Živě si pamatuju na ohromující pocit intenzity, který mě zchvátil při prvním setkání s tvorbou ukrajinského maršbatalionu 1914. Před sedmi lety drtilo album „The Blind Leading The Blind“ kosti nic netušících posluchačů a nasměrovalo kapelu mezi elitu melodického black/death metalu. Dobyté kvóty potvrdila pětice ze Lvova v roce 2021 válečným eposem „Where Fear And Weapons Meet“, do nějž vedle zuřivých šturmů začlenila i větší porci orchestrace a vypravěčského rozmachu. Stalo se tak jen několik měsíců před tím, než Rusko napadlo Ukrajinu.
Z esteticko-tematického rámce se pro 1914 náhle stala realita všedního dne. Zarputilé frontové boje, neurvalé útoky na civilní cíle, služba v armádě, strach, zbraně a hrozící smrt. I když se 1914 na novince „Viribus Unitis“ nevzdávají pevného historického rámce Velké války, jejich kostnatá hnáta tentokrát neukazuje do minulosti, ale spíš varovně zvedá prst směrem k současnosti.
Drastický prožitek války a jeho následky, ať už fyzické nebo psychické, se v krátké době mohou týkat nás všech. Fiktivní vzpomínky jednoho ukrajinského vojáka ze Lvova, který prochází peklem válečného masomlýnku, jsou tak zhudebněným mementem mori, připomínkou toho, že se zdánlivě poklidný kontinent může postupnými kroky proměnit v jedno velké přetrvávající trauma dalece přesahující rok 1919, kdy příběh „Viribus Unitis“ končí.
Ale to předbíháme. Vraťme se do roku 1914, kdy naše putování červenou, děly rozdrásanou Evropou začíná. Nacházíme se u pevnosti Přemyšl, o které svádí lítý boj síly Rakousko-Uherska, do jejichž šiků patří i náš hrdina, s ruskou armádou, která se během vyčerpávající obléhací operace uchýlila k tomu, co jde Rusům tradičně nejlépe – hnojení nepřátelské půdy mrtvolami vlastních vojáků.
I 1914 se urychleně uchylují k tomu, co jim jde nejlépe: kulometné kadence bicí artilerie Rostyslava Potoplachta, mohutné exploze kytar, které se lámou do návykových melodických tremolových riffů, nenávistný Dmytrův štěkot. Kapela se částečně vrací k hrubému black/death výrazivu svých ranějších nahrávek. Hudba působí přímočaře, surově, je zbavená zbytečných symfonických okras a pompy. 1914 nás v jednotlivých písních provádí bestiálními momentkami války.
V roce 1915 se ocitáme uprostřed Velikonoční bitvy o Zwiniň. Tóny carské hymny „Bože, chraň Cara!“ rázně utne flusanec a ostnatý deathmetalový riff. Komisní popis likvidace „ruského moru“ podbarvený tradiční metalovou kanonádou se náhle zlomí do hymnické pasáže s odhodlaným ukrajinským chórem, z nějž mrazí. Závěrečná sborová deklamace „Ce moja zemlja“, bolavě naléhavá i třaskavě odhodlaná, je pro mne emocionálním vrcholem celého alba.
„Viribus Unitis“ prezentuje kapelu, která se od svých přímočarých ztečí posunula k epickému vypravěčství a nyní se pokouší své krvavé řemeslo pojmout s větším důrazem na impresi, aniž by nijak umenšovala jeho výpravnost. Náš hrdina postupně opouští domáckou půdu a vydává se směrem do Tyrol, kde se 3. armáda chystá v legendární Strafexpedition ztrestat italského krále za jeho zradu. Legendární 305mm houfnice Škoda trhají linie „Katzelmacherů“ napadrť, 1914 tahají ze šturmáku ostnatý drát deathmetalových riffů a těžší kytarovou barážovou palbu, která evokuje poctivé těžké hlavně BOLT THROWER. Tyhle hlubší, výhružnější polohy Ukrajincům sedí a pomáhají desce překonat riziko stereotypu.
Na sočské frontě, u řeky bolesti a smutku, kde hrdinu zastihuje rok 1917, už na nás číhají i lehké náznaky disonantních motivů. Tempo se ještě více zpomaluje, bojovné nadšení úvodu přepouští místo vyčerpání a mechanickým jatkám zákopové války, v nichž už nezbývá místo pro patos a ideály. Země se svažuje k legendární bitvě na Piavě a tracku „1918 Pt. 1: WIA (Wounded In Action“), v němž se rozpadá morálka C. a k. armády i už tak poznamenaný život protagonisty. 1914 měli vždy v torně i kusy tvrdého doomového komisárku a tahají ho v pravou chvíli. V horečnaté, disharmonické repetici sousloví „shell shocked“ se osobnost hrdiny rozpadá vlivem PTSD a zranění. Jedna bitva končí, další začíná.
Právě závěrečné dějství „Viribus Unitis“ je dramaturgicky nejodvážnějším tahem v historii kapely. Poslední čtyři skladby se nesou ve znamení ústupu k mnohem komornějším polohám i hostujícím vokálům, kterém propůjčují příběhu o „cestě domů“ nové niternější odstíny. Druhá kapitola roku 1918 s názvem „Prisoner Of War“ sedí svým deathdoomovým hřímotem těžce jako mlha války nad šrapnely rozervanou zemí a po refrénech se nádherně přelévá do ostré výjezdů. Popis útrap v zajateckém táboře posiluje vokálně zmučené naříkání Christophera Scotta z PRECIOUS DEATH.
Triptych uzavírá už čistě doommetalová hrana „A Duty To Escape“, v níž si do smuteční hrany kytar přizvali 1914 plačku z nejpovolanějších, Aarona Stainthorpa, jehož truchlivý projev bude navždy spojený s MY DYING BRIDE. Souhra s nezvykle vyklidněnou ukrajinskou eskadrou je prvotřídní, skladba líčící hrdinovo odhodlání uniknout a navrátit se zpět k ženě a dceři je ve své impresivitě díky tomu velmi přesvědčivá.
A jak jinak uzavřít vyprávění než největším žánrovým úkrokem v historii kapely. „1919: The Home Where I Died“ je funerální balada, ve které hraje prim deliricky rozostřený klavír a nádherný přednes Jérôme Reutera z neofolkových ROME. V Rudé Vídni se napřed rýsuje happyendové shledání rodiny se zjizveným veteránem. To ale ostře přeseknou novinky z východu: Poláci obsadili Lvov, bolševici útočí na Kyjev. Zatímco se Evropa sbírá ze zničujícího konfliktu, který navždy znetvoří její duši, hrdina cestuje zpět na Ukrajinu do další války. Války, která nikdy nekončí. Budoucí ukrajinská hymna „Šče ne vmerla Ukrajina“ v podání tenora Modesta Menčynského, která album symbolicky uzavírá, je mrazivým mostem k současnosti, k zemi, která se stále rve s pohrobky bolševického Ruska o holý život.
I když je strašně snadné „Viribus Unitis“ od počátku vnímat jako explicitní výraz proti-ruských resentimentů a sborově deklamovat nenávistný slogan „Jebać ruskie kurwy!“, celý koncept je významově složitější. Líčí totiž velmi věcně přerod hrdiny, který po obsazení rodného Lvova nepřítelem uvěří válečné rakousko-uherské a prušácké propagandě, aby vzápětí v sérii krvavých, brutálních střetů pomalu přicházel o iluze. Po autentické touze porazit nenáviděného nepřítele se sérií drastických bitev posouváme do uvědomění si křehké humanity, jejíž jedinou touhou je přežít a vidět tváře svých blízkých. „Viribus Unitis“ je tak deskou, která není jen postavená na rekonstrukci válečné vřavy, ale je především příběhem únavy, křehkosti a pozvolné koroze jednoznačných ideálů. Zároveň ale pevně stojí za tím, že za určité ideály a přesvědčení stojí za to krvácet a umírat. Jen nepřivírá oči nad cenou takového postoje.
„Viribus Unitis“ (Spojenými silami) tak můžeme vnímat jako ironickou reflexi rodinného motta císaře Františka Josefa I., pod jehož praporem se hnalo statisíce k. u. k. vojáků do neštěstí, i jako naléhavý výkřik, že jsou okamžiky, kdy je nezbytné platit společně nejvyšší cenu. Člověk těžko odpárá reálnou situaci v okolním světě od toho, jak novinku 1914 vnímá. Hudebně to jistě není nejlepší deska kapely, ale poselství a příběh, který nese, i lehce neobratný, přesto naléhavý způsob, jakým ho vypráví, ve mně vyvolal emoce, jež bych od Ukrajinců úplně nečekal. I proto „Viribus Unitis“ patří k mým nejoblíbenějším deskám roku. Válka se nikdy nemění. 1914 naštěstí ano.
