Dnešní skupiny zaměřené na emotivní hudební výpovědi se většinou brání označení gothic rock (je to samý shoegaze, doom rock atd.), ale svou podstatou se často dostávají do podobné stylové polohy, jaká si kdysi hrdě nesla právě gothicrockovou značku. Dnes tohle označení populární není. Ale i tak se vlivy gothic rocku často nedají přeslechnout. Je to příklad třeba finské tvůrkyně Suvi Savikko a jejího projektu SHEDFROMTHEBODY, a nebál bych se to tvrdit také o aktuální tváři Američanů FRAYLE. Jsou zde sice jasně cítit kořeny v doom metalu, ale citlivější a vzdušnější provedení včetně časté strojově industriální rytmiky gothicrockové principy nezapřou.

Hlavní pozornost na sebe u FRAYLE samozřejmě strhává zpěvačka Gwyn Strang, která svou image postupně dotáhla do opravdu svérázné podoby a hodně specifický je i její hlasový projev. Éterický a zvláštně uvzdychaný hlas se nese v jemně naechovaných vlnách nad relativně tvrdou a dusivě rezonující hudební náplní, které dominuje kytara Seana Bilovecka, druhé stěžejní postavy FRAYLE. Těžké doommetalové riffy se zde rozpadají do shoegaze a blackgaze aranží a když k tomu přidá Biloveck i svůj drsný vokál, jako ve skladbě "Boo", má hudba Američanů i slušný tlak. Primárně se ale pohybujeme v atmosféricky pojatých plochách, které nezapřou silový základ, ale často jako by koketovaly právě se zmíněným gothic rockem. Především náladou a atmosférou sem mají mnohé skladby blízko. A zjevně tomu napomáhají i syntetické nástrojové vrstvy, které přispívají k dosažení zajímavě unikátního zvuku.

Temná melancholie alba "Heretics & Lullabies" je posílena i tematickou stránkou, ve které Gwyn prezentuje bolestné pocity života ve společenských dogmatech, odpor k předsudkům, omezujícím náboženským normám a boj za osobní svobodu, vnímání krásy a podobně. Ale texty jsou to těžké a méně srozumitelné, spíše se jedná o imaginární vize. Nicméně správně souzní s neveselou aurou hudebního základu.

"I’m not cruel but
You want me on your side
You’ll find pain is the point
I’ll make you cry
The ice beneath your feet is fragile
You think I should be weak
But I just smile
I am despair, I am fear
Boo

Say my name three times in the mirror
This won’t end well for you my dear,
I am the beginning
I am the beginning of the end"

FRAYLE nabízí kontrastně působící mix bolestně melancholického vokálu a doomově hrubých kytarových riffů. Oproti minulému albu "Skin & Sorrow", které bylo do jisté míry hudebním monolitem, se ale Američané na "Heretics & Lullabies" nebojí více pracovat s kontrastními polohami a i díky tomu jejich hudba působí mnohem plastičtěji a členitěji. Důkazem je třeba "Glass Blown Heart", jedna z nejsilnějších skladeb, která představuje proměnlivý kousek, kde se střídají silové momenty s chvějivě rezonující a znervózňující atmosférou. A v tom až nenápadně se proplétající melodické motivy, které podprahově přidávají i nesmělé hitové ambice. Ty vystřelují na povrch především ve vokálních linkách. Tím nejhitovějším kouskem na albu je nakonec specificky pojatá coververze skladby "Summertime Sadness" od LANA DEL RAY.

Nejsou to ale melodie, co z alba dělá velmi sugestivní počin. To hlavní jsou promyšlené a působivě vrstvené harmonie a chvějivě rezonující riffy, které jsou tím prvkem, jenž tvoří osobitou zvukovou a náladovou podstatu. Emoce a zase emoce, a teď už bych jen opakoval nekonečněkrát vyřčenou pravdu o tom, že hudba musí vyvolávat emoce, aby ji posluchač vnímal jako dobrou. A v tomto ohledu u mě FRAYLE svým aktuálním albem zabodovali tak, že ho považuji za jejich prozatím nejlepší počin.