Nestává se často, aby dokument vyvolával autentické pocity napětí. Když však tělesně rozložitý takřka plnoletý Petr, trpící těžkou formou autismu, objímá mohutnou paží svého asistenta, trne divák před obrazovkou hrůzou a tají se mu dech. Rozdíly mezi spokojeností, náznaky radosti a zuřivými záchvaty vzteku často odděluje jen několik málo vteřin. Bezelstný úsměv může v okamžiku vystřídat fyzický útok. Jako bychom sledovali nervy drásající thriller, v jehož příběhu se změny nálad hlavního protagonisty rovnají hodu kostkou. Observační dokument Co s Péťou? (2025) režiséra Martina Trabalíka však nevzešel z fantazie scénáristů. Psal jej sám život. V necelých devadesáti minutách dostaneme syrovou výseč z každodenního martyria obětavého otce, pro kterého fráze „těžký život“ není prázdnou floskulí, jíž se někteří ohánějí na začátku každého pracovního týdne, ale reálnou součástí bytí. Doživotní misí bez šance na zlepšení.

Pan Petr Jochec je stárnoucí vdovec a milující otec. Po smrti manželky se vzdal zaměstnání ve prospěch odpovědnosti za své dvě dospívající děti. Dceru Vanessu a hendikepovaného Petra. Každodenní rodinná rutina zahrnuje zajištění finančních prostředků, funkční chod domácnosti, práci okolo baráku a celodenní péči o Péťu. Právě poslední položka ve výčtu povinností představuje permanentní výzvu, test trpělivosti i zatěžkávací zkoušku pro pevnost nefalšované rodičovské lásky. Péťa nepodléhá romantizovaným šablonám ze slavných filmových dramat. Není to uzavřený matematický génius, ani podivínský majitel encyklopedických znalostí o zákonitostech vesmíru. Péťa neumí mluvit, obtížně se s ním komunikuje, je extrémně citlivý na jakékoliv změny ve stereotypních návycích a někdy propadá nekontrolovatelným výbuchům vzteku, což z něj při jeho tělesné konstituci činí neřízenou střelu. Tatínek si až na občasné projevy frustrace nestěžuje. Bere věci takové, jaké jsou. Řečnická otázka v názvu dokumentu je však mírně zavádějící, jelikož důležitější než odpověď, je až akademicky odosobněné snímání nepřikrášlené reality. Při pozorování odhodlanosti, s jakou otec dobrovolně přijímá jen těžko představitelný životní úděl, se pomyslná odpověď vlastně jeví zcela zbytečnou.

Režisér Martin Trabalík je humanista a velmi dobrý znalec prostředí, které nám formou dokumentu předkládá. Pracoval pro sociální organizaci Nautis zajišťující celotýdenní a především celodenní odlehčovací službu pro rodinné příslušníky a opatrovníky, kteří trvale pečují o vážně duševně nebo tělesně postižené osoby. Tyto organizace umožňují individuální péči pro své hendikepované svěřence (kreativní programy, návštěvy bazénů, procházky po přírodě, výlety atd) a současně krátkodobý oddych unaveným opatrovníkům. Právě za zdmi Nautisu poznal Trabalík poruchou autistického spektra poznamenaného Péťu i jeho otce. Nevyzpytatelný, ale po většinu času pasivně klidný dospívající chlapec se stal rozhodujícím podnětem pro vznik dokumentu, jímž by Trabalík složil poctu všem rodičům, pěstounům či odborným asistentům a zároveň vyvolal diskusi o limitech nesmírně náročné péče, kterou nezřídka komplikuje i nedostatečná podpora sociálního systému.

Aby měl Trabalík celý projekt dokonale pod kontrolou, vzal si na starost kompletní servis. Režii, kameru i scénář. Ačkoliv slovo "scénář" je nutné brát s rezervou. Narozdíl od časosběrných dokumentů sledujících proměny postav v dlouhém proudu let se Trabalíkův observační přístup zaměřuje na realitu v přítomném okamžiku. Po vzoru cinéma-vérité režisér nezasahuje do událostí, nemá žádný komentář, nepokládá otázky, nesoudí ani neodsuzuje. Kamera je jen malou muškou v pozadí, neviditelným vetřelcem, jež sterilně pozoruje. Chvíle krátkodobých střípků radosti, smutku i bezmoci se tudíž obejdou bez známek sentimentu. Ať už otec řeší nedělní oběd, svůj zdravotní stav nebo absurdní rozhovor s úřednicí, které se snaží vysvětlit, že Péťa si žádost o invalidní důchod opravdu nemůže podat sám, zůstává kamera němým účastníkem dění. Musím poznamenat, že někdy jsou to skutečně nervy. Dokonce i když Péťa během převozu do Nautisu sahá otci do řízení, kouše ho do vycpaného rukávu a trhá mu vlasy z hlavy, zůstává režisér zcela apatický, čili na nějaké „zajeďte raději ke krajnici“ opravdu zapomeňte.

Měl bych něco takového zapotřebí? Nehraničí zarputilost pana Jochece s dobrovolným sebemrskačstvím? Nebylo by lepší předat syna do rukou trvalé péče v nějakém příslušném ústavu a upnout síly k ostatním členům rodiny? Přiznávám bez obalu, že jsem se na podobné věci sám sebe ptal a domnívám se, že nejsem zdaleka jediný. Pokud však člověk není součástí tak fatální, bezvýchodné a dlouhodobě neměnné situace, nemůže vynášet soudy. Podobně jako kamera, zůstává i divák bezmocným svědkem nezáviděníhodného údělu, o kterém může jen tiše přemítat. V tomto ohledu je pan Petr Jochec superhrdinou bez kostýmu. Mužem, pro kterého sebeobětování není otázkou, ale automatickou reakcí, za níž stojí krevní pouto, jasně stanovené hodnoty a ryzí rodičovské pudy. Takový přístup nepodléhá touze po slavnostních fanfárách. Pana Jochece nečeká potlesk, poplácání po zádech, natož upřímné „díky táto, že se o mě tak staráš“. Tím spíše musí člověk tu bezmeznou odevzdanost obdivovat a klanět se až k zemi.

Martin Trabalík strávil s rodinou necelé tři roky života. Výsledný produkt je tedy sestřihem z této doby. Pocitově mi nicméně přišlo, že sleduji podstatně kratší časový rámec, jenž začíná zhruba v létě a končí další rok na jaře. Chápu záměr, ale osobně bych klidně uvítal doplňující informace o konkrétním měsíci a časových prodlevách, které by do dokumentu vnesly určitý řád. Před sledováním je nutné počítat i s absolutním minimem informací. Netušíme, kdy a jak pan Jochec přišel o ženu. Nemáme k dispozici ani bližší specifikace o poruše Péti či nějakém hlubším vhledu do osobností ostatních účastníků dokumentu. V jednu chvíli třeba sledujeme první cestu dcery Vanessy na internát, aniž bychom tušili, jaký obor vlastně bude studovat. Jde o rychlé tahy štětcem, které nevytváří celistvý obraz, ale pouze hrubě naznačují neurčité kontury. Záměrná nedořečenost je součástí kreativní vize. Ve středu dění zůstává náročná péče o Péťu, který s přibývajícím věkem přerůstá přes hlavu nejen stárnoucímu otci, ale stává se výzvou i pro empatické sociální pracovníky.

Vsadit vše na extrémní formu autismu, který je popravdě řečeno spíše vzácnou výjimkou, nežli pravidlem, mělo mít nepochybně ekvivalent emoční facky. Snahy poukázat na fakt, že i tací jedinci mohou žít ve společnosti svých blízkých, byť taková volba nese tvrdé důsledky. Může se však docela snadno stát, že přístup režiséra v lidech vyvolá zkreslené představy o autismu, jakým se ve společnosti těší třeba schizofrenici. Ačkoliv v dokumentu tak nějak zazní, že Péťa rozsahem své poruchy vyčnívá z průměru, není vyloučena stigmatizace těchto lidí ze strany některých diváků (výroky o monstru, které patří do klece, se už skutečně objevují). Petrova porucha třeba zahrnuje nekontrolované přejídání, což je něco, co jsem si na internetu dohledal sám. Nezbývá tedy doufat, že drtivá většina diváckého spektra bude k dokumentu také přistupovat s hledím otevřeným dokořán.

Ještě nedávno bylo možné dokument Co s Péťou? nalézt v nabídce iVysílání (Česká televize je koproducentem), ale s trochou štěstí na něj můžete narazit i ve vybraných kinech. Martin Trabalík šel do svého dokumentu s jasnou představou. Přes nastínění děr v systému sociální péče (příspěvku na ochrannou přepážku do auta se pan Jochec dočká až v závěru dokumentu) je primárním středobodem autentické rodinné drama zaštítěné minimalistickým dokumentárním přístupem. Co s Péťou? je přímočarým dokumentem o síle vůle a nezměrné lásce, která je opětována apatií, úsměvy i nečekanými výbuchy agrese.

Pan Jochec po nedávných peripetiích s kýlou skončil v nemocnici kvůli pooperačním komplikacím. Jelikož žádné ze sociálních zařízení nejevilo o téměř devatenáctiletého Péťu zájem, musel být umístěn do izolace na psychiatrii. Nyní je snad vše na dobré cestě. Držme rodině palce. Sledováním dokumentu Martina Trabalíka nedojde k restrukturalizaci nedostatků v sociálním systému, ani k objevení zázračného léku na psychické poruchy vyvolané autismem, ale díky syrově podanému tématu a vykreslení nepředstavitelně problematického vztahu si zase jednou můžeme potvrdit, že pro rodičovství neexistují žádné limity. Přízemní, neřkuli vulgární reakce některých spoluobčanů naopak dokazují, že na naší společnosti stále ulpívají zbytky temného středověku. I to je dobré vědět.