Na poli power metalu, neřkuli toho symfonického, se v posledních letech nic zásadního nestalo. Sice se někteří autoři stále snaží, aby posluchačům klesla čelist pod tíhou mohutných studiových aranží (což je směr hlavně Holopainena), ale kýžený „Wow!“ efekt se nedostavuje. Na druhou stranu se čas od času objeví deska od takřka neznámé kapely, která si sice nemůže zaplatit nejdražší studia, ale zase jsou ve stádiu, kdy jim ještě jde lehce psát chytlavé melodie. Možná nepřinášejí na scénu nijakou novotu, ale neokoukaný materiál má také svoji hodnotu.

PIANO BLACK se prezentují jako symfonická kapela z Irska a „The Piper at the Gates of Dawn“ je jejich první plnohodnotné deska. Posluchače tato krátká informace tak naladí na housle a píšťaly, kterých se nakonec skoro ani nedočká. Nějaké ty smyčce v podkladu hrají, ale typické irské popěvky na albu nejsou. To by je musel mít skladatel pod kůží a od dětství zažité a to on nemá. Ona to totiž není ani tak irská kapela jako chorvatská. Kytarista a výhradní autor hudby a textů Mario Stojčić a zpěvačka Ana Marija Dundović jsou původem z Balkánu. Tam nakonec i se svou první a hudebně hodně podobnou kapelou LUX PURUS i jedno album vydali. Nováčci to tedy nejsou, na druhou stranu hudební kolos také ne.

Text jsem začal tím, co na albu není. Pokusím se tedy o přiblížení toho, co od této kapely očekávat. Především je nejvýraznějším elementem jejich zpěvačka Ana Marija Dundović. Má silný vokál a zpívá jak operním, tak běžným hlasem. Dalo by se nad tím povzdechnout, že jde o stou variaci na Tarju. Tak to nepochybně i je, ale kapelník Mario Stojčić má rád dynamickou hudbu. Sice tím nemyslím přímo speed metal, ale jde o takový hudební projev, který vyvolává pocit neustálého tlaku kupředu. Hrne to hudba, na pilu tlačí i Ana Marija. Symfonický doprovod pak tomuto plně asistuje, ale přeci jen stojí trochu v pozadí. Sólové pasáže různých klasických instrumentů se až na občasné momenty nekonají, sólo si střihne jen občas kapelník na svou kytaru. Zvukový prostor je zahlcen a podřízen tlaku pod kotlem. Osobně mám tento přístup rád. Má to šťávu a nenudí. Ve skladbě „The Man Who Killed God“ zazní velmi povedený ženský sbor, který tak zpestří tuto první část nahrávky. První polovina je poměrně přímočará, ale svým podáním velmi povedená.

Irský motiv se nakonec přeci jenom objeví ve skladbě „The Pagan March“, což je taková zajímavá hříčka či spíš intermezzo v polovině nahrávky, kde Ana Marija ždíme své hlasivky až horním hranicím slyšitelného rozsahu zvuku. Zároveň je toto intermezzo i jakýmsi předělem. Ve druhé části alba kapela trochu zvolní ze svého tlaku a více se soustředí na vykreslování melodických motivů. Ana Marija má možnost se předvést i v jiném obrazu než jen jako nasraná Valkýra. Skladby jsou členitější, propracovanější a nepochybně lepší („Prometheus“, „Pride Of War“), na druhou stranu se tak více blíží jiným symfo-kapelám a ona unikátní přímočará natlakovanost z prvních položek na desce mi na nich chybí. Naštěstí solidní údernou notu podrží skladba „Grave Unknown“. V titulní a proměnlivé kompozici „The Piper At the Gates Of Dawn“ Ana Marija střídá normální a operní zpěv a ukazuje tak svojí pěveckou univerzálnost. Její operní poloha je kapitola sama o sobě, která nemusí být sympatická každému. Já jsem si v tom však našel zalíbení. Je to velmi intenzivní a skoro až agresivní mezzosoprán značné síly, který hudbě PIANO BLACK dává specifický rozměr.

Album „The Piper at the Gates of Dawn“ je nepochybně zajímavá nahrávka. Kapela si jej vydala sama, a tak s sebou nese i některé aspekty s tím spojené. Kapela se však o své dítko dobře postarala v rámci svých možností. Orchestrální pasáže pomáhal komponovat Matteo Kyselý (od letoška například v BESNA). O mix a mastering se postaral Sebastian "Seeb" Levermann (ORDEN OGAN). Nahrávka ve mně zanechala vesměs pozitivní pocity. Pochopitelně v rámci žánru je již obtížné přijít s něčím novým, avšak tihle PIANO BLACK jsou slibnou partou.