY INDEX a mnoha dalších vskutku plnotučných veličin. Tento zkrácený výpis by měl rozšířit představu o odérech, kterými může být aktuální materiál louisevillských jemně načichlý.

„Keep It Quiet“ je kompaktní nálož, která si svém nitru hýčká jistý druh hudební schizofrenie, jejíž průchody jsou však ukočírované tak, aby nepůsobily ani příliš afektovaně natož trapně. Na některých úsecích se sice déle surfuje na emocorové vlně („Where The Light Leaves Us“), avšak ani to všudypřítomnou elektrizující atmosféru nijak neruší, naopak přidává jí odlehčenějšího fluida. Navíc Brent Mills opravu svědomitě vyzívá svůj hlasový fond, a tak vdechuje sugestivně modelované metalocorové hmotě silný emoční život.

Přestože každá skladba rozvíjí kvantum různých rychlostí, je vždy dbáno na její semknutost a formování nálady. Nikdy se nejedná o vyloženě brutální nářez nebo delší chill-out zónu. Právě precizně časované a dávkované metamorfózy mají za důsledek ono zvláštní nervní pnutí, které se mistrovsky podařilo udržet i na ploše kompletní stopáže, a o kterém na jednu stranu musím objektivně prohlásit, že je i malinko iritující, avšak z čistě subjektivního pohledu je tento rezonující neklid svým způsobem značně přitažlivý a je vlastně hlavním důvodem i k dalším poslechům.

Pro jedince, který chronicky ulítává na poslechu desek v celé jejich délce a není příliš šťastný za vynucené pauzy, je „Keep It Quiet“ učiněný poklad. A to samé platí pro propojování hudby s textovým poselstvím (viz poslední odstavec), kde zde toto už jenom decentně zvýrazňuje kontury rozmanitého hudebního menu, které dokázalo skloubit úctyhodné množství ostrých kytarových nájezdů, ať již těch třeskutě rychlých, tak i těch, které pomalu nabírají svá tempa a motivy, a to včetně poutavého zapracovaní akustické kytary v „Technicolour Blues“. Občasná dominantní plazivost tlustých strun společně s lehkým podsamplingem nebo kratičké dokreslovaní mluveným slovem „odjinud“ už jen vhodně umocňují atmosféru této, v jádru možná nikterak originální, ale svým provedením převelice charismatické kolekce. 

I fade away, I threw myself into the sun
I found a way to undo all the damage done
Cure the heart and break the skin, bring me back to life
I burn away, I turn myself into the sun
I fell in place under the weight of everyone
Found a heart and I want in, bring me back to life

(„Cemetery Sun“)