V posledních letech se napříč žánry setkávám s nárůstem one-man projektů. Možná je to jen osobní dojem, možná je to jeden ze symptomů doby. Určitě to usnadňuje technologická a finanční dostupnost pořídit si kvalitní zvukový záznam i v domácím studiu a současně i instrumentální zručnost, umožňující nahrát všechny nástroje bez nutnosti najímání si dalších lidí, neřkuli pravidelných zkoušek ve studiu (tzn. potkávat reálné lidi). Zrovna žánry jako je doom nebo black metal jsou na one-man projekty ideální živnou půdou. Introvertní či přímo asociální individua tak mají možnost prezentovat svou tvorbu, aniž by jim do toho někdo další kecal. Jeden takový zamračený samotář a zručný kytarista z Francie jménem Mathieu B. se schovává pod projektem THE FALL OF MOTHER EARTH.

První dvě alba, která byla obě vydána současně před třemi lety, byla hodně introspektivně pojatá hudba, onen typický ponurý metal, kteří skládají osamocení jedinci. Mělo to své světlé momenty. Kytarové riffy a zvuk jely v post-blackovém stylu, který ve Francii celkem frčí. Atmosféra byla ponurá a příjemně mrazivá. Zpěv byl čistý (a nijak výrazný, podotkněme), ke growlingu se přehoupl jen občas. Nicméně tato dvě alba trpěla i neduhem, který bývá společný pro podobné projekty. Byla to celkem nuda, která vycházela především z toho, že hudba neměla nějaký koncept či rámec, ve kterém by se pohybovala. Byly to nekonečné variace na samotu a smutek, které nikdo nezastavoval, protože to bylo one-man show. Na své aktuální desce se Mathieu B. od svého stylu příliš neodchýlil, ale nyní se pokusil dát dohromady materiál, jaký by nahrála i plnohodnotná kapela. Skladby mají myšlenku a vývoj.

Pár změn oproti minule však nastalo. Jednak celou desku provází growling. Osobně nemám ve stylu zpěvu žádné preference, ale v případě čistého zpěvu Mathieua je lepší, když jede celou dobu v extrémní poloze. To je patrné na dvou starších remasterovaných skladbách, které jsou k nahrávce přidružené. Druhá výrazná proměna je tempo desky. Stále se pohybuje v mantinelech doom metalu, ale rytmy jsou mnohdy svižné a ony typické post-blackové riffy dodávají značnou dynamiku. Na doom je to mnohdy i celkem rychlé, ale ta tíživá hutná atmosféra je všeobjímající a udržuje nahrávku zavřenou za zdmi hřbitova. Největší škraloup na kráse shledávám v bicích. I podobná niterná hudba může být nakopnuta o úroveň výš, sedí-li za bubny nějaká osobnost. Jenže tady nesedí nikdo a zvuk úderů je až otravně umělý.

Ve výsledku je však „Fragments Of Dawn“ dobrá deska. Trpí některými technickými neduhy, které jsou vcelku logickým důsledkem samotářské tvorby autora, pěkné melodie a krásně ponurá atmosféra je však dokážou vyvážit.