Co může v dnešní době, kdy není problém i pro menší kapely si dovolit a na svých nahrávkách realizovat bombastickou produkci, posluchačům tvrdších stylů nabídnout duo hudebníků, notabene když se jedná "pouze" o zástupce rytmické sekce? Na první dobrou tam můžeme očekávat jakýsi zdánlivý handicap, ale hned na začátku vás mohu ubezpečit, že v případě YEAR OF THE COBRA tomu tak vůbec není. Díky kreativitě frontwomanky a baskytaristky Amy Tung Barrysmith při práci se všelijakými možnými efekty a zvuky by situace neznalého posluchače možná ani nenapadlo, že neslyší kompletní kapelu (bráno takovým tím obecným měřítkem samozřejmě). Manželský tvůrčí pár k sobě opravdu nikoho jiného nepotřebuje a vše, co se na nás z reprobeden valí, je jejich vlastní dítko, jak v kreativním, tak realizovaném smyslu.

Stylově jsou "KOBRY" rozkročeny opravdu zeširoka, osobně bych to označil za hudbu postavenou na stoner/doomovém základu, která je úspěšně obohacována o různé další příbuzné styly. Výsledkem je album, které nabízí pestrou a nejednotvárnou směs písní, nicméně díky vyváženému zvuku působí kompaktně a uceleně. Hned první táhlá a rozmáchlá "Full Sails" posluchače přenese až někam do Skandinávie na nebezpečné, zamlžené Barentsovo moře. Opravdu, kdyby se tato píseň objevila na albu "Hammerheart" od BATHORY, skvěle by tam zapadla, inspirace Quorthonem je patrná na míle daleko. Následující "War Drop" je spíš z kategorie groovy hitovek, i když samozřejmě nevybočujeme z načrtnutých mantinelů zmíněných stylů. Podobné, co se tempa týká, jsou i následující "Daemonium" a "7 years". V ostatních skladbách se rozhodně nikam nespěchá, posluchač může v klidu vnímat texty a sdělení kapely, která se týkají zejména temnějších a osobnostních témat, ostatně jak by se asi dalo u skupin podobného ražení očekávat.

Co ovšem někoho může překvapit (vzhledem k image "KOBER"), je naprostá absence nějakého agresivnějšího a "nečistého" vokálu. Od Amy se dočkáme pouze a jen melodických partů různých forem a podob. Osobně řadím její projev do absolutní extraligy zpěvaček tvrdších stylů. Boduje u mě zejména tím, jak pracuje s emocemi a schopností je přenést do konkrétních skladeb tak, jak je zrovna potřeba. Někde zní chladně, odtažitě a mysticky ("Full Sails" a "Sleep"), v jiných hravě a šibalsky ("War Drop"), nebo posluchače zatáhne do teskných a lehce zoufalých vod ("The Darkness", "Alone" nebo závěrečná epická "Prayer"). Ať už je to tak nebo tak, vždy se můžete spolehnout na to, že její vokál je pevný, jistý a nikdy ne monotónní či nudný. V některých momentech může Amy připomínat Dolores z THE CRANBERRIES, ale je natolik osobitá, že jsou to spíš jen takové chvilkové ozvěny a záblesky něčeho, co vám je z minulosti povědomé.

Ač se to na první pohled (poslech) nemusí zdát, je tahle bezjmenná deska vlastně dost líbivá, bráno pohledem fanouška tvrdé hudby. Není nikterak náročná na vstřebání, většinu písní si budete broukat po prvním až druhém poslechu, struktura skladeb není komplikovaná, ale na druhou stranu se "KOBRY" nikde nepodbízí a nepoužívají laciné triky jak si získat posluchače. Zkrátka a dobře, vydařená směsice, ke které se budete pravidelně vracet a užívat si ji.