Že mám slabost pro cokoli, co Desed vyprodukuje, je všeobecně známá věc. Posledních několik desek DARK GAMBALLE či projektu APLAUS PRO DVA je jasným důkazem toho, že na co sáhne, to se promění ve zlato. A to nejen po hudební stránce, ale především po stránce textové, která dle mého názoru nemá v současné době konkurenci a opakovaně dokazuje, že hraničí s genialitou. Díky úzkým vazbám se ke mně dostávají songy ještě v předprodukci, takže jsem vždy v předstihu smířen s tím, že se rýsuje něco mimořádného.

Minulé léto v podvečer jsme takhle seděli u Jirky na chatě a pouštěl mi připravované fláky z chystané desky ŽILETEK. Song, který je dnes znám jako „0“, měl už tenkrát rysy metalového songu světové velikosti, ale nenapadlo mě, kam až může vyrůst, když bude opatřen temným textem a ještě temnějším a doslova hrůzostrašným klipem, ze kterého mám pokaždé husí kůži. Příběh o mlčenlivém prorokovi z onoho světa je emotivně zraňující stejně jako znepokojující.

Masivní hradba kytar, valivý hutný sound, svébytné samply, zpěv definující neoddálitelnou zkázu a zmar, a přesto sem tam záblesk naděje s ojedinělými éterickými plochami. Můžu si ten song pouštět stále dokola a pokaždé k němu cítím respekt jako k nějakému rituálnímu či spirituálnímu zážitku. Je to hymna, kterou je potřeba vzývat a bát se jí zároveň. Je to proroctví i poselství. Zhudebněná bolest. Existenciální, přesahující.

Jeden by si řekl, že takhle silný otvírák desky se bude překonávat jen těžko, ale naštěstí tomu tak není. Titulní věc „Je nutné zabít beránka“ je přesně tím, co si lze představit pod Desítkovým prohlášením: „Co blázníš, ta deska má v sobě nejvíc naděje ze všech našich věcí.“ Na několikátý poslech je to jednoznačný hit, který by měl na koncertech určitě velký úspěch. Song sází na opravdu silný refrén zabalený do emotivního sukna, který je v kombinaci s údernými rytmickými breaky jasným receptem na úspěch, ačkoli o nějaké vypočítavosti zrovna tady můžeme pochybovat více než směle. I k tomuto fláku je natočen hezký klip ze zkušebny a pokud mi jej YouTube nabídne, nikdy se neubráním potřebě jej znovu protočit.

Sám mám pro tyhle pocity hudebního flow (napojení posluchače na hudbu autorů) osobní výraz, který čas od času vytáhnu – říkám tomu pocit posluchačského štěstí. Ten se projevuje sevřením nitra, kdy je vám příjemně, ale zároveň vás to trochu bolí, nebo se dostavuje zmiňovaná husí kůže. Řekněme, že je to stav ne nepodobný zamilovanosti. Zkrátka pocit, který s vámi pohne.

Další silný refrén mají také songy „Hájemství“ nebo „Mezi pátým a šestým patrem“. Přitom hudba ŽILETEK je v podstatě temný modern metal/dark metal, materiál těžký jako deka – v řeči teoretické fyziky je to čistá temná hmota. A protože kluci nejsou žádná ořezávátka, nejede se jen valivým tempem. Občas se dost obstojně zasype, místy zaslechneme atmosférické, řekněme doomové pasáže, jindy zase riffování ve stylu ULCERATE nebo atmosféričnost typickou pro ALCEST.

Jediné, co zůstává konstantní a neměnné, je kazatelský zpěv, který prostupuje hudbou jako zlověstný zvěstovatel, jenž říká: ano, bude hůř. Na melodické vokální kreace, které známe z DG nebo AP2, tady zapomeňte: zde se hraje na dokreslení bezútěšnosti. Neříkám, že to musí každému vyhovovat, ale pokud na tuhle hru přistoupíte, budete spokojeni, i když vám styl zpěvu nemusí zrovna sedět.

Hravě to ale dorovnává již zmiňovaná textová stránka, která zraňuje i hladí zároveň, která dává naději a zase ji bere zpět, která uprostřed dne způsobuje zatmění slunce. Pokud se řadíte mezi hudební hledače a stejně jako já pátráte po desce, která vám zlomí srdce, pro kterou ztratíte hlavu, která vás přivede na okraj útesu, ale nenechá skočit, pak jste tu správně. 

A jestli to ještě není jasné, tak já mám o tuzemské desce roku jasno!