Coby fanoušek starých ANGEL CORPSE bych i při neznalosti personálního pozadí floridských PERDITION TEMPLE ihned lehce rozpoznal jasně identifikovatelný skladatelský rukopis veterána Gena Palubickeho. Ty postupy tam jsou zjevné prakticky od prvního plácnutí do bicí soupravy ve skladbě „Ressurect Damnation“, jež otevírá letošní sbírku této americké kapely.

Ta v posledních letech akcelerovala ediční frekvenci a po pomalejším rozjezdu, kdy mezi léty 2010 a 2020 vydala pouze trojici řadových nahrávek je tato letošní už v pořadí třetí za posledních 5 let. Skupina fungující jako trio zároveň nepatří k těm, kteří by se s každou další nahrávkou jali experimentovat a prohledávat nové cestičky. Ty už má Gen Palubicki dávno prozkoumané a jasně dané. Tedy minimálně od drtivého alba „The Inexorable“ z roku 1999, jenž samozřejmě vyšlo ještě pod hlavičkou ANGEL CORPSE (později psáno jako ANGELCORPSE).

Tady už je to hlavně o tom, jestli jeho osvědčené postupy dokážou utáhnout další kolekci skladeb. Odpověď je i letos vcelku jasná – stále to dobře funguje a ačkoliv předvídatelnost zde asi bude poměrně velká, fanoušek starosvětského a neučesaného extrému si zde na svoje přijde. A to ani nemusím šermovat pojmy jako klidná rutina a dobře zvládnuté řemeslo. Oboje na albu samozřejmě najdeme, ale nad tím vším ční ještě nepředstíraný zápal pro tento druh rouhačské muziky.

Žánrově se pohybujeme někde na pomezí „starého“ death metalu a thrash metalu a samozřejmě s nemalou načernalou příchutí. Skladby, ač solidně ukočírované (to je ta rutina) a zkušeně odehrané, disponují stále dostatečnou úrovní neočesanosti a divokosti. Produkce drží nahrávku v mantinelech kluziště vyhrazeného pro vzývání starých časů, ale netlačí při tom zbytečně na pilu. Zkrátka zvukově se nekoná žádná moderna, ale čitelnost nástrojů je velmi slušná, což například o deskách ANGEL CORPSE z 90. let úplně říct nejde.

Dramaturgicky také bez výhrad. Odsýpá to nadmíru svižně. Nikde se příliš nezdržíme. Nahrávka sice není úplně přímočará a často se ve skladbách dějí i delší odbočky z jejich hlavní linie, rychlá tempa a jejich časté střídání v kombinaci s kvílivými „pekelnými“ sóly udrží pozornost žánrového nadšence zcela spolehlivě. PERDITION TEMPLE si ani moment situaci nekomplikují a servírují to nejlepší ze své kuchyně. Ta samozřejmě z hlediska nabídky není příliš pestrá, ale své štamgasty si bezpochyby udrží i po této smršti osmi skladeb.

Páté album americké skupiny své předchůdce, zejména toho posledního, kvalitativně nepřeskakuje, ale jedním dechem dodávám, že zároveň za ním ani příliš (pokud vůbec) nezaostává. PERDITION TEMPLE přicházejí se sbírkou skladeb žánrově zamrzlých někde na pomezí osmdesátých a devadesátých let, ale zároveň se sbírkou úderných a ostrých kusů, které v dnešních časech opětovného vzývání pravěkých kořenů metalové hudby musí rezonovat velmi silnými vibracemi. Už jen proto, že tato kapela se na podobné záležitosti pranic neohlíží, trendy neřeší a jen si prostě jede to svoje bez ohledu na aktuální datum v kalendáři. A jede si to pořád velmi dobře.