Mathcore šílenosti neproháním hlavou tak často jako v dobách největšího boomu tohoto obskurního subžánru. A že jsem se toho tehdy naposlouchal nepočítaně – ostatně jako všeho, co bylo nové a neokoukané. Jenže tahle škatulka už to nejlepší dávno vydala a krom nejrůznějších epigonů, kteří se snaží udržovat želízko neustále žhavé, z ní dnes nevychází mnoho, co by mě dokázalo zvednout ze židle. ABRUPT DECAY se to ale evidentně povedlo. Jejich aktuální novota „The Illusion of Our Choices In A World Of No Options“ v sobě míchá tolik věcí, že by z toho klidně žilo několik rozličných žánrovek dlouhé roky. A kupodivu to funguje. A dokonce to drží pohromadě.

Výsledný mix bych přirovnal ke kočičce a pejskovi, kteří pekli dort. Neznaje zvyklostí ani postupů naházeli do hrnce, co dům dal – bez ladu a skladu, bez bázně a hany, bez soudnosti i předsudků. Obsah míchali, protřepali, vařili i pekli. Prapodivný výsledek dali chladnout na okno, kde si ho všiml zlý pes. Ten dort ukradl a cestou míjel Matějskou pouť, kde si ještě koupil cukrovou vatu a langoše, aby si to celé snědl v intimním přítmí nedaleké kabinky, která se – jak jistě tušíte – ukázala být centrifugou. Zlý, přecpaný pes se začal motat a odstředivou silou byl nucen vyprázdnit obsah žaludku všude vůkol. Poťouchlý kolotoč zrychloval i zpomaloval, ale rozhodně se nezastavoval, a když se celá ta runda blížila ke konci, přišlo ještě extra kolo grátis. Pes, pozvracený od hlavy k patě, se vypotácel z kabinky pekelného stroje a zamířil rovnou k pokladně, kde vyštěkl: „Repete, ještě jednúc!“

Zhruba takhle by se dala charakterizovat celá tahle rubanice, ze které se vám zamotá nejen hlava. Neurvalý, žánrově neukotvitelný mix od mathcore přes metalický hardcore až po beatdown, obsahuje sypačky i sludge bahno, hysterický řev i čisté vokály, disonantní pasáže i promyšleně vystavěné melodie, natlakovanou energii i pocit neurologického vyšetření. V hudbě ABRUPT DECAY se toho děje tolik, že se to ze všech sil snažíte nějak pobrat a pochopit, ale sotva vám to začne dávat smysl, dostanete přes prsty i přes uši – jen abyste si nemysleli, že jste pány situace.

Osobně vidím největší sílu ve splašených pasážích, a když se to sype, tetelím se blahem. Naopak beatdownových a sludge handrkovaček by mohlo být klidně méně, ale jak už jsem řekl – tady to rozhodně nebudete vy, kdo má v žánrové přetlačované navrch. Při troše štěstí dopadnete jako zlý pes: pozvracení a poslušně stojící ve frontě na další kolo.